Bylinář
klokanek
Stál jsem na Hlaváku a smejčil, jestli někde neni někdo koho znám, abych nejel do Nymburka sám. Už jsem si začal připadat jako šmejdící úchylák, když jsem zahlídl Dědka Kořenáře. Stál tam v tý svojí čepici s anténkou, stoupnul jsem si před něj, nepoznal mě. Pozdravil jsem.
"Už si vás nepamatuju," řikal a vytahoval si z uší vatu. Tu nosí kvůli vlakům, aby mu neotupily sluch, vzpomněl jsem si. Vytáhl z kapsy klíč pověšenej na provázku, rozhoupal ho. Kyvadýlko.
"Nojo, vy jste celej bílej. Celej," řekl, ale nebyl jsem si jistej, jestli to nebyla otázka. Schoval klíč do kapsy. Pochopil jsem, že je to chudší verze kyvadýlka.
"Ale to je jedno. Já pomáhám všem, ať je černej, nebo bílej nebo modrej."
Dřív měl z černejch mágů docela paranoiu, vzpomněl jsem si a zeptal jsem se.
"Ale to víte. To jsem ještě nebyl tak silnej jako teď," řikal dosti sebevědomě. "Teď mám jednu doktorku v Kolíně, tu pustili domů na umření, rakovinu má, tak tu léčim. No jo, přežije to. Ta ještě dlouho bude žít," chvástal se.
Přijel vlak. Kolem nás se prosmyknul silnej pejzatej chlapík a nějak vtipně se na mě nebo na Dědka zatvářil.
"Do prvního vagónu s kupátkama musíme," poučil mě Dědek. V uličce mi vysvětloval, že to je kvůli tomu, že tam neni tolik černejch mágů najednou, že na člověka tak nemaj šanci sednout.
"Lepší kde jsou ňáký ženský," mlasknul.
"Těch je víc bílejch?" zeptal jsem se.
"No jistě!"
Zapluli jsme do posledního kupé. Seděl tam už ten pejzatej chlapík (ale zdálo se, že se neznají) a dvě ženský kolem čtyřicítky.
"S dovolením zavřu dveře. Větrat jenom tímhle okýnkem," zavelel Děděk, když se vlak rozjel.
Uložil si klíč na provázku do peněženky. Kyvadýlek tam měl mnoho, ve spíchnutym hadrovým váčku.
"Vyšrouboval mi ho cikán tam na nástupišti. Ukradl ho a zahodil. Alemě je to jedno. Proto jsem si jich koupil tolik!" vybafnul a ukazoval mi kyvadýlko s odšroubovaným spodkem.
Chvíli jsem naslouchal těm jeho řečem. Jak bylinky fungujou, jak s nima léčí rakovinu. A jak doma až přijde, se bude ozývat klepání -- zaklepal na stěnu -- ale i horší, dupání, třísknul botou do podlahy až se ženský lekly.... "Ale kdepak, na mě si nepřijdou, já jenom takhle roztočim kyvadýlko a řeknu: Bože prosimtě, Bože prosimtě, Bože prosimtě, to byste viděl, jak upalujou."
Pejzatej chlapík si prohlížel starodávnou pohádkovou knížku. Za chvíli to už nevydržel.
"Tou ssssou kecy, teda! Ježyšy, to sou starosti tohle! Já to řikám vždycky. Měli to vystřílet všechno. Neměli se srát z žádnym mírem, po druhý světový. Všechno to vystřílet!"
Dědek nic nedbal. Vysvětloval mi jak si koupil dvě Hildegardy z Bingenu a že jednu mu temní mágové ukradli a druhou schoval na skrytý místo tak že ji sám nemůže najít.
Začalo to bejt trochu nudný, pořád přikyvovat, mlel ty kecy furt dokola.
"No vidíš mladej," řikal pejzatej chlapík, vytáhl skleničku se zelím a dřívkem od nanuku začal zelí lovit a pojídat, "tak se k němu nakvartýruj, von ti bude dělat přednášky furt!"
Dědek zrovna vysvětloval, že když přijde domů, musí barák nejdřív vysekat nožema. To mě trochu vyděsilo.
Vzpomínal jsem si, jak mi kdysi líčil svoje vize, jak se setkal s Bohem v ohromný zemi a jak dvanáct let chodil před ním Kristus, ale neviděl ho a jak když šel v Nymburce podél Labe, tak se v zimě vařilo a v létě vyskakovaly ohromný sloupy vody, ale on to vydržel. Taky jak někdy před rokem kyvadýlkem muži bezvládně ležícímu na poděbradským nádraží diagnostikoval mrtvici ("Ale už to vyzvrátil, tak to je dobrý, to tu mrtvici vyrovnalo.") a přivolaná záchranka ho jenom identifikovala a jako ožralého předala policii. Ale taky jak Vlček vyprávěl, že vlak zastavil u nějakýho mrtvýho nebo polomrtvýho člověka a Dědek mu kejval kyvadýlkem nad hlavou a von se normálně posadil a vodešel!
"Už se vám někdy stalo, že to nevyšlo? Že jste se spletl?" ptám se.
"Ale kdepak, vždycky jsem se strefil," odvětil sebevědomě. Asi ještě sebevědomější, než předtim. A svět má ještě plnější temnejch mágů, který jsou všude kolem. A jeho oblíbený a všude se vyskytující choroby: mrtvice a rakovina.
Tak jsem teda bystře zabrousil do kruhů, kde se dá někdy začít rozplejtat, navázal jsem na jeho řeči vo zděděnejch předpokladech, ptal jsem se na jeho rodiče, děti, jestli měli schopnosti taky.
"To vite že jo! Matka ta dycky řikala, že by mohla bejt hnedle cikánkou, jak předpovídala budoucnost!" Vo dětech nemluvil. Začal mě srát, tak jsem byl čim dál vlezlejší. Ptal jsem se.
Začal mi vykládat vo svý ženě.
"Vona byla švadlena a stará pana, to víte, ty maj svý názory, ty si to nenechaj vzít. Dvanáct let už je po smrti. A když se jí ta bradavice udělala, ta její sestra ji chtěla dát do nemocnice, ale já ji řikám, dyk to je něco úplně jinýho, Máňa myslí už úplně jinak, dyk má rodinu, myslí na ni, ne na tebe! Byl to vobyčejnej bércák, bylinky na to stačily. Žádnou nemocnici nepotřebovala, ale vona ne, nenechala si říct. Já jsem vychovaná katolička, vo tomhle mi budeš mluvit a vyhodim tě vodsaď, bůhví jaká bible to je!"
