Ve stopách rosomáka - národními parky Laponska


Pavel Plaček - placzkowski@seznam.cz, Richard N.Podzemský - hypertchor@email.cz
( Placzkowski)
Morénovou strží, jež svým tvarem mimoděk připomíná lidskou zadnici, se dereme vzhůru a vpřed, metr po metru. Pražící slunce činí naše napěchované batohy ještě těžšími a škodolibě se odráží v kaskádách potočních vodopádů. Jediná možnost, jak se dostat na vrchol Sokosti, nejvyšší tundrové hory ve východním Laponsku, je se pustit přímo na západní hřeben. Lezeme po čtyřech mezi balvany, pod nimiž rostou nedozírná brusinkoviště a lišejník. Hřeben je konečně zdolán! Ale jaké překvapení, když se na horizontu objevuje další hřeben , ještě vyšší, ponuřejší a kamenitější než ten předešlý...

Dokud není pozdě...


Finské Laponsko je bez přehánění nejzachovalejším příkladem pravé divočiny v Evropě. Nikde jinde totiž hustota obyvatel neklesá pod 1 duši na kilometr čtvereční, přitom celá oblast, prostírající se od polárního kruhu, kde leží město Rovaniemi, dále na sever, je o čtvrtinu rozlehlejší, než naše vlast. Lesy zde ustupují pouze rozlehlým mokřinám, zvaným zde aapa, tundrovým vrchům a náhorním pláním, kde roste jen sobí lišejník a břízky tak maličké, že by ozdobily domácnost každého pěstitele bonsají. Do této pustiny se každoročně noří tisíce svérázných lidí (většinou ?domorodců? z jižního Finska), pro které je představa dovolené spjata s někdy úmorným putováním člověkem nepoznamenanou krajinou, marným bojem s miliony komárů a s nejméně dvaceti dny jen s instantní potravou uloženou v krosně.Na druhou stranu se nikdo nemůže divit, že počet těchto ?podivínů? každý rok poměrně dramaticky vzrůstá. Svůj podíl na tom máme také my - a to i obecně jako český národ, protože jsme si všimli, že nejvíce cizozemských zápisů, jež jsme četli v návštěvních knihách otevřených srubů pro trekkaře, je podepsáno Čechy. Tak jen blahořečíme rozlehlosti Laponska, že jsme tu za skoro čtyři týdny žádného krajana stále ještě nepotkali.

Napříč parkem Urho Kekkonena


První destinací, pro kterou se rozhodujeme, je 2550 km2 rozlehlý, zcela pustý náhorní park, pojmenovaný po populárním exprezidentu, jež vedl zemi Suomi od roku 1956 pětadvacet let ? Urho Kekkosen kansallispuisto ? Národní park Urho Kekkonena. Ale od historie zpět do současnosti. Ocitáme se vrženi do nekonečných prostor severského mokřinného lesa, agorafobických, otevřených plání a rozlehlých bažin. Starší učitelka z Ivalo, tisícihlavého městečka 350 km severně od polárního kruhu, nás informuje o pozitivním faktu, že letos skoro nejsou komáři, protože se nemohli vylíhnout v nezvykle horkém a suchém létě. (Tatáž decentní paní strávila kávovou pauzu, běžnou pro každý delší autobusový spoj, hazardní hrou ve výherním automatu.) Její informace se potvrzuje v praxi. Navíc začíná babí léto, obloha je bez mráčku a i nahoře v tundře je skoro dvacet nad nulou.
První dva dny pochodu na úžasné jezero Luirojärvi jsou snadné, všechny tři chaty při cestě jsou každou noc obsazeny Finy, milujícími barvy podzimu, ale pravá legrace začíná teprve při výstupu na morénového obra Sokosti. Za vrcholem, jež si po půldenním výstupu získává náš až mystický respekt, se otevírá divoký kraj morénových strží, tundrových vrchů a ledových ples, pralesů a aapa močálů. Turisté mizí. Chaty, vystavěné a spravované správou státních lesů Metsähallitus, jsou zde prázdné. Na jedné z nich, s nevyslovitelným názvem Muorravaarakanruoktu, po bouři při hrnečku čaje s osmdesátiprocentním rumem, na něž nás zvou sympatičtí mladíci z Mnichova, za mihotavé záře svíčky vysvětlujeme, jak vlastně vypadá rosomák, další mýtus této divočiny. Zvíře, v naší republice omylem považované díky písni skupiny Olympik za ptáka, je totiž ve skutečnosti dravou a nebezpečnou šelmou, která uloví i losa, nebojí se medvěda a vlků jen ve smečce. Zvíře, jehož stopy s otisky dlouhých drápů jsme před nedávnem viděli na vlastní oči?
Nejvýchodnější část parku, který prosekáváme napříč, přiléhá k ruské hranici, stále zpevněné ostnatými dráty. Je to kraj zrádných bažin a azurově průzračných, líně plynoucích řek. Prodíráme se bažinou mimo občasné sobí stezky a již dva dny jsme nepotkali živou duši. Naštěstí svítí zase slunce a barvy podzimu, ve Finsku řečené ruska, tak řádí v plné kráse. Přes sto kilometrů je za námi a my stojíme na pusté silnici Ivalo-Murmansk, za sebou máme důkladný pohovor s finským pohraničníkem a skoro pět hodin marného stopování (bilance zní čtyři auta, z toho tři ruská). Stmívá se a my blahořečíme dvěma mladým Rusům, kteří nás za úplatek 20 Euro berou do 100 km vzdáleného tisícového města Ivalo, přímo před stylovou hospodu, kde již pro nás naklepávají propečený stejk a točí nám místní, dle našeho názoru vysoce kvalitní pivo značky Lapin Kulta ? Laponské zlato.

Zlatá horečka


Ti, co se zajímají trochu o Laponsko, si jej většinou spojují s šamanismem, praktikovaným původním národem Sámi, kterému my nesprávně říkáme Laponci. (Samotní Sámi -nebo, chcete-li, Sámové - tento pojem vnímají jako pejorativní.) Finské Laponsko ale zase tolik se Sámy společného nemá. Na rozdíl od severu Norska, kde žije početná a kulturně autonomní silná menšina Sámů, je jich ve Finsku jen asi 7 000 a jsou mnohem více asimilováni mezi Finy. Fenoménem finské části Laponska tudíž nejsou kouzla a šamani (noaide), ale věc mnohem světštější a pro mnohé lákavější - zlato. Rýžování zlata zde probíhá již od konce 19.století a je tak stále obestřeno romantickým nádechem, který nevyprchal ani s pachem nafty čtyřkolých rypadel, protože ke zlatonosným řekám mnohdy nevedou žádné silnice ani sjízdné cesty, tudíž je to stále slušné dobrodružství, navíc s krajně nejistým výsledkem.

Lemmenjoki volá cvoky!


A tak se vrháme s tímto výkřikem na rtech do zlatokopecké oblasti, jež se nachází v centrální části největšího finského národního parku Lemmenjoki, který přiléhá na západě k norské provincii Finnmark. Zatímco předchozí park omračoval přírodními útvary, překvapujícími poutníka každou chvíli, Lemmenjoki má náladu prastarého, smutného a nedozírného severského lesa. Stezka vede po ledovcem zformovaných březích stejnojmenné řeky, mezi melancholickými borovicemi, v hukotu vodopádů a bohužel pro nás v neutuchajícím dešti. Po třech dnech les ustupuje ploché vysočině, žluté, červené a šedé bezlesé tundře. Ze zlatokopecké činnosti nevidíme skoro nic, kvůli mlze, jež sedá na pár dní na pustinu a znemožňuje tak jít dál. O stezce na základním okruhu parku si můžeme jen nechat zdát. Ale nevadí - věříme už všemu, když odpoledne do srubu vtrhne naftou pročpělý zlatokop a ukazuje nám právě nalezený valoun v hodnotě 100 euro!

Brzký nástup zimy


Nepřízeň počasí nás vyhání na jih do Finské Karélie, kde je přeci jen přijatelnějších 17 C. V noci totiž již slušně mrzne a přes den teplota nevyšplhá nad 7 C, a to je teprve první polovina září. Nocování ve stanu, kdy často táboříme přímo na bažině, se tak stává velice nepříjemnou záležitostí, kdy po ránu skáčeme dlouhé minuty v promrzlých botách, abychom dopřáli trochu tepla zdřevěnělým údům. Za 14 dní už zemi pokryje na dlouhých sedm měsíců sníh a Laponsko se ponoří do polární noci.
S Laponskem se skoro loučíme v Inari, malé sámské vesničce, žijící z turismu a rybaření v nekonečném jezeře Inarijärvi, a to nad lahodným pivem Lapin Kulta, a ještě se na chvíli vracíme do parku Kekkonena, abychom si zaryli pod kůži zářivé, ale přesto smutné barvy rusky, chladný, ale jiskřivě průzračný vzduch a vůbec ty tisíce dojmů ze země, kde příroda ještě stále úspěšně odolává civilizaci a lidskému druhu. Všem lidem, kteří se nebojí žít jeden měsíc mimo zajeté koleje lze jen doporučit, ať se vydají v našich, či ještě lépe, v rosomáčích stopách...





(20. 10. 2002, 4:10)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-22


Zahájení provozu www stránek o Laponsku


Placzkowski
Pro všechny zájemce o Laponsko a finskou kulturu jsou na světě první oficiální Hyvää and Heavy www stránky na adrese www.laponsko2002.wz.cz
dozvíte se na nich nejen podrobnosti o naší loňské polarní cestě, ale jsou tam i fotky, mapy, cestopis, ktery píšeme a naprosto dokonalá sekce Rosomák, kde se můžete dozvědět více o tomto přítulném zvířeti a presvědčit se, že opravdu Rosomák není pták, ale šelma, ostrej dráp!

