Lidé a země aneb Jsou na Ukrajině mafiáni?

Prostě a jednoduše řečeno: žádného mafiána jsme cestou nepotkali, zato fůru hodných a pohostinných lidí, kteří maximálně požádali, jestli nemáme cigaretu. Ochotně nám ukazovali cestu, i když o vzdálenostech neměli příliš přehled. Třeba při cestě údolím potoka do Usť-Čorné nám postupně tři lidé pověděli, že je před námi nejprve sedm, poté jedenáct a vzápětí dvanáct kilometrů, ačkoli jsme se k cíli cesty prokazatelně přibližovali.

Často se nám stávalo, že se s námi místní lidé dali do řeči, nabídli čerstvé mléko, staří vyprávěli ještě o době, kdy byla Podkarpatská Rus součástí Československa, mladší spíš o tom, kdo z jejich rodiny k nám jezdí pracovat. Mám vážné pochybnosti, zda by se něco takového mohlo stát ukrajinskému turistovi u nás.

Dlouhou dobu jsme řešili, jaké národnosti vlastně jsou obyvatelé Podkarpatské Rusi. V našich knihách autoři tvrdošíjně trvají na tom, že většina obyvatelstva patří k národnosti rusínské, zatímco oni sami nás přesvědčovali, že jsou Ukrajinci. Až koločavská paní učitelka Natálka nám situaci, možná nechtěně, objasnila: "Naši dědečkové byli Rusíni, ale my už jsme Ukrajinci." Jak jednoduché. Podle oblasti ještě místní lidé hovoří různými dialekty, my jsme procházeli vesnicemi a horami, kde žijí Huculové a Verchovinci.

Co se týče domluvy s místními Rusíny-Ukrajinci (nehodící se škrtněte), je pro Čecha velmi jednoduchá. Většinou jsme hovořili směsí češtiny a ruštiny, oni odpovídali rusínsky nebo ukrajinsky a nakonec jsme se domluvili. Hlavně v Koločavě se někteří místní naučili i základům češtiny. Zvláště děti volají často na Čechy: "Daj bonbon", případně:"Ahoj."