Už mě sral fakt hodně. Vadil mi. Hádal jsem se. Označil mě za černýho mága. Jeho žena se na něj vykašlala a šla do nemocnice a dobře udělala, řikal jsem si.
"Serete mě," oznámil jsem mu. "DYCKY, když se potákme, řeknete, že jsem celej bílej a za chvíli začnete řikat, že jsem temnej mág. Dyk to pořád měníte! Dyk ten, kdo vám nějak odporuje, je pro vás černej mág! Každej, kdo se vám nelíbí.
Ale co řikal dál mě fakt vodbouralo. Vyprávěl dál, jak ho jeho žena poslechla a zůstala doma jak jí to vymejval bylinkama, dvoje rukavice jsem měl, ale ona chtěla abych jí to vymejval normálně rukama bez rukavic, nejsem prašivá, říkala. Rozrůstalo se to. Vobyčejnej bércák to byl. Začal rukama ukazovat rozměry. A takovejhle kus páteře to vyžralo!
Už jsem to nevydržel, schoulil jsem se do sebe. Von ji zabil! Von ji zabil, pulzovala mi hlavou ta věta. Věděl jsem, že to budu muset říct.
Vykládal mi vo virech v tom nádoru, jak se vodtamtaď šířily.
"Jaký viry, proboha!" zařval jsem už jenom. "Měl byste si dát pár semestrů medicíny, dyk plácáte úplný pitomosti! Bush má antrax, prej! Víte jak rychle účinkuje antrax?! Jaký viry v nádoru?!"
"Ale to bych pak měl doktorskej mozek, to bych musel myslet jako doktor a ne jako bylinář!" křičel Dědek.
Bylo ticho.
Nevěděl jsem, jestli vostatní v tom kupé to taky pochopili, ale nemohli to přeslechnout.
Pražce drnčely, za voknama to svištělo. Rozhlídl jsem se.
"Ta si s váma asi užila, že jo," nadhodil do ticha pejzatej chlapík. Blížili jsme se k Nymburku.
"Jak užila? Dyk já pořád studuju knihy a dělám byliny!" bránil se Dědek.
"No ale přednášky jste jí dával, ne?" zkoušel to chlapík.
"Ale kdepak! Vona byla švadlena a stará panna! Ty svý názory jenom tak nezměněj..."
Nymburk. Rychlík zastavil.
Vylejzali jsme z vlaku.
Už jsem to nevydržel.
"Vy jste šarlatán! Dyk vy jste ji zabil! Dyk měla rakovinu! Nepustil jste ji do nemocnice!" křičel jsem na něj, nevim jak nahlas.
"Jakou rakovinu, vobyčejnej bércák, až potom to byla rakovina!" mumlal dědek.
Ve vokýnku rychlíku jsem zahlídl květinový známý, zaklepal jsem na ně, stáhli vokýnko. Dědek zatim kráčel po nástupišti pryč. Klábosili jsme, byli roztomilí, pozitivní, krásný a lákali mě sebou do Poděbrad. Ne, sorry, dneska ne.
Rychlík odjel. Dědek si na lavičku odložil tašky s lahvema a s krámama, co nakoupil.
Koukal se na mě, jako když jsme se potkali v Praze, možná už zapomněl, co jsem mu před chvílí řikal. Otočil se, byl tam ňákej jeho známej.
Odešel jsem.
(Nymburk, 13. 5. 2002, 1:40)
článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-5
ONA
Poslední měsíc byla mým stínem všude tam, kam jsem se jen hnula. A já se proto radši už moc nehýbala, jelikož mě už nebavilo poslouchat otázky jak na tom s NÍ jsem a co pak, až JI konečne budu mít. Jako by se na okamažik stala mým prokletím i spásou. ONA byla důležitější než já a bez NÍ bych prý zas já nebyla nic. Ovšem já žiju a ONA je tu pro mě, a ne já pro NI. To jsem si neustále opakovala pokaždé, když jsem zapochybovala, že mi bude patřit. Poeticky vyjádřeno, říkala jsem si, že až JI získám, tak už navždy budeme spolu.
ONA mi ale také dala naději", že s NÍ se budu okolnímu povrchnímu světu jevit jako normální a inteligentní dívka. To je mi tedy výhra.
Takže nebudu to lidi dál rozmazávat! Buďte šťastní, a se mnou se veselte na její počest! Pijte na její zdraví! Uznávejte JI! Klantě se JÍ, jako já před tím, než jsem JI skutečně poznala. Než jsem JI uviděla a pocítila její chladnou ruku na svém srdci.
A víte co? Nakonec mě ještě rozesmála i rozplakala. Já totiž nad NÍ vyhrála. Byla jsem prostě lepší, dobře jsem taktizovala a předvedla JÍ bezchybný herecký výkon. A jak tak přemýšlím, vlastně teď, když už jsme spolu, mohla bych si JI vzít sebou do Prahy na FAMU nebo na DAMU. ONA mě naučila mimo jiné i přetvářce a donutila mě chovat se před ní sebevědomě.
Bude teď proto všude chodit se mnou a taky proto, že na NI (nikoliv na mě) všude čekají. To ONA (ne já) má kdekoliv otevřenou náruč. Ovšem jedno je jisté! Mám JI! Mám MATURITU!!!
PS: Je mi jasný, že v tom textu chybí určitě plno čárek. Komu to vadí, tak ať si představí, že je to doplňovačka a dopíše si je tam. Čau lidi!!!
(10. 6. 2002, 11:16)
článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-8
(básnička bez jména)
Linda
( klokanek)
Zahleděl se do ticha a zkameněl.
Dvě duše na věčnosti. Dvě duše v temnotě.
Dvě cesty v poušti.
Dechy se zkřížily a v jeden splynuly.
Hvězdy na stromech uzrály.
Těla se rozpouští...
Stal ses mým zrcadlem a já tvým odrazem.
Vnoření do snu, nekonečné blaženosti.
Uprostřed těl láska si hrává
a vůně se s tónem prolíná
...souznění na věčnosti
(19. 6. 2002, 10:16)
článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-9
Čas
Odkud ho jen znám? Kde se tu vzal? Co je zač? Proč teď? to vše letělo jako blesk skrze mozkové buňky.
Po nějaké době se hudba začala vpíjet a prolínat s mými myšlenkami. Hudba byla stále hlasitější a jednotlivé tóny méně zřetelnější. Ta melodie byla úplně všude.........víčka mi klesla a já upadla do slastného spánku....