Lahůdkou na stránkách je jejich FINSKÁ verze, která se zobrazí kliknutím na finskou vlaječku vpravo nahoře. Pokud se vám budou stránky líbit, nebo budete mít nějaký dotaz (či ještě lépe obojí) napište mi mejla (placzkowski@seznam.cz) a pochvalte webmastera tohoto díla Dejva.
Terve sinun Paavo! (Zdraví vás Pláča)
(23. 3. 2003, 3:06)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-45


Fotky, který jsem ve Španělsku neudělal I.


klokanek
Do Španělska jsem vyrazil jako fotograf. Nafotil jsem během dvou týdnů asi deset filmů, ale stejně ty nejsilnější obrazy se mi nepodařilo zachytit. Zůstaly jenom obrazama v mý hlavě, zážitky, který budou pomalu blednout a už nikdy…
Barcelona se mi otevřela jako členitý město plný ruchu a života. Tisíce lidí všech barev, metro s barvama a chládkem, tolik odlišný od našeho, lidi se normálně dávaj do řeči, pokukujou po sobě, komunikujou… Hlavní třída, davy lidí, turisti, atrakce stejný jako na Karlově mostě. Portrét do patnácti minut, na ukázku vystavený uhlový portréty slavnejch hvězd a modelek. Karikatura za minut pět. A mimové. Jeden z nich namazanej matnejma černejma sazema, sedící pod kandelábrem v strnulý pozici, vyhlížející jako socha z černýho matného kovu, jakoby k tý lampě patřil, za pár euro se můžeš vyfotit… Hudebníci, stánky s pohledama, turistická klasika… Ale postranní ulice, najednou úplně jiná energie, místní lidi posedávaj na ulicích, děti si hrajou, ty jejich temný byty otevřený do světa, otevřenýma oknodveřmama skoro můžeš vstoupit dovnitř. Z mnoha z nich hlasitá muzika. A cikáni. Jako v Čechách. Trochu zevlové, trochu divočáci, pokřikující po sobě, ale taky nositelé divoký hudby, flamenca. Probouraná proluka mezi domy, po zdech okolních domů barevný fleky po bejvalejch bytech, někde kousky omítky, tapet, takovej průřez všema těma pokojema, chodbama a schodištěma, jejich stíny. Zastavim se a fotim nahoru, někdo se za mnou ohlídne, mladej kluk a jen tak vykřikne, že nechápe, co je na tom zvláštního. Má pravdu. Takový obrazy jsou tady totiž všude.
V jedný takovýhle ohromný proluce cikánský děti házej zbytkama cihel, kdo dál. Nezmáčknul jsem to, neodvážil jsem se. Možná taky tim třicetikilovým baťohem na zádech to je. Starej cikán s táhne svůj vozejček krze to rumiště, taky jsem to nezmáčk.
A mají tu náměstí George Orwella. A na tom náměstí je výrazná varovná cedulka, že náměstí je pod trvalým dohledem kamer. Nejdřív jsem to považoval za vtip, ale v noci se tu schází anarchisti, komunisti, dredaři, tuláci a svobodomylšenkáři a podobná verbež, takže je neustálý dohlet orgánů zapotřebí. Samozřejmě že to vtipně glosujou gráfka na zdech (1984 etc...) a dokonce i vývěsní štít jednoho baru, kde je oko a nápis, že Velký Bratr tě vidí.
V noci pozorujeme stařenku, žebračku, která se šourá po hlavním bulváru La Rambla a v třesoucí se ruce drží misku, mince cinkají v senilním třesu. Je kolem dvou ráno, jdeme za ní, pomalu, rozhlíží se, pak trošku přidává a celkem čiperně se posadí ke stolku ňáký kavárny. Z igelitky vytáhne papírovej ubrousek a pečlivě otírá celej stolek. Pak vytáhne z igelitky pytlík a pomalu ho otírá tim ubrouskem. Teprve potom ho rozdělá, nasype do něj mince z misky, misku, pytlík i stůl znovu pečlivě utře. Tahle paní, žebračka vydělávající na ulici trpí nejspíš fóbií ze špíny! Stovky neznámejch lidí ji dávaj svý ohmataný mince, který prošly tisícema rukama... Když odcházíme, otírá si pečlivě (a jistejma, netřesoucíma se prstama) ruce i obličej a s prázdnou miskou se šine dál...
A další věc, kterou jsem se neodvážil vyfotit. V jedný čtvrti jsem narazil na slušnej dav lidí, který postávali a na něco čekali. Fiesta! napadlo mě. Koncert! Slavnost! Demonstrace! A teprve když jsem přišel blíž a musel tim davem dokonce projít, zjistil jsem, že to jsou samý prostitutky a pasáci a zlodějíčci a podivný existence a kolem byly fakt spousty a spousty odpadků. Už jsem radši ani nepřemejšlel, na co ten dav čeká.

(Barcelona, 30. 7. 2003, 3:20)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-57


Fotky, který jsem ve Španělsku neudělal II.


