Češi na Rusi aneb Kde je v cizině největší koncentrace Čechů?

Češi tvoří také drtivou většinu turistů, kteří se po zdejších horách a údolích pohybují. Potkávají se, sdělují si své zkušenosti a radí se o nejlepší cestě do vytčeného cíle, ubytovávají se hromadně i individuálně v koločavské škole, okukují místa spojená s oblíbenými literárními postavami, prostě se stali již neodmyslitelnou součástí zdejšího koloritu. Místní si na ně už zřejmě zvykli a většinou je mají docela rádi.

Narozdíl od Užhorodu, kde by z vás žebrající a vekslující hloučky nejraději stáhly kůži, horalé jsou k Čechům velmi přátelští. Myslím, že Češi toho na druhé straně nezneužívají, takže se jedná o příjemnou formu symbiózy.

První Čechy jsme potkali už těsně po vystoupení z autobusu v Rachově. Na Podkarpatské Rusi se Čech pozná i v davu na první pohled podle toho, že má na zádech veliký batoh, nejčastěji Gemmu (ale neplatí to stoprocentně - já jsem měl kupříkladu krosnu).

A kdeže je to místo, ta země zaslíbená, kde najdete v cizině nejvíc Čechů na kilometr čtvereční? Už asi tušíte, že mluvím o Koločavě. Podle učitelky Natálky někteří naši spoluobčané už na ukrajinských hranicích odpovídají na otázku celníků po cíli cesty, že jedou "v nášu Mekku". Když jsou pak dotázáni, kterou že Mekku mají na mysli, odpovídají: "Koločava, éto náša Mekka."

No nevím, nevím, jestli můžu Natálce všechno věřit. Po zkušenosech s ukrajinskými celníky si nejsem zcela jist, zda je možné s nimi až tolik žertovat. Ale vlastně nic není nemožné. Za krátkou dobu pobytu na Podkarpatské Rusi jsem pochopil, že je to země neomezených možností. Abych citoval jednoho z místních: "Vsjo vazmóžno."