Bouchnutí dveří, rána, která mě vytrhla ze spánku, ale jako bych spíš v nějakém snu zůstala. Nebyla a byla jsem ve svém pokoji. Čtyři stěny do malé čtvercové místnosti s dvěma okénky. Žádné obrazy, až na obrázek nějaké světice v rohu na pravo ode dveří. Stoleček, jedna židle a postel na které jsem teď seděla. Z vedlejší místnosti jsem slyšela hlasy a tak jsem tiše vstala a pootevřela dřevěné dveře a uviděla větší místnost s více okny, pecí, velký stůl, několik mladých lidí, pána a paní. V oknech bylo mnoho květin a místnost naplňovala vůně sladkého pečení.....
Izif, co koukáš? Proč nám nepomůžeš? Stále jsi jen někde po lesích nebo u sebe v komoře. zaburácela světnicí paní.
Sestro, pojď nám pomoci s pečením. ozvali se dívky a chlapec u stolu.
Z toho jsem usoudila, že ta paní je moje matka a pán je otec.......hlavou mi projelo - sakra co tu dělám, kde to jsem? - ale neměla jsem čas na rozebírání. Byla jsem s ostatními v zástěře u stolu a sypala hrozinky na koláčky, které se hromadily všude, kam jsem se jen podívala.
Byla jsem neklidná, v duši mě to stále silněji táhlo kamsi ven za zavřené vchodové dveře. Jen co jsem měla možnost , vyklouzla jsem ze světnice ven. Šla jsem jako bych tam znala každý kámen či kořen na vzdory tomu, že okolí mi nepřipomínalo vůbec nic z toho na co jsem byla zvyklá.
Procházela jsem nejdřív malou vesničkou, po cestě do lesa a lesem stále dál až na malý palouček se studánkou a malým dřevěným altánkem. Jen jsem spočinula na dřevěném sezení v altánku, objevila se na okraji lesa postava zahalená v černém plášti s kápí. Osoba pomalu postupovala ke mě. Stáli jsme na proti sobě a přestože jsem mu neviděla do tváře, vylítlo ze mě Tarane, stýskalo se mi .
Shodil kápi, objevila se tvář protkaná moudrostí a živelné oči vystupující z bledé tváře. Veselé a laskavé oči, oči co řeknou víc než slova.
Izif , co jsem ti říkal, setkáme se. Věděl jsem, že přijdeš. pronesl vyrovnaný příjemný hlas.
Já, ale nejsem odtud, jak tedy vím kdo jsi? Odkud znám tvoje jméno? Jak jsem našla tohle místo? chrlila jsem otázky, bylo jich tolik.
Jsi tady stejně doma, jako tam odkud jsi přišla tentokrát. Copak si to tu nepamatuješ?
Pamatuji a nepamatuji se. Něco ve mě ví a já si to nejsem schopná srovnat. sklopila jsem oči. Uvědomila jsem si, že od chvíle kdy přišel vejrám do těch jeho. Jedním jemným pohybem ruky mi zvedl bradu a pohlídl hluboko do mě. Já věděla, že patří ke mě a všechny city a emoce se probudili. Zamotala se mi hlava, podklesla mi kolena. V pravou chvíli mě zachytil a objal.
Izif, jsi v pořádku.
Ano Tarane, jsem odpověděla jsem a v tu chvíli jsem si vzpomněla Jsi Taranis, pán času. Není předtím, není potom, je neustále teď. Budeme spolu na věky ať už na jakém koliv místě. vše kolem mě znělo jako zvony katedrály....
Izif, vzpomněla sis, je to tak jak říkáš. Vítej v mé náruči. víc mě sevřel a já ucítila jeho vůni, která se nemění.......Odpoledne uběhlo tak rychle. Čím krásněji mi bylo, tím neúprosněji čas běžel - paradox.
Vrátila jsem se domu stále se peklo a tak jsem se zeptala paní domu co se chystá. Paní máma se na mě podívala s vytřeštěnýma očima děvče ty jsi snad nemocná? Zítra se přeci vdáváš.
To co se dělo teď byla absolutní destrukce všech buněk celého já. Rána, velký třesk.
Maminko a koho si beru? zmohla jsem se na otázku.
Izif nedělej si legraci. Bereš si starostu Paderva.
Vzpomněla jsem si - byl starý a byl to dohodnutý sňatek pro dobro rodiny. Byla jsem sprostě prodána. Utekla jsem k sobě do komory a sesunula se na postel. Propukla jsem v šílený hysterický pláč. Celý svět i ten čerstvě objevený se mi hroutil. Nalezla jsem obrovskou sílu lásky, objevila jsem krásu sdílení a teď tohle. Ale pro rodinu bych se měla obětovat.......spíš mi nic jiného nezbývá. Bylo něco po půlnoci. Nemohla jsem spát a myslela na Taranise. V tom stál v nohách mé postele.
Tarane, díky bohu. světýlko v beznaději.
Copak se děje? Proč mě přivoláváš?
Mám se zítra vdávat, sám víš za koho.
Izif, holčičko nečetla jsi pohádky? Nevíš jakou moc má láska vycházející ze srdce? řekl tak klidným hlasem .
Vím, znám, ale teď se mi to zdá beznadějné. Budu nešťastná, utýrá mě to - nemoc milovat. vysoukala jsem ze sebe mezi vzlyky.
Pamatuj! Je jen teď a jen co to dořekl zmizel.
Mě pohltil spánek....
Ráno jsem se vzbudila do slunného dne. Bez jediné myšlenky jsem se oblékla do připravených bílých šatů a připravila jsem se na obřad. Ve 12,00 hodin, přesně na poledne jsem stála v malé kapli uprostřed vesnice. Kaple byla plná květin, pár lidí bylo i u vchodu. Ano už přicházel můj budoucí manžel. Kněz začal odříkávat text, který jsem skoro nevnímala a pak mě vytrhl z transu .....berete si dobrovolně tohoto muže.....
Točil se mnou svět, hučelo mi v uších, kolena vypovídala službu............ NéNéNé křičela jsem .....
......NéNéNé probudila jsem se. Hudba už dohrála, tyčinky dohořely a já byla zase Fizi, ve svém pokoji, ve svých šatech. Čas se nachýlil, jdu za ním a tak nebylo času na rozebírání mého snu. Došla jsem na smluvené místo. Už tam čekal. Přišla jsem k němu, objal mě a já ucítila sevření a vůni, kterou jsem poznala v tom snu. Byl to on, měl sice jiné jméno, ale byl to on.
Tenkrát věděl přesně co mi říkal: Setkáme se, ať už kdekoliv.