klokanek
Z Barcelony jsem se vůbec nemohl dostat, až mě nějakej starší pán s pejskem, co na mě neustále štěkal, mluvil směsí španělštiny a fracouzštiny, já směsí angličtiny, češtiny a španělštiny, nerozuměli jsme si ani slovo, ale gestama mi řekl, že tady nic nestopnu a odvedl mě na místo, kde se opravdu dobře stopovalo, každej tam musel zpomalit, když sjížděl na Zaragosu, ale samý odmítavý úsměvy nebo dokonce rázný gesto rukou, tak tos uhodl, hochu nesvezu tě ani náhodou.
Nejdřív dlouhý hodiny vymejšlim strategie, jak se tvářit, jak nastavit baťoh, aby bylo vidět, že jsem poutník, jakej postoj mít, aby to nevypadalo ani nebezpečně ani lhostejně, pak se hroutím v alergii, hliníkovou lžící dlabu úžasně sladkej svít meloun, jsem od něj naprosto upatlanej a najednou se ve mě všechno zlomí do naprostý pokory, stojim tam já, jako já, jenom já, přichází ke mě nějakej stopař, má červený károvaný kraťasy, toho jsem viděl včera v Barceloně, s ňákejma lidma se tam proháněli po hlavním bulváru a česky po sobě pokřikovali, lezli po tamějších sochách lvů a obkročmo se na nich fotili a já seděl vedle znavenej šílenou cestou a pozoroval je a poslouchal jejich češtinu, takže jsem ho hned česky oslovil a on se divil, protože to prej nebyl on, byl to JINEJ Čech v červenejch károvanejch kraťasech, jeho holka, černá bytůstka, sem před chvílí nahlídla zpoza rohu, pokecali jsme o jejich cestách a zas zmizel, ptal se mě jestli mu neprodám trochu hulení... Pak zase osamění, už tma, světla odbočujících aut mi svítěj do očí. Nejhlubší pokora a odpuštění všem, na který jsem byl tady nasranej, protože vlastně všechno co se stalo, bylo dobrý a ne špatný a neni důvod k nasrání.
A pak jako andělové z nebe zastaví ohromě rozhrkaná dodávka, z ní se vykloní mladičká a krásná Španělka, řidič pankáč s čírem, otvírám dveře toho jejich karavanopřibližovadla, v kabině bordel, všechno poslepovaný izolepou, světlo se zapíná spojením dvou drátů, jedou na pankovej festival, ale předtím dva dny někam k nějakýmu jezeru, koupat se a koukat na hvězdy, ona je dvacetiletá a krásná a milá, dotýká se mě a já pořád ještě trpim alergií, furt smrkám, pak přeskočí sedadlo dozadu a přinese zdejší pivko (pivko se řekne cerveza), dá mi loknout, je s citrónem, pijou pivko, bavíme se o literatruře, studuje angličtinu na univerzitě v Barceloně, ten kluk je z Německa, tam studuje nějakou recyklaci odpadů, mluvěj mezi sebou anglicky, on moc nerozumí ani nemluví, laděj potmě šíleně roztřískaný rádio položený na tý kyberpankový palubní desce, je mi s nima krásně, mý anděli a když mě pak nechaj na pustý a tichý dálnici v oranžovým světle lamp, ani je nevylomim a tak krásný jsou. Proč kurva neřeknu, mohl bych si vás prosím vyfotit na památku?
Nevyfotil jsem ani jednu z těch ohromnejch dílen, který mě fascinujou tady v každým městě, třeba autodílna nebo truhlárna je dycky ohromná hala se spoustou harampádí, vůněma a úžasnou atmosférou, obvykle s vratama pořád otevřenýma do ulice. V rozpáleným městečku Lleida (ale v místním nářečí se jmenuje Lerída - každej region tady má svůj jazyk, a každej touží po nezávislosti, ne jenom radikální Baskové, ale v Katalánsku jsou na zdech nápisy Catalunia Independent, ve Valencii Valencia Independent, v Galicii Galicia Independent a dokonce na hranicích s Portugalskem někdo přestříkal (a je vidět, že ty nápisy pravidelně umejvaj a někdo je zase pravidelně přestříkává) jméno země Espaňa na vlajce Evropský unie na GALICIA - taky jsem to samozřejmě nevyfotil), kde jsem vystoupil z vlaku (uvnitř chládek neuvěřitelných 30 stupňů) a nástupiště bylo z nějakejch plechovejch desek, rozpálnejch jak pětník, smažilo na ně plný slunce a mě okamžitě udeřilo vedro tak, že jsem na pár vteřin tim tlakem ztratil sluch i zrak, muselo tam bejt aspoň padesát stupňů, během siesty město naprosto vylidněný, stařící posedávaj s hůlčikama ve stínu stromů, jdu dál, za město, nakonec napravo vod silnice kopec, vyšlapaný cestičky a gráfka, tak tady jsou shromaždiště místní mládeže, toužim tam vyšplhat a něco zjistit, jak to tady vypadá, šplhám se po tom rozpáleným kopci nahoru, samej prach a kamení a vysušený rostliny s ostnama, co se jich nemůžeš chytit protože píchaj a praskaj suchem, přetěžkej baťoh na zádech, vyšplhám se do půlky kopce, zjistim, že tam stejně nic zajímavýho není a klopýtám se zase dolů, kloužu se po zadku tim prachem, dopíjím poslední zbytky vody. Pak zase jedna z těch ohromnejch hal, benzínka krytá plechovou střechou, pod kterou by se snad vešlo letadlo, všechno oprejskaný a neuvěřitelný, jak z nějakýho filmu o Mexiku a stejně se odvážim udělat jenom LOMO, šot od boku starým ruským foťákem, kterej používám k skrytýmu focení a za kterýho lezou rozmazaný fotky tmavý u krajů (ale to je právě to ono, to je ta atmoška LOMOfotek). Neodvážim se ten úžasnej prostor opravdu otevřeně vyfotit. Pak stopuju u tovární zdi, nejsilnější slunce, hroutim se tim vedrem, poslední vodu jsem dopil už na kopci, teče mi z očí, kejchám, nezvládám stopovat, jsem naprosto ztracenej a kamkoliv si položim baťoh, okamžitě je naprosto zaprasenej od prachu.
Nakonec se ňák vzchopim, mávnutím kouzelnýho proutku to vedro nějak překousnu a najednou je mi zase normálně slibuju si, že už nikdy v Čechách nebudu řikat, že je mi vedro. Kolem choděj černoši, jeden z nich posedává asi půl hodiny ve stínu u patníku, na druhým konci tý monumentální benzínky, pak mu zastaví tranzit, chlapík pak zastaví i mě, veze nás do nejbližšího městečka, vesnice, tak osum kiláků. Mlčíme. To mlčení černochů, divnejch neznámejch a pro mě tajemnejch a uzavřenejch lidí, o kterejech nevim, co se v nich děje.
Procházim městečkem, pak se usadim na malý návsičce u semaforu, silnice je každejch asi tak pět minut přerušená semaforem pro chodce, po přechodu ale nikdo nepřechází, protože tu nikdo není, každejch pět minut se tady tvoří kolona aut před prázdnym přechodem a já v tom prachu bez vody a jídla sedim na báglu a ukazuju řidičům ceduli, že chci do Zaragozy, naproti u krámku se staženou roletou a oprejskaným nápisem PEPSI namalovanym na zdi mě pozoruje stařec s hůlčičkou, naprosto typickej obrázek, a TAKY ho nevyfotim, i když to je fotka jak... Po půl hodině pod starcovým shovívavým úsměvem se vydám hledat nějakou vodu, v parčíku kolem pítka polehávaj na krabicovým papíře ve stínu povaleči, marokánci a černoši, přece jenom se osměluju navazuju kontakt, jsou přátelský, povídáme si, ptaj se, jestli hulim hašiš a ať tady s nima zůstanu a když se dozvídaj, že jsem z Čech, jeden vytáhne z igelitky načatý sušenky a podává mi je, asi má dojem, že Čechy jsou nějaká chudá země, kde ani jídlo nemáme, ale bodnou mi, mám neuvěřitelnej hlad (a jídlo opravdu nemám) a jsou tak dobrý, něco mi připomínaj, ale nevim co, pozdějc, kdž si je prohlížim, zjišťuju, že jsou od ROJA CRUZ (čte se rocha kruz), červenýho kříže, přicházej další černoši, neuměj anglicky, mezinárodní řečí kanaků se dozvídám že jsou z Nigérie, nebo odkud a že sem utekli před bídou. Jsem si jistej, že by jim nevadilo, kdybych je fotil, že by z toho měli prdel, ale ani TUHLE fotku neudělám.
