Koločavská zastavení aneb Jak to doopravdy bylo s Nikolou Šuhajem?

A právě v tom středu vesnice, kudy vede jediný vyasfaltovaný bulvár, jsme potkali Natálku. Tahle paní učitelka nám povyprávěla o Koločavě, ukázala nám "Muzéj Ivána Olbrachta", který osobně spravuje, a ubytovala nás za dolar na osobu a noc - kde jinde než ve škole (Pozn.: Dolar je zde jakousi neoficiální druhou měnou. Moc se o něm nemluví, ale všichni ho rádi vidí).

Večer nás Natálka vzala do místního "Kafé", kde se na nás za pultem usmívala jakási babička. Domnívali jsme se, že se jedná o majitelku, leč mýlili jsme se. Babička za pultíkem majitelku jen zaskakovala. Nevěděla, jak nám uvařit čaj, a neznala ani ceny zboží. A protože majitelka se až do našeho odchodu nedostavila, vypočítala cenu vypitých nápojů a zkonzumovaných sušenek Natálka.

A jak že to bylo s tím Nikolou? To už nikdo nezjistí, protože Ivan Olbracht dával místním lidem za jakoukoli historku o něm 25 korun, na tehdejší dobu velké peníze. A místní historky pohotově sypali z rukávu, takže se v tom dnes už nikdo nevyzná. Ale základní věci v knize souhlasí. Asi.

Nejasnosti panují například ohledně Nikolovy smrti. Dokonce podle dvou článků v těch samých prvorepublikových novinách (Rudé právo) byl Nikola zabit jednou sekerou a podruhé kulkou. Račte si vybrat, jisté je, že ho zradili kamarádi.

V Koločavě v údolí Suchar stále žijí lidé, kteří jsou s Nikolou nějak spojeni nebo si ho pamatují. My jsme napoříklad potkali Eržičina syna z druhého manželství, který zrovna sušil seno u chaloupky, kam za ní chodil Nikola. Když jsme k ní konečně dofuněli, museli jsme uznat, že četníci, kteří známého zbojníka honili, to vůbec neměli lehké. Řeknu vám, že být četník, tak bych se jim na to víte co...