(Praha, 23. 8. 2002, 10:10)
článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-15
Ženy, víno, tramvaje
alkohol, ženy, tramvaje, život
( Cervis)
FILIPOVI
Filipe, nebuď ovce
Vždyť máš svoji hlavu
Neodsuzuj bezdomovce
Kašli na mediální slávu
Filipe, nebuď ovce
Jednej s lidmi vlídně
Do akvárka dva kytovce
Nachytej si klidně
Filipe, nebuď ovce
Nenech blbce vládnout světu
Nelež doma na pohovce
A vrhni se na osvětu
LÉTO
Už je tady léto
To se pozná snadno
Ležím nahý v trávě
A sluníčko mě uspává
SOBOTA, MÁJE
Sobota večer,
v hlavě zní
včelí medvídci v japonštině,
výzva v jejích očích
mě připoutala k židli.
Její krásné řasy, vlasy a ústa
jsem zahnal alkoholem.
Okno...
ZA MYŠKOU
Budoucnost je Myško
až moc nejistá,
znám tě...
znám tě?
Čím dál pochybuji,
stále víc si slibuji
od plánovaného setkání.
Nadšení - strach?
Úspěch či krach.
Chtěl bych tě mít na klíně,
teď, hned, tady, okamžitě.
Zapomínám, Lolito, že nejsi
ještě žena zcela připravená
NYMBURK HL.N.
Půnoc na nádraží
v objetí lavičky,
vlaky šeptají,
vyprávějí o lidech,
o nekonečných dálkách.
Čas se zastavil,
miluji poetismus hodin
schovaný v klap,
minuta po minutě.
Chtěl bych se rozběhnout,
tam kde se koleje spojí v jednu.
POTMĚ
Půlnoční vánek
ve tváři
Pouliční lampa
skomírá
Počítám hvězdy
klopýtám
Neznámé zvuky
do ticha
Polapit stíny
do dlaně
Chce se mi křičet
a jsem sám
PŘED KINEM
Sedím na zastávce
a připadám si jako
Forrest Gump
Ne tak slavnej
ale tak blbej
20:00, HUFEST
Možná jsem jinej
Nacházím půvaby
kde bych nehledal
ani ve snu
Chtěl bych být slepý
a donekonečna poslouchat
její melodický hlas
POTKAL JSEM DÍVKU
Kdysi jsem ji
Co vlastně?
Miloval?
...něco míň
Zbožňoval?
...něco míň
Nenáviděl?
...to ne
Chtěl dostat do postele?
...něco míň
Chtěl se dotýkat jejích vlasů?
...to bude ono
Pořád jí to sekne
(Asi trochu pokrytecké, hlavně s tou postelí...)
CHODIT PĚŠKY Z DÁLNICE
Pocit důležitosti
jako malinová zmrzlina
Veverka na asfaltu
a spousta hvězd
Prázdné koleje a mlčení
Politý broskvovou šťávou
jsem sexy
Komáři
Komáři mě žerou
TOTÁLNĚ SVOBODNÝ
Touhle tužkou
namaluju nehty
Nasadím paruku
Chci se ti líbit
Zapálím knihovnu
Usednu do tanku
Pojedu do kopce
kamenitou cestou
Nahoře zahodím
telefon, peníze
Svlíknu se do naha
Vylezu na strom
A už neslezu
OČI MÁ STEJNÉ
Už ti rozumím
příteli se ságem
Ty heboučké vjemy
na rumunské kořalce
na ohraných kartách
Je to dvojnice
koho nemohu říct
vůbec se jí nepodobá
Koupím červené
aspoň dvě láhve
radši tři
co když má cesta za ní
skončí bez dotyků...
VESELÍ NAD
Cestující na čtvté koleji,
POZOR!
po třetí koleji projede
STROJ
DNES MĚ NAPADLO, ŽE...
Při tom svém hledání
s kým a jaký život
kašlu na mytí nádobí,
luxování, pravidelné studium,
dokonalou hygienu,
pravidelný spánek,
holení, tři jídla denně,
včasné návštěvy
u svého vlasoopatrovače.
Možná, že kdybych to
(a spoustu dalších činností)
dělal, nemusel bych hledat
RETROSPEKCE
KDYŽ JSEM SE OHLÉDL ZPĚT
ZJISTIL JSEM JAK MOC
MILUJU
VELKÝ
PÍSMENA
26
Dnes v tramvaji
vzpomněl jsem si
na všechny dívky
co jsem kdy líbal
Bylo to krásné
ale někdy
to nebylo to správné
a ta poslední
je to tak dávno...
MÉ SNY
na krásných dívkách
z mých snů
mi hrozně moc vadí
že nenechají
ani jméno
ani číslo
ani se nikdy nevrátí
ZKAZKY Z PRÉRIE
Lezly děti
na napětí
Leží v mrkvi
všichni mrtví
kdo nevěří
ať si změří
všechny volty
zastrč kolty
Cowboy
SELETICE
Dort na lžičku
Popadnout medičku
Kdo jsem, kam jdu?
Dejte mi
Důvody!
OBĚD S FILIPEM
//v originále je text tvořen velice zajímavými mastnými skvrnami
MOJE BABIČKA
Babička na kole
jezdí po chodníku
a ještě k tomu vlevo
Každou Neděli
chodí do kostela
hodně (si) věří
Když přebývám
krmí mě
jako své slepice a kočku
Mám ji moc rád
KDYŽ JE PODZIM
Když je podzim
jsem na tom mentálně
jako člověk hrající si s vláčky
Chodím špinavý a neoholen
do nejhorších putyk
Zcela bezdůvodně
klopím jedno pivo za druhým
Opíjím se a jsem sprostý
Brečím nad sebou
Když je podzim
dívám se na svět zespodu
KDY MÁ ČLOVĚK MILOVAT
Už žádné májové lásky,
scházení se pod zasněženou
vonící korunou třešně
Už žádné prázdninové lásky,
flámy pod letní teplou oblohou,
líbat se a z trávy nevstat
Už jenom podzimní lásky,
kdy je každý sám se sebou
a potřebuje někoho držet,
naslouchat a být slyšen
Podzim je mlhavé zrcadlo
mých citových ztrát,
a tak se masochisticky otáčím
za každou nejen černovlasou
JESTLI SE TOHO DOŽIJU
Až budu hodně starý,
možná budu životem zklamaný,
mládež poučující dědek.
Možná mi zbyde
jen každodenní příděl,
těch pár piv štamgasta.
Třeba se ohlídnu za každou
předčasně vyspělou
na dikotéku kráčící,
budu volat:Pak že nerostou!,
sám se tomu smát
a koupat se ve vlastním potu.
A nakonec kůli pivnímu bachoru
ani nevstanu a nejspíš umřu.
GARFIELD BY CHÁPAL
Kdyby nebylo Pondělí,
nikdo by ho nevymyslel,
nikomu by nechybělo,
život by byl krásný
Kdyby nebylo Pondělí,
tak bych se nenarodil,
nebo se narodil v úterý,
život by byl krásný.