Pak zase dlouhý posedávání na návsi a hnití v tom prachu a vedru, vzpomněl jsem si na Sestru, knížku od Jáchyma Topola, dřív jsem si myslel že Trh, ze kterýho nebylo úniku byl někde na Ukrajině nebo kde, ale teď je mi jasný, že to muselo bejt někde ve Španělsku, protože tady z tohohle pouštního městečka se nedá pryč a pak mě k sobě pozvou domů ty marokánci a budu tady žít dokud neutratim všechny peníze a pak se odsud nikdy nedostanu a budu tady dřít na poli, ale nikdy si nevydělám na to, abych prchnul...
Pak v sobě najdu zase další sílu a jdu pryč z toho městečka, furt dál, po silnici pouští. Zastavuje mi auto plný marokánců, pouštěj úžasnou marockou muziku, neuměj ani slovo anglicky a vezmou mě aspoň na silnici, co vede k dálnici, tak dva tři kiláky. Když mě vykládaj, jedou kolem policajti a hned zastavěj a podezíravě i přezíravě mluvěj řidičem, myslím něco typu: „Tak co vy kurvy zlodějský, co tady děláte?“ Marokánci jsou tady společností příjmaný zhruba jako u nás cikáni. Přes Gibraltar ke svobodě a bohatství to je z Maroka kousek, tak zkoušej štěstí na různejch poslepovanejch člunech. Denně se jich při tom 40 utopí.
Dlouhá silnice a nikdo nezastavuje, všichni se na mě dívaj podezíravejma pohledama jako bych byl nějakej zločinec. Ženský se na mě ani nepodívají, zírají strnule před sebe. Vůbec mám dojem, že Španělky se vyhýbaj očnímu kontaktu... Dojdu až k velkýmu motorestu v polopoušti, zastaví tady sem tam ňákej kamion, ptám se řidičů, jestli by mě nevzali, ale vymlouvaj se, že jedou jinam, je podvečer, místní lidi se ve svejch farmářskejch kárách stavujou na pivko. Začínám opravdu nesnášet ten typ Španěla toho zemitýho strejce, co se na tebe kouká pohledem: „To víš, že ti zastavim ty zevle, táhni odkads přišel.“ A začínám si myslet, že nejsou ani trochu srdečný, nebo pohostinný.
Začíná zapadat sluníčko. Zkoušim to ještě asi čtvrt hodiny. Dálnice nedaleko. Na ní stopovat nemůžu. Ale jak daleko to může bejt na nejbližší benzínku? Třicet kiláků? To by se snad mohlo dát urazit pěšky... A zas tepu nohama asfalt.
Na kruháku mi ale zastavuje Anděl v bílý dodávce. Jede jako Ďábel. Neumí anglicky, nebo zhruba tak jako já španělsky. Ale to nevadí. Je komunikativní a všechno mi vysvětluje gestama, herec. Jmenuje se Pepé. Teda Pepé se mu řiká, oficiálně je to José, jako otec Ježíše Krista, vysvětluje mi. To mi přijde vtipný, že v Čechách je Josef taky Pepa.
„Muzika esta internacional“ řekne pak po chvíli mlčení a pustí rádio. Pak se ho začnu vyptávat na muziku, co má rád. Pouští mi něco se španělskejma kytarama, brnkání, španělský zpěvy, ale i elektronický klávesy, bicí, zní to jako THE DOORS. Řeknu to.
„Óó, já znám Chimi Morizón! Dóórs! La Womán! Riders of é....“ „Storm..“ A pokračuje: „Pink Flojd, Let Zepelín...“ A to, co poloucháme, skupinu Triana, jsou opravdový španělský „chipís“ z šedesátejch let.
Během cesty probereme literaturu (doporučuje mi Johna Kennedyho Toola, prý psal něco o Barceloně, o městě, možná něco jako Anděl), muziku, vyptávám se na flamenco a chitanos. „Ve Španělsku... král flamenca..... Camarón de la Isla.“ A pouští mi Camaróna. Prej je už deset let mrtvej. Bral drogy. Ale ještě to nevnímám naplno, ještě to neprožívám.
„Máš hlad?“ „Ne, ok....“
Jede do Madridu. „Dneska v noci můžeš spát v mém domě,“ řiká mi posunkama. „Dojedeme do Madridu, zavolám svojí ženě, aby nám uvařila něco k jídlu. V mém domě, můžeme si pustit video s Camarónem. A mám Pink Flojd, the Val.“
Řiká, že mi rozumí. Že když byl mladej, tak taky hodně stopoval. Hodně chodil a stopoval. Studoval technickou vejšku, měl samý jedničky, ale kvůli Frankovi (protože byl anarchista?) nedostal diplom. Odešel do hor a stal se z něj „chipí“. Žil tam s ňákejma lidma, a dělal výrobky z kůže. Ňáký mi ukazoval, moc krásný, jemná a citlivá práce.
Zírám zatim do pouště kolem, zapadá sluníčko, nádherný odstíny modrejch barev na obloze, kolem ohromný suchý hory, sem tam motoresty s neónama... vypadá to jako někde v Americe, myslel jsem si, že to existuje jenom tam. Mezinárodní řečí (posunky&zvuky), se dozvím, že Pepé má dvacetiletou dceru a vlastně se docela těším, až budeme spolu s ní sedět na schodech jeho domu, povídat si dlouho do noci...
Sem tam zastaví a koupí kokakolu, potřebuje ji, jede zběsilou cestu z Madridu do Barcelony a zase zpátky šestadvacet hodin v jednom kuse beze spánku. Zastavujeme v jednom baru, snažím se poprosit o vodu, ale neznají tam ani slovo water, ani (jak jsem doufal mezinárodní) slovo AQUA. „Á! Aga!“ dovtípí se konečně barmanka a mile se směje. Na podlaze je spousta odpadků. Opravdová podestýlka. V barech se totiž odhazují odpadky na zem.
Cesta je výborná, Pepé řídí naprosto báječně, a je moc milý s nim bejt.
„Šňupeš kokain?“ ptá se mě. „Ne!“ odpovídám trochu vyděšeně. „A ty?“
„Trochu. Abych vydržel vzhůru v práci. Ne moc.“ Čtvrt hodinky nato zastavujeme na parkovišti. „Nebude ti teda vadit, když si šňupnu?“
„Ne, ok.“ Koukám strnule ven do tmy, přemejšlim, co se bude dít v Madridu. Utýct můžu dycky. Snad. Pepé z peněženky vytahuje psaníčko, jednou kreditkou trochu nabere, na druhý si udělá dvě lajny, šňupe, zbytek otře do nasliněnýho cigára, zapálí si a posmrkávajíc lehce zběsile řídí auto do tmy. Španělská muzika z rádia. Mlčím, trochu pospávám, silnice je prázdná, oranžový odrazky, sem tam končej hory a objeví se dlouhá rovina plná světel, obrazy jak pro bohy, sem tam jedeme kolem nějakýho nočního údolí...
Jsem pořád trochu zaraženej.
Pak se mi snaží něco vysvětlovat o jeho domě. Něco že popijeme whisky a budeme se dívat na video a něco o posteli a spaní. Začínám bejt lehce nejistej - představa vily homosexuálního bohatce šňupajícího koks, který si přivezl hošíka za stopa a nocleh - a znova si to od něj nechávám vysvětlit jak to myslel, furt dokola, dokud si nejsem jistej, že chápu. Nakonec mi dojde, že mi vysvětluje (posuňky a pěti anglickými slovy - mezi tím mě naučil mých prvních pět španělských slov: corasón - srdce; malo - špatné; bueno - dobré; bien - pěkné; a samozřejmě amigo - přítel) význam slova pohostinnost.
„Zejtra večer tě můžu vzít k nám a poprosit někoho, kdo pojede tvým směrem, aby tě vzal.“ Trochu se kroutím, protože večer je pro mě už trochu pozdě, nejradši bych byl na cestě co nejdřív.
Dům je v okrajový čtvrti. Činžák. Žena trochu bledá, trochu nesebevědomá, ale hovořící anglicky, Carmen, s černými dlouhými vlasy. („Před pěti lety jsem se rozvedl a teď žiju s jinou ženou,“ řekl mi Pepé ještě v autě.) Byt vypadá vlastně docela chudě. Kazety o Camarónovi a Floydi jsou téměř jediný, co tady mají, pár knížek, skoro žádný obrázky, sbírka nějakejch sošiček bůžků a asi tři vodní dýmky... Pepé se rozvalí do gauče, unavenej, pak prostře k večeři. Teda prostře noviny, na ty se položí bageta, láhev s vodou, skleničky a balíček papírových kapesníků místo ubrousků, trochu jako symbol chudoby, Carmen všechno podává se zvláštní úctou (přestože jsem pouhý zevl stopař), a hrnec... guláše.
„Nejsi snad vegetarián?!“
„Ne!“
Dlabu guláš (první maso po iks letech) a koukáme na dokument o Camarónovi de la Isla. Vypadá hodně smutně, flamenco... něco mezi smutkem a tou rychlostí, rytmem.. Zároveň rytmus a bujarost a zároveň smutek... Jak to říct... Nevim...
Furt nemůžu pochopit, co se stalo. Třeba mi starej Bog chce ukázat, že Španělé nejsou zlí.