Kdyby nebylo Pondělí,
nemusel bych vstávat
za tmy popáté,
život by byl krásný
STŘEDA 23.10.
Když jsem si dnes
v to krásné odpoledne
dobíjel solární články,
došlo mi, že svět
je složitý i jednoduchý.
Jednoduché to má
zvířátko v ZOO,
ale stačí přeskočit plot...
Jo, za vším stojí žena.
Ty víš kdo, Filipe
ČELÁKOVICE
Řekla: Čau!
a posadila se mi dohlavy
Řekl jsem: Ahoj
a začal ji z hlavy vyhánět
Možná do konce světa
budeme hrát v mé hlavě na honěnou
27.10.02
Světlý kousek oblohy
nad střechami za rybníkem
Zrychlený tok času
Uhání mraky a barvy
Nový význam ocelové
Nic po smrti
žádá velkou fantazii
Pro vás ostatní
máme přece duše
Jak se seznamuji?
To záleží na rodičích
jak mě vychovali
28.10.02
Pondělí začalo
odchodem ze mlejna
Vlny jak na moři
Železniční most
Marin nemluví
Filipes nepije
Maňas je poslední
kdo se mi podobá
A ten vítr
odfoukl vzpomínky
na tvé vlasy
PONDĚLÍ MASKOVANÉ PÁTKEM
V cizím bytě
skoro nahý
Asi jsem včera
neměl tolik pít
O HODINU POZDĚJI
Znáte mě, jsem kliďas,
ale zrovna jsem
NASRANEJ
s velkým S.
Teď není čas na poezii
TRAMVAJ
Tramvaj je symbol
Tramvaj je změna
Když podzimní večer
pádí do ztracena
Tramvaj je pohyb,
dynamika, cesta
Krevní oběh
organismu města
V červeném zrcadle
mé oči vidí
Kolik je rozdílna
v té spoustě lidí
STATUS
Nejsem rebel, ani frajer,
schovávám se za průměrem.
(11. 11. 2002, 12:25)
článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-30
Kde(j)si (o)v(á)n oci(ch?)
Cervis
Z oslavy jsem se vracel až k ránu a naprosto zmožený. Jak jsem se blížil k domovu, začal jsem se šacovat ve snaze nalézt klíče. Pak jsem ji spatřil. Opírala se o dveře a mlčky si mě prohlížela. Nepříliš vysoká, velice zvláštní. V duchu jsem sestavil tu nejvtipnější otázku, kterou bych zapředl hovor a dal najevo svou inteligenci a šarm. "Pro, pro, pro, promiňte sle,slečno," začal jsem nesouvisle koktat, "nemáte náladu na trochu nezávazné konverzace?" Odpověděla hlasem, který jsem shledal příjemným a sladkým:
"Nevím, já totiž neexistuji."
"To mi nedává smysl..."
"Prostě neexistuji a občas s tím mám docela problémy."
"Já nevím, myslím že jste opravdu..."
"Ale já nejsem," vpadla mi doprostřed komplimentu, "mluvíte jen sám se sebou."
"Nevěřím."
"Ano," pokývala smutně hlavou, "je to těžké pochopit."
"Ale proč tu jste, nebo vlastně nejste?"
"Jsem tu, abych vám předala důležité poselství."
Uchopila mě za paži, políbila a potichu zašeptala: "Jsi naprostý magor!"
Pak zmizela.
(18. 3. 2003, 11:07)
článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-44
Literární soutěž: Dobrý konec pro Krysaře
Martina Kočí Bittnerová
( marzsa)
Viktor Dyk, mělnický rodák, napsal známou novelu Krysař, kde nechal hrdinku Agnes "odejít do Sedmihradské země“ a za ní krysaře i obyvatele městečka Hammeln. Tím pádem novela končí tragicky. Z těch důvodů vyzýváme současné autory k tomu, aby zkusili napsat nový a optimistický konec novely.
Své prozaické příspěvky v rozsahu 2-4 normostránek posílejte do 27.2. 2004 na e-mail:
soutez.neraweb@atlas.cz, nebo na poštovní adresu: Občanské sdružení Neraweb, Dr. E Beneše 875, 277 11 Neratovice. Dotazy k soutěži posílejte na info@neraweb.cz
Slavnostní vyhodnocení soutěže proběhne v březnu v Blue Velvet Café v Praze. Vítězné práce budou otištěny na www.neraweb.cz. Tři nejlepší autoři budou odměněni knihami, které poskytl partner soutěže - www.knihservis.cz (internetové knihkupectví).
(3. 1. 2004, 12:00)
článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-282
U Marti v pokoji
text písničkyLída Málková
( klokanek)
a topím se žalem.
Myslím, že vůbec nemyslím
a pomalu už spím.
Život je velká otázka
a malá odpověď.
Všechno je jen sázka
tady je má zpověď.
Myslela jsem, že jsem jednička
a zatím jestli dvojka.
Můj život letí do propasti
a na dně spousta pastí.
Můj problém je maličký
ve skořápce světa.
(Beze mě by taky fungoval)
Svět je stařičký
a já jen malá blecha.
Připadám si jak parazit
na matce přírodě.
Jak to jen zarazit!
Bylo by to v pohodě.
Mám něco dělat?
A co?
Má to cenu?
....nevím.
(6. 2. 2004, 12:00)
článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-361
Slávek Sýkora: Meditace z Městečka, kde čas se dávno rozhoupal
Slávek Sýkora
( klokanek)
Noc
Noční zvláštní svět,
Krásná temnota,
Intimita vět,
anonymita.
Zvláštní kouzlo,
hudba noci,
končící zlo,
konec moci.
Problémy nevidě,
s čistou hlavou,
myšlenky o bídě,
noc mi dává.
O lesku krásy,
O šeru bídy,
problémů masy
a její nudy.
Já
Já mám svoje tělo,
dokonce i duši,
co to do všech vjelo?!!
Já mám svoji hlavu,
tak už mě neserte.
Osa
Život je jako cesta po spirále,
kruhy jsou otevřené,
občas se uzavřou,
a otevřou se nové.
Ale spirála bez pevného bodu?
Přítomnost
Přítomnost je jedna,
teď a tady,
vše ostatní je zbytečné,
žijeme teď a tady,
minulost je pryč,
budoucnost ještě ani teď,
teď -- to je krásnej čas,
protože právě je.
Kam?
Kam mizí staré pohyby,
kam mizí stará slova,
kam mizí staré úsměvy,
Kam mizí uplynulé časy,
kde zas objevují se asi???
Závislost
Sem závislej,
na svět.
Miluju žití,
vše dění, vědění i neddění.
Sem šťastný,
i v těžkých dobách,
dík energii,
co proudí a proudí,
a stačí jí jen věřit.
Kdo ví?
Kdo ví, co stane se,
co stát se má?
Co má být, je a bude?!
Ví to vůbec někdo?
Ví.
Meditace
U cesty
medituju v hlíně,
snad hodiny
krása.
Klid, nádhera.
Prásk, civilizace.
Snad minuty,
hrůza.
Válka
Sedím tu,
uprostřed noci,
v centru vesmíru,
a přemýšlím o míru.
Život, krásný je život.
být, krásné je být,
nádherný je žít.
Žít, v absolutní lásce žít.
Neznám
Konec je začátek,
já neznám konce,
začátek je konec,
já neznám začátek.
Nekonečno je nekonečno,
neznáme nekonečno,
je skutečnost
pravou skutečností?
A co zdánlivost?
Vím, že nevím
***
Co je normální
co to je normální
co znamená být normální
co znamená být nenormální
proč existuje tak nenormální
tak abstraktní
tak přízemní slovo
je normální o tom přemýšlet?
***
sníh
po troškách
do ticha
na krajinu
před oknem
v přímém přenosu
***
bát se svých pocitů
bát se sám sebe
bát se života
nebát se o život
1. února 2004
Ta barva, ten jas,
ten kontrast,
ta nádhera!
Pozval jsem si barvy do života,
naléhal jsem,
a ony přišly samy, nečekaně,
v meditaci.
***
Hluboká noc
zalitá měsíčním svitem
a zvláštním načervenalým světlem
Městečka kde se čas
dávno rozhoupal.
Není to poprvé
co zachvátilo mě
kouzlo noci
města Nymburka
a ani naposled snad.
Co uchvacuje mne natolik
že dívám se z okna
noc co noc
a přemýšlím
nad našimi osudy
Co vede mne k tomu
proč tolik miluju noc
snad více než den
a přemýšlím a píšu
a chodím do školy nevyspalý.
(Nymburk, 27. 2. 2004, 12:00)
článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-382
Půda vydala své tajemství
Jos.Trauške
( Wethes)
O Češích
Už se těší na večeři,
a možná by i tancoval.
Na co já mám se těšit?
Hřešit, hřešit, hřešit, hřešit.
Knedlíky se cpát,
jedno pívo a jít spát.
O věži
Pošeptala mi věž,
věř si komu chceš…
Pak pohladit chtěla fiály.
Chytl jsem ji kolem pasu,
…vzdychla… „Čekám na to 500 let!“
O roku 1900
Tý jo!
Ten muž letí v balónu!
Že se nebojí?
Taky čeho má se báti,
jemu nebudou na hlavu závaží přistávati.
V tu spadl na zem pytlík s pískem…
O psech
ZÁKAZ VOLNÉHO POBÍHÁNÍ PSŮ,
přečetla si smečka.
Zakňučela, zaštěkala
… nu co, tak tu budem stát!
O ovcích
Pásl jsem v poušti ovce,
ale pochcípali mi.
Asi jim písek nechutnal.
Tak tu stojím,
bezradnej sem,
a nevím co bude dál.
O Pokeru
Udělej grimasu!
řekl jsem hráči pokeru.
On mlčky po kartách šáhl,
obličej furt kamenný,
„nejde“
a pokrčil rameny.
(půda Sadská, 24. 3. 2004, 12:00)
článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-407
Pohled Evy Hrubé na Magické zrcadlení
Eva HRUBÁ
( Wethes)
Zrcadlení duší
Zrcadlení …. Poetický a smysluplný název! Paráda! V Nymburce kolem M. Mejstříka je čarovný kruh mladých lidí, kteří chtějí vykouzlit v dnešním spěchu a chvatu, místečko – kde se lze zastavit. A tím je poezie, hudba, malování …. umění … duševno!
Prostor k vyjádření dostávají tak díky panu P. Čechovi a Městskému kulturnímu středisku, v současné době Spolku Hálek v Nymburce, všichni ti, jejich srdce mají podobný tep. V restauraci Panorama se odehrává něco úžasného a to .. pokus o vstup poezie do buněk ostatních diváků, posluchačů, přátelů. Kéž by se onen pokus brzy proměnil v mluveném projevu do podoby výraznější umělecké recitace (nebudu psát – přednesu), kéž by autoři autorských básní byli stále oduševnělejší a plní hlubších myšlenek, kéž interpreti hudby jsou stále tak výborní!
Magické zrcadlení:
V režii Šárky Čiperové zaplnilo restaurant do posledního místa. Vnější režijní záměr jakoby pohltil vlastní gró představení. Svíce, louče, malé ohňostroje vytvořily atmosféru, kdy divák čeká, že teď TO přijde… ale bohužel mluvené slovo, přednes takových autorů, jako je Baudelaire, E.A. Poe, Kellner, Nebezký z Vojkovic – prostě a jednoduše chtějí opravdové mistry přednesu a především pochopení jich samých. To nevyšlo. Ale vlastní tvorba Jitky Fabiánové a báseň „Magická noc“ Aleše Misaře jakoby vše malinko poopravily. Sexy – horoskopy, byly fakt sexy a vnesly do šumu v řadách diváků ticho a zaujetí. Přála bych všem aktérům mluveného slova víc sebekázně a pokory a teprve potom možná umělecké nalezení se a „Zrcadlení“ začne opravdu zářit! Vynikající byla Hanka Pokorná and Fossa Temporalis, díky! Vynikající, jako vždy bří Vetešníkové a Crossband bří Křížů. Tady lze mluvit o jisté profesionalitě!
Takové je tedy mé malé zamyšlení, kdy se na okamžik „Zrcadlení duší“ znovu zalesklo v duši mé. Jak říkám, je štěstím tohoto města na Labi, že se tu rodí noví básníci, noví recitátoři, noví herci, hudebníci! Zrcadlete se a najděte v sobě nejen touhu být poslouchán, ale touhu umět OSLOVIT! Držím vám palce a děkuji.
Eva HRUBÁ (básnířka, recitátorka, herečka – prostě „Volná noha“)
(18. 11. 2004, 12:00)
článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-755
Kýchání do sazí
Wethes
Pravdivý Pepův příběh
…aneb jak jsem koupil, tak prodávám (něco takového by mě v životě nenapadlo)
Vyprávěl mi včera Pepa v Bohnicích neuvěřitelný a strašlivý příběh. Tvrdí, že je to pravda a že ho to poznamenalo na celý život. „Bylo to tak strašný, že kam se hrabe Arnold Švajcenegr,“ říká. Inkriminovaným místem však nebyly kulisy postavené hollywoodskými scénáristy, nýbrž jedno - ospalé - městečko.