(Barcelona, 30. 7. 2003, 3:23)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-58


Fotky, který jsem ve Španělsku neudělal III.


klokanek
Ráno... celkem by mě zajímalo, jak se Carmen staví k Pepého šňupání. V zápětí se to dozvídám. Šňupou spolu. Vyvětluju jim, že u nás je koks hodně drahá droga, jenom pro nejbohatší lidi a mafiány. Řikaj, že ve Španělsku je strašně levnej koks z Kolumbie a výbornej hašiš z Maroka. Že to je běžný, že se šňupe. Zase mi nabízej, ale tohle zkoušet fakt nepotřebuju.

Berou mě na projížďku Madridem. Ukazujou mi turistický místa, skoro jako rodinka na výletě. Nechápu to. Je mi to trošilinku trapný, protože mě vlastně takový místa moc nezajímaj (právě kvůli těm rodinejm vejletům na hrady a zámky), ale aspoň se tady porozhlídnu. Královskej palác (královskej se řekne REAL, od toho Real Madrid jako královský fotbalový družstvo) je normálně barokní, to tady ošéfovali Habsburkové. Maj tady taky něco jako Nuselák, ale daleko nižší, udělali na něm plexiskla, aby lidi neskákali dolů a neohrožovali chodce. Prej se o tom mostě taky točil nějakej film. Ale nepochopil jsem, jakej výsledek to mělo, jestli lidi pak skákali víc, nebo naopak přestali. Jedno z toho.
Taky tady maj egyptskej chrám Debod, rozebranej a dovezenej sem a zase složenej, dneska je vstup zadáčo, prohlížíme si ho. Ale kostelům se vyhejbáme, Pepé nesnáší církev. „Já říkám: není žádný Bůh, není žádný Satan.“ Přijde mi trochu zarážející, že nechce vstoupit ani před kostel, ale pak se dočítám, že církev spolupracovala s Frankem a ještě pozdějc nacházim po městech nápisy typu „cleriko = fascisto“. Překvapuje mě, jak tady lidi vyjadřujou svý politický názory, fakt skoro všude jsou nějaký politický nápisy a v oknech visej velký plachty s nápisem „NO A LA GUERRA“.
Pepé mě upozorňuje na jeden velkej nápis pověšenej z bytu vysoko nad jedním z hlavních bulvárů. Prej je na něm napsáno něco jako že vláda je banda idiotů. Obdivuju to. V Čechách si to nedokážu představit. Ustrašená autocenzura je možná účinnější než ta státní. Další nápis, kterej je skoro všude, REBAJAS. Nejdřív jsem to vyděl na krámech pro turisty a krámech s botama, tak jsem si řikal, že to sou nějaký sandálky nebo co. Ale, né, řiká Carmen. Znamená to samozřejmě SLEVY.
A ještě jeden nápis sem viděl skoro všude, hlavně pozdějc v Galícii. Skoro v každým okně byla černá jednou modře přeškrtnutá vlajka s nápisem „NUNCA MÁIS“. Nevěděl jsem, co to znamená, ale fascinovalo mě to, protože to bylo fakt všude. Pak v Santiagu de Compostela jsem před katedrálou zažil ohromnej open air koncert hvězd tamější popový scény a každej taky vykřikoval NUNCA MÁIS. A nestaral jsem se zatím o význam. Bylo mi sympatický, že to tolik lidí zajímá.
„Chci si někde dát pivko,“ řiká Pepé k polednímu a zajdeme do podivnýho baru, kde to smrdí vepřovým. Na uvítanou dostaneme každej plátek veky se špekem. Opatrně to pozřívám, řikám, že to je dobrý, ale že vlastně vůbec nemám hlad a Pepé k pivku dostává talířek s něčím gulášovitým, hostinskej / barman / kuchtík / ale spíš něco jako pan Krkovička řiká, že to je moc dobrý a ať ochutnáme a namáčí do toho z obou stran plátek veky a dává mi ho do ruky. No jo, když to musí bejt. Bar je plnej různejch hrnců se slaninama, špekama a spol, hlavním dílem je kotel guláše, ve kterým jsou všechny druhy masa včetně hlemýžďů a loví se z něj, co je zrovna potřeba. Když dojím svou veku namočenou v guláši, cpe mi kuchtík tlustou pazouru další a další... Později jsem se dozvěděl, že jídlo je v některejch městech v barech zadarmo (zato pivko stojí dvě eura), takže vás pořád obkládaj talířkama s olivama, sejrama, kouskama tortily (prej něco jako národní jídlo, tlustá omeleta se zapečenou zeleninou a bramborama). Tehle podivnej vepřovej bar, ani pana Krkovičku jsem TAKY NEVYFOTIL. Teda jenom vylomil. Proč nemám tolik drzosti, abych řekl to jediné slovíčko? „Smím?“
Ale ještě víc mě mrzí Pepého amigo, za kterým jsme jeli do jiné části města. Kolega z práce, kamarád na život a na smrt. Čekali jsme na něj půl hodinky v baru, než se vyspí po dlouhé jízdě, pak přišel, vypadal trochu jako Julius Satinský, dobrácký tlustý obličej, ohromné láskyplné oči, neuměl anglicky, ale nesnažil se se mnou tak intenzivně komunikovat jako Pepé, jenom si mě prohlížel tím svým zkoumavým dobráckým pohledem, jakoby mi viděl až na dno duše. Pepé řikal, že je komunista (měl rudou košili) a že řiká, že srdce bije nalevo a že krev v těle je rudá. A řikal to tak krásně, že mi to přišlo taky krásný a došlo mi, že tady nezažili komunistickou diktaturu a že komunisti jsou tady plný iluzí. Nejsou to starý zatrpklý páprdové, polovrazi, nesoucí tíhu minulosti, jako v Čechách. Jsou to lidi plný lásky a ideálů. V Santiagu jsme nabízeli obrazy v kanceláři komunistů. Mariana, tlustá maďarská holka, která mě v prodávání zaškolovala, tam nejdřív odmítala vstoupit. Pak nám ale otevřela krásná milá Španělka v rudém svetru a já měl zas ten samej dojem, jako z Pepého amiga. V Castelldefels na náměstí organizovala protiválečtej koncert holka v červenejch šatech, která měla naušnice ve tvaru červenejch hvězd.
No a samozřejmě, že jsem si toho krásnýho komunistu taky netroufnul, nebo snad nestihnul vyfotit. Nejdřív jsem nevěděl, co za tim jeho pohledem je, ale pak mi Carmen překládala, že mu Pepé nadšeně řikal o tom, jak mě zajímá Camarón a Kennedy Toole a burácivým smíchem mu popisoval, jak mi pan Krkovička namáčel veku do guláše. Pak další bary, Carmen s Pepém pijí pivo, mě objednvají mušto, předobrý mošt z vína, nakonec pijeme ještě dvě lahve dobrého bílého bina (teda vína, b se naprosto nepředpokládatelně někdy čte jako v a naopak, ale někdy né), obíráme mořské ráčky zvané gambas, Pepé mi španělsky a pomocí obrázků kreslených na ubrousky vysvětlí ještě celou historii Španělska (od Keltů přes Conquistu až po Franka), geografii, svůj životopis a končí vysvětlováním slova borracho a jeho stupně borrachito, a předvádí, jak má klíče v levé ruce a cigaretou se marně snaží odemknout dveře. Když dorazíme domů, Pepé s Carmen se vedle v pokoji hádají, jsou slyšet rány, křik, pak Pepé spí, nevstává do práce a Carmen mi vysvětluje, že je šílenej, když je borracho. Borrachito, řikám a vim přesně, co to znemená.
Když jsem dorazil do svý práce v Portu, nevyfotil jsem Danielu a Tomáše. Dva holohlavý mladičký manželé, Tomáš s podivně skrytě ironickým inteligentním humorem, Daniela potetovaná a milá úplně na každýho, před prodáváním obrazů pracovali ve Skotsku na farmách, cestujou dodávkou a pracujou, kde se dá. A když ráno oznámili, že opouštěj tým a jedou si hledat práci na farmu, kde budou moc pracovat rukama, a nebudou se muset ponižovat a lhát při obcházení všech těch krámů a vnucování se do pozornosti lidí... Byli moc krásný, když kouřili u okna, ve světle ranního sluníčka od moře, rozhodnutý a pevný a nezávislý, na rozdíl od nás, ostatních polootroků. Požádal jsem je, jestli je můžu vyfotit, ale odmítli, možná spíš že nejsou narcisti, kdybych nejdřv fotil bez ptaní, spíš by jim to asi nevadilo...
A když jsem se i já po tejdnu makání a ponižování se a raní nevolnosti před nástupem do rachoty rozhodl utéct (sotva mi vrátili můj pas, který jsem celý týden neměl), viděl jsem poprvý v životě OCEÁN. Něco neuvěřitelnýho a slovama nepopsatelnýho. Nekonečnost. Síla. Svěžest. Život. Rytmus. Trochu jako dech, jemný cykly. A velkolepost. Ohromnost jako celá planeta. Modrá planeta. Došel mi film, koupil jsem si v krámku na pláži svůj první barevnej a hned ho celej vyfotil, ale pochybuju, že se mi podařilo vyfotit, co jsem opravdu cejtil.
A za soumraku jsem se vydal z Porta, pěšky, někam přespat. Kolem samý pole a políčka, myslel jsem si, že to je civilizovanej svět, ale tady spousta vrásčitejch udřenejch lidí ještě v noci na poli a lopota a vozy tažený koněma. Jedna stará paní na mě koukala z kukuřice.
Konečně noc pod hvězdama. Spal jsem dlouho a krááásně, jako tejdny ne. A zdály se mi sny. Jeden byl trochu znepokojivej. Mluvil ke mě venkovan s vrásčitou tváří. „Dám ti hádanku,“ řekl a naklonil se blíž, aby mi ji pošeptal. V ten okamžik se sen rozplynul a já plynule přešel do bdění. Tohle byla hádanka. Trochu z toho mrazilo.
A když jsem pak procházel dál těma vesnicema a borovicovejma lesama, díky kterejm jsem si připadal jako někde u Sadský, šel jsem kolem úžasně fotogenickýho baráčku, oprejskanýho, s křížkem, nebo madonkou z malovanejch kachlíků, jaký tady mívaj skoro všude, a s malinkou předzahrádkou a na tý stála stará pani, moc stará pani s vrásčitou tváří a starym plstěnym kloboukem na hlavě a ta paní na mě začala mluvit. Portugalsky. Španělsky jsem už asi sto slov uměl, ale portugalština je dost jiná a nerozuměl jsem skoro nic. Tak jsem přikyvoval, krčil rameny a řikal anglicky, že nerozumim. Mluvila dál a dokonce se mě na něco ptala, já odpovídal posuňkama, že nevim, ona si podle potřeby odpověděla sama, buď „si, si“ nebo „no, no“, tichým stařeckým hlasem a chápavě přikyvovala, ano, vím, chápu... A jenom jsme se koukali do očí navzájem a bylo v tom něco hlubokýho, něco hluboce upřímnýho, párkrát jsem rozuměl slovu dům, rodina a taky něco „kostrkuktéza“ nebo něco na ten způsob. Mluvili jsme takhle asi dvacet minut, poznal jsem to podle zvonů, pomalu jsem se začal ubírat dál, ale ona dycky za tím plotem trochu popošla a zase jsme si povídali tichými hlasy a zase to vzájemný chápání se a soucítění, ale nevědění, co ty slova znamenaj. Připomělo mi to, jak mi Jitka v Santiagu vyprávěla, že když pracovala v domově důchodců v Anglii, jedna paní celý den pořád otravovala a vyžadovala pozornost a furt něco chtěla a všechny sestry na ní už sraly a tak se jí Jitka celý den věnovala a ta paní dalšího dne umřela.
Teprv když jsem odcházel, s takovým zvláštním smířeným a láskyplným pocitem v srdci, došlo mi, že jsem mohl udělat možná nejsilnější fotku týhletý cesty.
Josef Koudelka, fotograf známější ve světě než u nás a ve své mateřské (a snad na světě nejprestižnější) dokumentaristické agentuře Magnum označovaný dokonce jako fotograf francouzský, má spoustu fotek ze Španělska. Moc dobrejch, jaký já nikdy mít asi nebudu. Maj atmosféru, ale stejně člověk nad některejma přemejšlí a nemůže se dopřemejšlet. Jedna jsou třeba chlapíci v kravatách a oblecích, jak za šikmýho skoropodvečerního sluníčka (teda ve dne) odpalujou raketu. Ničim to ke mě nemluvilo než atmosférou. Až teprv tady jsem si začal všímat, že ve Španělsku ve dne vyletí k nebi nějaká raketa skoro pravidelně. Skoro každou čtvrt hodinu. Že by odměřování času tam, kde nemají zvony? Že by to bylo ono? Našel Koudelka onoho zvoniče, raketýra? Ale hodinky na to moc nepasujou. A ptám se jedný moc krásný dívky v obchůdku s oblečením, je neuvěřitelně komunikativní a krásná a prodává šaty a po hodině povídání s ní a s jejíma zákazníkama mě zdvořile pošle pryč, že má „mučo trabacho“, mnoho práce. Ale ty rakety, to znamená fiestu. Oslavu. „Když děláš párty, když něco slavíš, odpaluješ rakety, i ve dne.“ V Barceloně pak zažívám ohňostroje, za který by se nemusel stydět ani Gandalf. A když jedu zase stopem hlubokou nocí s galicijským policajtem, kterej je polichocenej tim, že se zajímám o Galicii a místní situaci a jede asi dvěstěpadesát kiláků za prací místního policajta (trochu jsem se zarazil, ale ani on nemá rád svou práci, ani ostatní Španělé nemají rádi policajty, stejně jako v Čechách proto, že byli součástí represivního aparátu) malýho městečka Cacabelos, kde přenocovávaj poutníci na svý předlouhý pěší cestě do Santiaga de Compostela, poutního místa, kam jsem předtím dojel autem a zpátky taky a kam mířej tisíce mladejch i starejch lidí, pěšky, myslím, že to bude aspoň stovka kilometrů, tak když mě ten policajt vez a nad jednim kostelem vybuchovaly ohňostroje a já otevíral pusu, říkal mi, že tu pořád něco slaví, že v jeho městě mají 33 státních svátků ročně! A opravdu, kdekoliv ve Španělsku ve kteroukoliv denní i noční dobu se ozvala rána a na obloze zůstal šedej obláček kouře po odpálený raketě. Poslouchejte, nebesa, narodil se nám syn.
A jedna zákaznice u té krásné slečny v obchodě s oblečením se mi svěřila, že za chvíli křtí dceru a já jsem jí nepožádal, abych tam mohl udělat pár fotek.
A na cikány, chitanos, kvůli kterejm a jejich muzice jsem sem tak trochu taky přijel, došlo a TAKY jsem je nevyfotil. Zastavila mi dodávka s celou cikánskou rodinou a vysvětlovala, že na svoji stopařskou cedulku nemám psát „BAR.“, když chci dojet do Barcelony, protože BAR znamená ve Španělsku místo, kde se pije. „Víš, něco jako hospoda,“ vysvětlovala vážně cizinci. Děti pod palubní deskou na mě zvědavě koukaly a podávaly mi hračky, nebyl jsem ale dost pohotovej, abych udělal fotku. „Tu Roma?“ ptal jsem se, za jízdy, protože jsem nevěděl, jestli chitanos není pejorativní. „Ne z Říma, ale z Itálie,“ řekla mi potetovaná paňmáma. „On je ze Španělska.“ A pak už jsem musel vystoupit. Vyhodili mě na parkovišti a ten veselej tatík cikán řikal, že tady jezdí spousta véélkejch aut a někdo mě určitě brzo vezme.
Jo, jezděj, ale šíleně rychle a skoro nikdo tu nezastaví, zjistil jsem pak a začínal si myslet, že o zdejším provozu nic neví. Ale věděl. A stopnul mi divnej chlapík. Na sedadle spolujezdce měl klec se zeleným papouškem. Moc nemluvil. Temný skla auta, temný brejle, dlouhý džíny a dlouhý rukávy trika i v tomhle parnu. Byl to chlapík, co měl alergii na slunce. Ve snad nejslunečnější části Evropy.


P.S.: Co znamená NUNCA MÁIS? Nikdy více! Před rokem havaroval u galícijskýho pobřeží (spousta lidí ze všech koutů Španělska mě zapřísahala, že to je nejkrásnější pobřeží poloostrova) tanker Prestige a ropa začala dusit život stovky kilometrů daleko. Rok potom a Španělé ještě nezapomněli.