„Šel jsem z Rejdiště na náměstí zkratkou přes hydro a kameňák. Náročné úseky jsem sjížděl na lyžích,“ vypráví Pepa s hrůzou v očích. Zážitky mu před očima vyvstávají jako na filmovém pásu. „Bylo asi tři čtvrtě na šest, když se uprostřed kameňáku bůhví odkud vzalo to prokletý pekařský auto. V montérkách a kravatě venčím na vodítku srnku, v ruce bejzbolovou pálku, přes rameno lyže. Nemohl jsem vůbec nic dělat,“ vzpomíná na nehodu. Je na něm vidět, jak mu černé vzpomínky způsobují bolest.
Jak přitom s hořkostí říká, něco viselo ve vzduchu. Pepova intuice pracovala naplno. Na hlavu raději nasadil havířskou helmu s reflektorem, do zadní kapsy montérek zastrčil notářsky ověřenou závěť. „Původně jsem chtěl vzít ven ještě králíka, jsem rád, že jsem to neudělal. Dopadl by špatně jako moje srnka. Vypadalo to, že mě pekařský náklaďák nemůže minout,“ líčí Pepa a tvrdí, že toho osudného rána se něj pekaři museli domluvit.
Tolik Pepův příběh.
Událost zaznamenal i Nymburský deník. Redaktor píšící pod zkratkou (msj) ji otituloval, cituji: „Podivín se srnkou skončil po střetu s náklaďákem v blázinci“.
U nás v hospodě se ale tvrdí, že všechno bylo trochu jinak. Kamarádům se totiž zdá přinejmenším zvláštní, že za volantem náklaďáku seděl Pepův kamarád Láďa, na kterého Pepa vystavil závěť. Podle očitých svědků navíc Láďa chvíli před nehodou parkoval u kameňáku, prsty nervózně poklepával na volant a v očích měl podivně odhodlaný výraz. Zasahujícím policistům bylo také divné, proč Láďa naložil mrtvou srnku do auta dřív, než se začal starat o sraženého kamaráda, a proč měl v době jejich příjezdu v ruce bejzbolovou pálku.
Otázka závěti, nebo proč Pepa venčí na mostě přes Labe venčí srnku z Babína, zůstanou asi bohužel nezodpovězené. Všichni zainteresovaní totiž nekompromisně trvají na verzi o nešťastné náhodě.
Světlo do události by jistě vnesla Pepova bohnická lékařská zpráva. Ta je ovšem k nahlédnutí jenom blízkým příbuzným a ti jsou bohužel ubytováni bez možnosti vycházek ve vedlejším pavilonu.
autor textu: Ondřej Óňa Urbanec
MALÉ SHRNUTÍ:
vystoupili: Jilemnický, Zdražil, Trejbal, Urbanec, Slivanský, Plavec
výpis turné:
14.01.2006 Nymburk – kavárna U Strýčka, hudební doprovod Nový hrábě
21.01.2006 Poděbrady – restaurace Netopýr, hudební doprovod Nový hrábě, Práva Pupku
25.01.2006 Lysá nad Labem – kinobar Hogo fogo, hudební doprovod Kořen a Míra Novák
zajímavost: vystoupení v Nymburce navštívil Jaroslav Rudiš - otec Aloise Nebela
(Nymburk, 1. 2. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1398
Valentýnění
Ritchi
Stala se mi zajímavá příhoda, o kterou se nemohu nepodělit:
Potkal jsem ve vlaku známou, slovo dalo slovo a že se tedy někdy "sčuchneme" na kafe. Jelikož jsem dost rozlítaný, našel jsem v kalendáři nejbližší možné datum schůzky 14.února, které jsem tedy navrhl. "Ty jsi blázen, ježíšmarjá, to bych měla průšvih, MUSÍM s tím svým na večeři, vždyť je Valentýna!"
Položil jsem si tedy otázku:
Co, nebo kdo to je, onen démonický Valentýn?
Pro patnáctileté je to plyšový medvídek za stopadesát třímající rudé plastové srdíčko s nápisem "I love You", "Je t´aime", v nejlepším případě "Miluji Tě".
Pětadvacetiletí vidí opulentní večeři při svíčkách v pokud možno co nejluxusnější restauraci, s doufáním bouřlivé noci, či alespoň delšího večera. Starší, zkušenější pak vidí příležitost k "žehlení" průšvihů. Připouštím, je příjemné, syšet "Mám Tě rád", ale ptám se: Je to upřímné? Nebo je to proto, že jacísi Valentýnové slaví svátek, že se to prostě musí, jinak bude zle...? Co je špatného na tom rozdávat lásku, pohodu, pohlazení a polibky celý život? Je snad projevem slabosti druhého června obejmout na ulici kamaráda a říci mu "Ty vole, mám tě rád..."? Asi ano, protože kolemjdoucí si na Vás udou ukazovat a říkat "podívej, ti dva homouši, jak se objímají"... Je snad projevem nevěry "vlepit" na ulici kamarádce pusu a říci jí "Jsem moc rád, že Tě vidím"...? Asi ano, neboť Vás pokrytecká "morální" společnost okamžitě odsoudí slovy: "Podívej, ženatej chlap, táta od dvou dětí a tady se přede všema cejcmlá s nějakou mladou fuchtlí"
Je takový prohřešek proti morálnímu kodexu konzumní společnosti, když vezmu na procházce kamarádku za ruku nebo, nedej Bože, kolem ramen? Asi ano, protože se o vás okamžitě začnou šířit zvěsti o rozvodech, záletnících a podobně... Lidé dneška zapomněli dávat lásku a porozumění. Každý okolo je jen "ten pitomec, který mi vadí ve výhledu, co mi zasedl místo v tramvaji, co mi vyfouk poslední jogurt z regálu v sámošce"...
Lidičkové, zkuste kolem sebe dávat lásku nejen proto, že je čtrnáctýho února, ne proto, že se to musí, ale proto, že to nic nestojí a vaše pohlazení a úsměv učiní někoho šťastným, alespoň na chvíli......
Možná Vám to bude připadat jako teatrální gesto, ale přesto ho učiním: MÁM VÁS RÁD, LIDI...
(13. 2. 2006, 12:00)
článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1411
Každý chce být jako Luboš
Klokánek
( Wethes)
Na jednom film samotný, na druhém ?bonusy?, jak tomu bývá zvykem u velkofilmů. I to předznamenává film samotný. Leccos je zjevně z ?velkých? filmů okoukáno, včetně práce s kamerou, stavbou některých scén (úvodní, titulková, jako by vypadla ze Samotářů), scéna tréninku zase skoro doslovně cituje Rockyho. Těžko říct, jestli je film parafrází oblíbených filmů nebo trochu nevědomým využitím některých jejich postupů -- asi obojí. Takže tohle je lopotná snaha o vážně míněnou recenzi na radostnou snahu o vážně míněný film. To druhé určitě trvalo nepoměrně déle a autor prvního se na něco jako celovečerní film zatím nezmohl a jen tak nezmůže. Takže úvodem poklona samotnému úsilí.