(30. 7. 2003, 3:25)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-59


Putování po Ukrajině I.

Ikarusem na Ukrajinu aneb Čím vším se dá jezdit?


Jiří *Čmelák* Řehounek
( klokanek)
Už když jsme začali uvažovat o naší cestě na Podkarpatskou Rus, padla samozřejmě otázka, jak se tam dostat. Nakonec jsme se usnesli, že pojedeme autobusem, a začali jsme se shánět po přímé lince do Rachova. Nakonec jsme ji objevili, a tak jsme se mohli 8. července 1999 dostavit na místo pražského odjezdu, které jsme neomylně poznali podle mnoha postávajících Ukrajinců s typickými obřími taškami.
Až na několik drobných nedorozumění (na naše místa byly prodány jízdenky dvakrát, bylo třeba z autobusu vystrnadit pasažéry, kteří "bilét" neměli vůbec) jsme vyjeli celkem slušně s ani ne hodinovým zpožděním. Vzápětí po odjezdu do nás řidič začal pumpovat muziku, kterou jsme okamžitě překřtili na "ruské disko". V jednotlivých písních byl většinou slyšet lidský hlas, syntezátor a činel. Zpočátku jsme to brali jako zajímavou exotiku, ale rychle jsme poznali, že řidič asi žádný jiný repertoár přehrávat nebude. A skutečně. "Ruské disko" s námi vydrželo celou cestu až na malou přestávku mezi půlnocí a čtvrtou hodinou ranní.
Náš stařičký Ikarus se nepohyboval příliš závratnou rychlostí. Například Karosy nás běžně předjížděly rychlostí dvakrát vyšší. Vlastně nás na českém a slovenském území předjíždělo téměř vše, co mělo kola. Na Podkarpatské Rusi jsme ale zjistili, že náš první autobus byl mezi svými ukrajinskými kolegy práven vyvolen za "dálkaře". Na druhé straně jsme museli obdivovat, jak bravurně se zakarpatští řidiči vyhýbali děrám v silnicích, zejména pak v místech, kde pro díry nebyla silnice vůbec vidět. Nutno ještě dodat, že s jízdním řádem si místní příliš netykají.

Dalším dopravním prostředkem, jehož služeb jsme využili, byl vojenský náklaďák. Nevezli nás ale vojáci - tahle auta jsou na silnicích i na poloninách běžným typem přibližovadla. Nás vezlo auto po cestě na polonině. Ocenili jsme na něm zejména fakt, že z korby nebylo téměř nic vidět. Ani cesta, po které se šofér řítil. Nicméně to asi uměl, protože se nezřítil.

Na kole jsme sice nejeli, ale cyklisty jsme potkávali často. Nezapomenutelné bylo setkání v nejprudším stoupání na blátivé lesní cestě mezi Komsomolskem a Koločavou, kdy se najednou před námi zjevili dva chlapíci s bicykly. Ono totiž uměním bylo jezdit na kole i po vsi, natož někde v lese.

A nakonec ještě rada pro případné zájemce o návštěvu Podkarpatské Rusi. Tím, že je v mapě zakreslená silnice se nedejte zmást. Někdy v těch místech skutečně silnice vede. Může se vám ale stát, že místo silnice už najdete potok.


(7. 8. 2003, 11:54)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-60


Putování po Ukrajině II.

Lidé a země aneb Jsou na Ukrajině mafiáni?


Jiří *Čmelák* Řehounek
( klokanek)
Asi každý, kdo se chtěl někdy podívat na Podkarpatskou Rus, musel vyslechnout spoustu podložených i vymyšlených historek o ukrajinských mafiánech, kteří nebohého turistu okradou nebo rovnou zabijí. Předpoklad, že na Ukrajině existuje mafie, nemohu potvrdit ani vyvrátit. Myslím, že tam tajné zločinné spolky jistě operují, ovšem určitě v jiných oblastech než drtivá většina českých turistů. Na poloninách by totiž každý městem zhýčkaný mafián umřel hlady. Myslím, že daleko spíš na něj narazíte v matičce Praze než na vrcholku Bliznice.
Prostě a jednoduše řečeno: žádného mafiána jsme cestou nepotkali, zato fůru hodných a pohostinných lidí, kteří maximálně požádali, jestli nemáme cigaretu. Ochotně nám ukazovali cestu, i když o vzdálenostech neměli příliš přehled. Třeba při cestě údolím potoka do Usť-Čorné nám postupně tři lidé pověděli, že je před námi nejprve sedm, poté jedenáct a vzápětí dvanáct kilometrů, ačkoli jsme se k cíli cesty prokazatelně přibližovali.

Často se nám stávalo, že se s námi místní lidé dali do řeči, nabídli čerstvé mléko, staří vyprávěli ještě o době, kdy byla Podkarpatská Rus součástí Československa, mladší spíš o tom, kdo z jejich rodiny k nám jezdí pracovat. Mám vážné pochybnosti, zda by se něco takového mohlo stát ukrajinskému turistovi u nás.

Dlouhou dobu jsme řešili, jaké národnosti vlastně jsou obyvatelé Podkarpatské Rusi. V našich knihách autoři tvrdošíjně trvají na tom, že většina obyvatelstva patří k národnosti rusínské, zatímco oni sami nás přesvědčovali, že jsou Ukrajinci. Až koločavská paní učitelka Natálka nám situaci, možná nechtěně, objasnila: "Naši dědečkové byli Rusíni, ale my už jsme Ukrajinci." Jak jednoduché. Podle oblasti ještě místní lidé hovoří různými dialekty, my jsme procházeli vesnicemi a horami, kde žijí Huculové a Verchovinci.

Co se týče domluvy s místními Rusíny-Ukrajinci (nehodící se škrtněte), je pro Čecha velmi jednoduchá. Většinou jsme hovořili směsí češtiny a ruštiny, oni odpovídali rusínsky nebo ukrajinsky a nakonec jsme se domluvili. Hlavně v Koločavě se někteří místní naučili i základům češtiny. Zvláště děti volají často na Čechy: "Daj bonbon", případně:"Ahoj."


(7. 8. 2003, 12:11)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-61


Putování po Ukrajině IV.

Dobrodružné nákupy aneb Kam se ztrácí ovčí sýr?


Jiří *Čmelák* Řehounek
( klokanek)
Nikoho zřejmě nepřekvapí, že nakupovat na Ukrajině není jen tak. Sortiment ukrajinských obchodů však musí překvapit každého, kdo je nikdy nenavštívil. Jistěže jsme už o nich mnohé slyšeli, ale skutečnost překonala naše očekávání. Po vstupu do příšeří prvního obchodu, na nějž jsme v Koločavě natrefili, nás upoutalo ohromné množství zelených lahví. Zaplňovaly většinu regálů a budily alespoň matné zdání, že v obchodě něco mají. Původně jsme se domnívali, že se jedná o místní pivo, ve skutečnosti se však v zeleném skle skrýval ocet. Soudě dle jiných obchodů, zřejmě je Ukrajina v produkci octa soběstačná.
Kromě octa se dal v obchodě koupit chleba a několik dalších věcí. V tom našem prvním to byly dvě sklenice kompotu, piksla medu, dva druhy čokolády a pár jiných pochutin. Tím se sortiment v podstatě vyčerpal a podobné to bylo i v dalších prodejnách.

Ovoce a zelenina se kupuje převážně na trhu a musím dodat, že ve velmi dobré kvalitě. Jednou jsme potřebovali brambory na guláš (asitak čtyři) a chtěli jsme je na trhu koupit. Paní ovšem nechtěla o placení ani slyšet, pravila, že čtyři brambory se nedají ani zvážit a darovala nám je.

Mléko a sýry se podle turistického průvodce dají sehnat v horách u bačů. Co se mléka týče, mohu to potvrdit, pili jsme ho několikrát. Ale sýrů nám nebylo dopřáno. Když jsme se na salaši u vesnice Jablonica ptali, zda by tam bylo možné zakoupit ovčí sýr, byli jsme odmítnuti s tím, že se máme zeptat dole ve vesnici. Když jsme se na totéž ptali v koločavském obchodě, bylo nám sděleno, že sýr se kupuje nahoře u bačů.

Na trhu se dá také sehnat dovozové zboží. Jak bylo dovezeno, to ví snad jen prodávající,ale nikdo se po tom ani příliš nepídí. Nabízí se sladkosti, toaletní potřeby, cigarety apod.

Sečteno a podtrženo - na Podkarpatskou Rus se vyplatí vézt vlastní zásoby, ale základní potraviny tu seženete. Když ne ve státních obchodech, tak u dobrých lidí vždycky. Jenom nevím, kde je shání dobří lidé...


(7. 8. 2003, 12:20)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-63


Putování po Ukrajině V.

Krávy na bulváru aneb Kdo je nejlepším přítelem člověka?


Jiří *Čmelák* Řehounek
( klokanek)
Krávy jsou na Podkarpatské Rusi všudypřítomné. Vynoří se proti vám na hlavní koločavské ulici (i když se jmenuje "bulvár") stejně jako pod nejvyššími vrcholky hor, zabimbá zvoncem, olízne vám batoh a zase důstojně odkráčí. Kráva má přednost před autobusem a je velmi fotogenická. Až si člověk občas připadá jako v Indii, ačkoli o posvátnosti se asi na Ukrajině mluvit nedá.
Ovce jsme vídali spíše na poloninách, občas se do jejich stáda vmísila i nějaká koza. Chodívají v sevřenějších útvarech než krávy, k čemuž bačům v hojné míře dopomáhají statní ovčáčtí psi, kteří slyší na jednotné zavolání: "Sabáka!". Člověku nic neudělají, ale staví se zásadně mezi něj a procházející stádo.

Jednou ráno se na nás přišel takový "sabáka" podívat. Nejmenovaný účastník naší výpravy na něj zařval: "Sabáka idí damój!" Pes mu ale zřejmě ne zcela porozuměl a přišel ho očichat, z čehož dotyčný velkou radost neměl.

Asi nejsvobodnějším domácím zvířetem na poloninách je kůň. Stáda jsme potkávali na všech možných místech, často velmi daleko od lidí. Místní ovšem tvrdí, že když je potřeba koňské pracovní síly, koně se pochytají. Nezbývá než jim věřit.

Z volně žijících velkých živočichů jsme toho moc neviděli, pro mě osobně bylo pěkné třeba setkání s kosy horskými. Podle domorodců sice medvědi a vlci v okolí žijí, ale zřejmě na nás nebyli zvědaví.

Konečně se dotávám k otázce z titulku, ale zjišťuji, že odpověď nebude tak jednoduchá. Krávy jsou sice spolubydlícími v téměř každé domácnosti, ale oprávněné ambice na titul "nejlepší přítel člověka" by mohli mít i zmiňovaní ovčáčtí psi, bez nichž by se bačové na horách asi těžko obešli. Tak to je opravdu oříšek...

Už to mám! Tak ten pes bude asi přecijen tím nejlepším přítelem člověka, zatímco kráva, ta bude jeho nejlepší přítelkyní.



(7. 8. 2003, 12:22)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-64


Putování po Ukrajině VI.

Koločavská zastavení aneb Jak to doopravdy bylo s Nikolou Šuhajem?


klokanek
Koločava je vesnice roztroušená po mnoha kilometrech čtverečních, kde prý žije nějakých osm tisíc lidí. V tomto bodě mi nezbývá, než věřit údajům místní paní učitelky a průvodkyně českých výprav Natálky, protože není v lidských silách je ověřit. Jen "Bulvár drúžby", po kterém jsme pochodovali do středu vesnice, je dlouhý několik kilometrů.
A právě v tom středu vesnice, kudy vede jediný vyasfaltovaný bulvár, jsme potkali Natálku. Tahle paní učitelka nám povyprávěla o Koločavě, ukázala nám "Muzéj Ivána Olbrachta", který osobně spravuje, a ubytovala nás za dolar na osobu a noc - kde jinde než ve škole (Pozn.: Dolar je zde jakousi neoficiální druhou měnou. Moc se o něm nemluví, ale všichni ho rádi vidí).

Večer nás Natálka vzala do místního "Kafé", kde se na nás za pultem usmívala jakási babička. Domnívali jsme se, že se jedná o majitelku, leč mýlili jsme se. Babička za pultíkem majitelku jen zaskakovala. Nevěděla, jak nám uvařit čaj, a neznala ani ceny zboží. A protože majitelka se až do našeho odchodu nedostavila, vypočítala cenu vypitých nápojů a zkonzumovaných sušenek Natálka.

A jak že to bylo s tím Nikolou? To už nikdo nezjistí, protože Ivan Olbracht dával místním lidem za jakoukoli historku o něm 25 korun, na tehdejší dobu velké peníze. A místní historky pohotově sypali z rukávu, takže se v tom dnes už nikdo nevyzná. Ale základní věci v knize souhlasí. Asi.

Nejasnosti panují například ohledně Nikolovy smrti. Dokonce podle dvou článků v těch samých prvorepublikových novinách (Rudé právo) byl Nikola zabit jednou sekerou a podruhé kulkou. Račte si vybrat, jisté je, že ho zradili kamarádi.

V Koločavě v údolí Suchar stále žijí lidé, kteří jsou s Nikolou nějak spojeni nebo si ho pamatují. My jsme napoříklad potkali Eržičina syna z druhého manželství, který zrovna sušil seno u chaloupky, kam za ní chodil Nikola. Když jsme k ní konečně dofuněli, museli jsme uznat, že četníci, kteří známého zbojníka honili, to vůbec neměli lehké. Řeknu vám, že být četník, tak bych se jim na to víte co...

(7. 8. 2003, 12:23)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-65


Putování po Ukrajině VII.

Češi na Rusi aneb Kde je v cizině největší koncentrace Čechů?


Jiří *Čmelák* Řehounek
( klokanek)
S českou přítomností se na Podkarpatské Rusi setkáváte na každém kroku. Z minulosti jsou tady třeba budovy a silnice vzniklé s českou pomocí, v Koločavě najdete pomníček strážmistra Hrabala zabitého Nikolou Šuhajem a nejváženějším Čechem je tu Ivan Olbracht. Ten místním hodně pomáhal jako poslanec československého parlamentu a jezdil sem čerpat náměty pro své knihy.
Češi tvoří také drtivou většinu turistů, kteří se po zdejších horách a údolích pohybují. Potkávají se, sdělují si své zkušenosti a radí se o nejlepší cestě do vytčeného cíle, ubytovávají se hromadně i individuálně v koločavské škole, okukují místa spojená s oblíbenými literárními postavami, prostě se stali již neodmyslitelnou součástí zdejšího koloritu. Místní si na ně už zřejmě zvykli a většinou je mají docela rádi.

Narozdíl od Užhorodu, kde by z vás žebrající a vekslující hloučky nejraději stáhly kůži, horalé jsou k Čechům velmi přátelští. Myslím, že Češi toho na druhé straně nezneužívají, takže se jedná o příjemnou formu symbiózy.

První Čechy jsme potkali už těsně po vystoupení z autobusu v Rachově. Na Podkarpatské Rusi se Čech pozná i v davu na první pohled podle toho, že má na zádech veliký batoh, nejčastěji Gemmu (ale neplatí to stoprocentně - já jsem měl kupříkladu krosnu).

A kdeže je to místo, ta země zaslíbená, kde najdete v cizině nejvíc Čechů na kilometr čtvereční? Už asi tušíte, že mluvím o Koločavě. Podle učitelky Natálky někteří naši spoluobčané už na ukrajinských hranicích odpovídají na otázku celníků po cíli cesty, že jedou "v nášu Mekku". Když jsou pak dotázáni, kterou že Mekku mají na mysli, odpovídají: "Koločava, éto náša Mekka."

No nevím, nevím, jestli můžu Natálce všechno věřit. Po zkušenosech s ukrajinskými celníky si nejsem zcela jist, zda je možné s nimi až tolik žertovat. Ale vlastně nic není nemožné. Za krátkou dobu pobytu na Podkarpatské Rusi jsem pochopil, že je to země neomezených možností. Abych citoval jednoho z místních: "Vsjo vazmóžno."


(7. 8. 2003, 12:27)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-66


Náš člověk ve Skotsku Jiří K. Růžička

Bláznivé nápady nedostávají lidi jen po skotské whisky


óňa
Z trochu ospalého, ale útulného Nymburka se na skotský venkov vydal naturalizovaný Nymburák, oblíbený kumpán z restaurace Na Tarase a spolupracovník Nymburského deníku Jiří K. Růžička. Nikoliv však na dovolenou. Dvaapadesátiletý novinář na farmě přebírá brambory, vaří Skotům svíčkovou s knedlíkem a učí je točit pivo s pěnou. Zvyká si na život bez, v Česku nezbytného, mobilního telefonu a dostupného internetu. Svoje skotské postřehy poprvé nabízí čtenářům.
"Po skotské whisky se blbne. A lidi po ní dostávají pěkně bláznivé nápady," řekla mi nedávno výtvarnice Rufus McKidd ze St. Andrews. Přitom se ani zdaleka nedá říci, že by na svůj skotský původ nebyla náležitě hrdá. Stejně jako ostatní Skotové si své domoviny patřičně váží a i ona je v konečném důsledku ráda, že mají svou specifickou lidovou muziku, vyhlášenou whisku, či neméně vyhlášené kilty. Tedy vlněné sukně, v nichž pravověrní Skotové skutečně chodí ve svátečních příležitostech "dole bez". Úvodní prohlášení přitom není vedeno zapřísáhlou abstinencí slečny malířky. Při jejím povolání - kromě samotného malování obrazů se věnuje také divadelní scénografii nebo ilustrování knížek - se prostě občas nějaká ta sklenička vypije. Tím spíš, že malířka žije ve městě plném umělců a studentů, mezi něž donedávna patřil i princ William. Možná právě v téhle nádherné přímořské lokalitě bude zakopaný pes. Možná, že právě tady se mezi svobodomyslnými umělci a mládeží rodí více "crazy" nápadů, než v ostatních, většinou farmáři řídce obydlených oblastech poměrně drsného Skotska. Ale ruku na srdce, všichni bývalí studenti vědí o studentské recesi a vtípcích svoje. A nemusí to být právě vzpomínky na život ve východním Skotsku... "To už je snad lepší ten váš Czech Spirit, ta sliívoviíceé," rozvíjela dál svou teorii o bláznivých nápadech výtvarnice po ochutnání lahodného moku ze srdce Evropy. Jako Čecha mě samozřejmě potěšilo, když se slivovici dostalo takové pocty. "Lidi by ale měli myslet na to, že pijeme proto, abychom se povznesli, ne proto, abychom padli," ocitovala ještě klasika Rufus. Určitě má pravdu. Ony se totiž dají při nemírném pití "vymýšlet bláznivé nápady a blbnout" nejen při konzumaci skotské, ale třeba i zmíněné lahodné slivovice, nebo nymburského piva.

Jiří K. Růžička (ed. Óňa, publikováno: Nymburský deník 28.01.2006)

(nymburk, 5. 2. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1401


Náš člověk ve Skotsku Jiří K. Růžička (díl 2.)

Děkovací orgie


óňa
Z trochu ospalého, ale útulného Nymburka se na skotský venkov vydal naturalizovaný Nymburák, oblíbený kumpán z restaurace Na Tarase Jiří K. Růžička. Nikoliv však na dovolenou. Dvaapadesátiletý novinář na farmě přebírá brambory, vaří Skotům svíčkovou s knedlíkem a učí je točit pivo s pěnou. Zvyká si na život bez, v Česku nezbytného, mobilního telefonu a dostupného internetu. Svoje skotské postřehy podruhé nabízí čtenářům.
Naučte se říkat dobrý den a na shledanou. Naučte se říkat děkuji a prosím...

Na tahle slova z letité básně si člověk ve Skotsku musí vzpomenout několikrát za den. Není to přitom proto, že by Skotové nezdravili či neděkovali. Spíše naopak. Všichni vám tu neustále děkují za všechno. Chvíli mi to trvalo, než jsem pochopil že je to v téhle zemi normální.

Když jsem poprvé platil za noviny v trafice, zarazilo mě, že pokladní děkuje už při převzetí peněz. Zvyklý z Čech na slušné poděkování při vrácení peněz a při odchodu jsem mlčel jako partyzán. A paní prodavačka si mě hned prohlížela jako velmi, velmi podezřelé individuum.

Při návštěvě dalšího obchodu už jsem zvědavě pozoroval zákazníka před sebou.

„Thank You,“ ozvalo se z úst pokladní, když od něj brala bankovku. K mému překvapení pak poděkoval i sám zákazník. Poté se děkovací rituál oboustranně opakoval i při vracení drobných.

„Tomu se vůbec nediv. Tady si v obchodě, kavárně či restauraci děkují pořád a za všechno,“ řekl mi Johny, číšník ze zámku Drumtochty, jehož pronájem na svatbu nebo byznys jednání pro nějakých dvacet lidí stojí za víkend čtrnáct tisíc liber.

„Já tam třeba nalívám hostovi víno a přitom proběhne vzájemná děkovačka tak čtyřikrát nebo pětkrát,“ dodal ještě číšník. V čím vyšších kruzích a dražších podnicích se člověk pohybuje, tím je podle něj děkovací frekvence vyšší.

Tohle věčné děkování rozhodně není špatný zvyk. Čiší z něj mimo jiné - u nás doma mnohdy tolik chybějící - úcta k zákazníkovi, ale i projev díku za to, že jste navštívili právě tuhle prodejnu, kavárnu či autodílnu.

Zvykl jsem si na tenhle „jiný mrav“ velmi rychle a už i já za tu kratičkou návštěvu krámku několikrát děkuji. A samozřejmě nezapomenu poděkovat ani při odchodu.

„See You, Thank You (uvidíme se, děkuji),“ říká prodavač,

„Thank You, See You,“ odpovídám.

Jiří K. Růžička (ed. Óňa, publikováno Nymburský deník 23.02.2006)



Jiří K. Růžička

foto: Wethes



(4. 3. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1439


postřehy odjinud

Náš člověk ve Skotsku Jiří K. Růžička

O úplně jiném povinném ručení a silničářích, které sníh nezajímá (díl 3. a 4.)
óňa
Z trochu ospalého, ale útulného Nymburka se na skotský venkov vydal naturalizovaný Nymburák, oblíbený kumpán z restaurace Na Tarase a spolupracovník Nymburského deníku Jiří K. Růžička. Nikoliv však na dovolenou. Dvaapadesátiletý novinář na farmě přebírá brambory, vaří Skotům svíčkovou s knedlíkem a učí je točit pivo s pěnou. Zvyká si na život bez, v Česku nezbytného, mobilního telefonu a dostupného internetu. Svoje skotské postřehy opět nabízí čtenářům.
Kolik zaplatíte na povinném ručení záleží i na tom, jestli kouříte



Když chce člověk ve Skotsku řídit, což je najmě na venkově téměř nezbytnost, musí splnit řadu podmínek. Jsou sice trochu jiné, než u nás doma, ale základ je v podstatě stejný. V první řadě musíte mít samozřejmě řidičský průkaz. A taky přibližovadlo, s nímž budete po ostrovech jezdit. Pokud nejste nároční a stačí vám deset, jedenáct let staré vozítko nižší střední třídy (Vectra, Renault 19), od něhož nebudete chtít žádné zázraky, ale přepravu z bodu a do bodu b, zaplatíte za něj nějakých dvě stě liber. To je zhruba týdenní gáže pomocného dělníka ze zahraničí. S automobily za tuto sumu ale po skotském venkově nejezdí zdaleka jen cizinci... Když už takové - nebo i lepší vozidlo máte, začne ten pravý mazec: pojištění (velmi podobné našemu povinnému ručení), technická prohlídka, která se v Británii pro veliký úspěch (především autoservisů a jejich majitelů) opakuje každý rok, a konečně také silniční daň - tu můžete zaplatit jednou za půl roku, nebo jednou za rok. Než ale daň zaplatíte, musíte na poštu přinést potvrzení o pojištění a o technické prohlídce. O té se raději nebudu zmiňovat, čeští řidiči o ní vědí dost. Za zmínku ale určitě stojí bonusový systém povinného pojištění. V podstatě existuje dvacet (!!!) různých tarifů. Ohled se přitom bere na věk a dobu, po kterou vlastníte řidičský průkaz. Přihlíží se také k počtu přestupků a havárií, ale i na to, zda jste kuřák, či nekuřák. V potaz se pochopitelně bere i to, jak je auto staré a zda je garážované. Trošku z jiného soudku je pak dotaz, zda máte rodinu a děti. Rozdíly nejsou nijak malé. Může dojít k situacím, že za pojištění na totéž auto v rodině zaplatí pětadvacetiletý potomek měsíčně 40 liber, zatímco jeho tatíkovi s třicetiletou řidičskou praxí naúčtují měsíčně třeba jen liber jedenáct. A aby toho ještě nebylo málo, když otevřete zdejší Zlaté stránky a nalistujete si car insurance, najdete spoustu inzerátů na speciální pojištění. Jsou firmy, které nabízejí zvýhodnění pojištění pro mladé do pětatřiceti let, pro sportovce, pro maminky s malými dětmi, nebo třeba ženy v domácnosti. Pro našince nezvyklého "rozvinutému kapitalismu" věc vskutku nevídaná. Třeba i proto, že se neplatí pojištění na auto, ale na řidiče.





Skotští silničáři si se sněhem hlavu nedělají



Tak trochu robinsonský způsob života na skotském venkově s sebou přináší pořád nějaká překvapení. Zřejmě to největší za celou zimu nám přinesl první březnový den. Po čtyřech měsících zelených luk a teplot kolem deseti nad nulou jsme se ráno probudili do krajiny zasypané sněhem. A stálo to vskutku za to.

Zatímco Skotové celou zimu o sněhu jenom slyšeli v rádiu a televizi, nebo četli v novinách, teď si jej užili do sytosti. S bílou nadílkou si tu ale očividně těžkou hlavu nedělají. Autobusy na linkách, kde leží sníh, nejedou, kdo nezbytně nemusí, prostě nevyjíždí.

Zvláštní kapitolou jsou cestáři. A musím se omluvit těm našim, na něž jako každý „správný“ Čech nadávám. Tady stojí sem tam připraveni u dálnice a čekají, až nastane kalamita. Silnice první a druhé třídy je očividně nezajímají, okresky jako by ani nebyly.

A právě na tenhle přístup jsme prvního března večer dojeli i my. Do slova a do písmene.

Po cestě z nedalekého Laurencekirku jsme na silnici, která by u nás zřejmě byla vozovkou II. třídy, prostě uvízli v závějích. Sníh a pořádný vichr nás sevřely do své náruče a jednoduše nepustili dál.

Po několika marných pokusech dostat se ze závěje vlastními silami a zjištění, že se dál opravdu nedostaneme, jsme se telefonicky pokusili přivolat pomoc. Naše snaha byla ale marná. Farmář nebral telefon, sousedi byli mimo signál.

Nakonec se na nás usmálo štěstí v podobě teréňáku, který nás na laně protáhl několika závějemi. Asi dvě stě metrů před stěžejní křižovatkou ale i on odmítal pokračovat s nečekanou přítěží. Řidič tedy alespoň odvezl mého potomka domů s tím, že sežene farmáře a přijedou nás z bílého sevření vyprostit.

Zhruba za tři čtvrtě hodiny farmář-záchranář se svou čtyřkolovou obludou a radlicí vskutku dorazil. Bez synátora. Na silnici za křižovatkou vytahoval ze závějí našeho souseda a k nám přijel čistě náhodou, protože viděl blikat výstražná světla.

Jaké bylo naše překvapení, když se krátce po záchranné misi objevila vytáhlá postava mého potomka s ruksakem na zádech. „Přinesl jsem vám nějaký věci, abysme po cestě nezmrzli,“ řekl jen po téměř dvoukilometrovém pochodu v zuřící vichřici.

Nakonec tedy všechno dobře dopadlo – my dorazili domů kolem deváté, soused po několika vyprošťovacích pokusech o půl druhé v noci a druzí sousedi druhý den ráno. Zůstali viset ve sněhu tři sta metrů za námi a po noci strávené v autě si ráno proházeli cestu lopatou.

Ráno byla farma odříznuta od světa. Jak výše řečeno, cestáři si s průjezdností skotských silnic hlavu nedělají, a tak se domluvil „náš“ farmář Sandy se sousedním a vyrazili zhruba sedmikilometrový úsek silnic II. a III, třídy uklízet sami.

Zhruba hodinu před polednem se pak ozvalo ťukání na domovní dveře, ve kterých se objevila Sandyho hlava v charakteristickém šátku uvázaném na pirátský způsob: „Haló, pánové! Cesta je volná, můžete vyjet.“



JIŘÍ K. RŮŽIČKA (ed. Óňa, publikováno v Nymburském deníku 1.3. a 10.3.2006)

(18. 3. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1461




© HlucnaSamota.net 2002 - 2012 | prostor poskytuje eldar.cz | web zrobil klokánek | mapa stránek