Příběh filmu je jednoduchoučký. Mladíka Luboše (Pavel Jelínek) přesvědčí trenér Koza (Miroslav Vacek), aby se věnoval závodnímu vzpírání. Luboš maká, zanedbává školu. Koza je prospěchářská svině a když se Luboš při tréninku zraní (nebo možná umře), Koza si najde jinou oběť (poslední asi dvě minuty filmu). Do trénování zasahuje ještě konkurenční trenér Karel (Karel Ruso), vysmívající se Lubošův bratr, nechutný listonoš Ruda (Aleš Mocek), který prohlédl Kozovu manipulaci, a učitel (Luboš Milý) ani ti ale nejsou do příběhu vetkáni jinak než epizodně.
Film má několik silných momentů a několik průšvihů. Kamera a střih jsou na amatérský film výborné. Doslova mně rozstřelila scéna, v níž se otevírají závory a přes železniční přejezd jde nocí několik lidí, každý jinam. Má pohyb skoro ve všech plánech, vyvolávající lehké chvění až vizuální orgasmus. A nebo chůze hlavního hrdiny tunelem na nymburském nádraží, kolemjdoucí se vynořují ze tmy jako mlžné postavy. Paráda. S minimálními prostředky si režisér, scénárista, kameraman a střihač v jedné osobě adaptuje i složité postupy, jako třeba kamerový jeřáb, nejspíš improvizovaný ze stativu zvednutého nad hlavou. Škoda, že sebou tolik škube. Výborná je v některých záběrech i jízda kolem na bicyklu jedoucího listonoše.
Na studenta posledního ročníku střední školy určitě výkon
Průšvihem jsou výkony herců, spíš neherců. Kdo je zná, užije si jejich přítomnost ve filmu, skoro dokumentární výpověď (já jsem se bavil nad Rudou Zrůdou, jinak Picardem, redaktorem Hlučné samoty, ve skutečnosti stejně zdánlivě zlým a přitom dobrosrdečným), jinak jsou ale víc než nepřesvědčiví, stejně jako postavy, které ztělesňují. Nejpřirozenější je snad jenom vedlejší postava Karla Rusa. Příběh je naivní a tak přímočarý, že po chvíli začne nudit. A smrt (?) hlavního hrdiny v závěru filmu je tak fraškovitá a jakoby mimochodem, že se nás vlastně ani nedotkne.
Na druhou stranu díky tomu, že Karel Ruso je skutečný sportovec, dostává Daniel možnost zapojit do filmu i dokumentární scény ze závodů a z předávání medaile starostou Nymburka, které film výrazně oživují a dávají mu vtip.
Podle (možná příliš) klasické divadelní poučky je dramatický situace taková, ve které je hrdina v těžko řešitelné situaci a je postaven před výběr, co dále učinit. A všechny varianty jsou špatné. V té chvíli začíná postava jednat. Toho se u Danielova snímku nedočkáme. Dilema je ve filmu snad jediné: zda se má Luboš věnovat trénování nebo škole. A ani to se vlastně nijak neřeší. Stupňující se školní průser je vyřešen výtkou ze strany učitele a už se nijak dál nevyvíjí a vyčpí do ztracena.
Jak je Daniel Bartoš s kamerou a střihem nadmíru šikovný, v dramaturgii je bezradný. Žádná z postav se během filmu nepromění (až snad na Rudu, který se blahosklonně rozhodne jít s bratrem do vysmívané posilovny). Hlavní hrdina Luboš je jenom zkrátka cílevědomý a maká. Všechny trumfy (Kozovy úmysly) se vyloží na stůl už v úvodu, není co odkrývat.
Dalším průšvihem filmu je doslovnost. Běh hlavního hrdiny z Nymburka do Sadské je možné brát skoro jako popis cesty. Volně parafrázováno: ?V Nymburce se vydejte přes Železňák, dále podél Labe, zahněte směrem na Písty, po modré značce vpravo, v hospodě na návsi v Pístech si můžete koupit pivo. Dále přes les, kolem přírodní rezervace písečný přesyp, na odbočce vlevo, podél jezera, dále po silnici, uhnout na polní cestu...? atd. Střihová zkratka by v tomhle případě neuškodila, už proto, že kromě popisu cesty a stylově nepodpořené únavy hlavního hrdiny záběry nic nového nepřinášejí.
Výborně našlápnuto má ale film v popisu prostředí. Jak protagonistům často nejde věřit ani nos mezi očima, historky vyprávěné v posilovně jsou zjevně ze života a v některých momentech se do vyprávění vloudí to, co filmu nejvíc chybí ? autentičnost. Lehká, ale přítomná. Nejlepší je v tomhle směru vyprávění při vypnutém proudu, pouze v intimním osvětlení mobilního telefonu. Navíc prostředí posilovny je asi pro autora důvěrně známé a šikovně odpozorované. Škoda že i tam jsou herci toporní.
A poslední lehounké rýpnutí, už kosmetické: obvyklým problémem amatérských filmů bývá hudba. Jednak autoři používají své oblíbené písničky, na něž by těžko sehnali autorská práva (a film pak nejde oficiálně promítat), a za druhé často inklinují skoro k videoklipu a záběry jsou pak jenom jakousi bezvýznamnou vycpávkou do hudby, která už nakonec nic nezachrání. Nebo naopak hudba zachraňuje momenty, které se autorům zdají jakoby slabé. Každý chce být jako Luboš obsahuje ?převzatých? písní zhruba třiadvacet.
Shrnuto: kamera a střih parádní, příběh a vedení herců slabé, což je ? aspoň pro začátek ? skvělý výkon. Na film se jde koukat buď přísným filmovým metrem a pak se člověk nudí a nebo si ho užít včetně všech nymburských figurek, prostředí a vtípků ? pak určitě může i bavit. Otázka je, jestli i nezasvěcené.
?Klokánek
Každý chce být jako Luboš
NCE, 2006, 70 minut.
Námět, scénář, kamera, režie, střih ? Daniel Bartoš
Luboš ? Pavel Jelínek
Viktor Koza ? Miroslav Vacek
Karel ? Karel Ruso
socka Ivo ? Jarda Trávníček
Ruda ?zRuda? ? Aleš Mocek
učitel ? Miloš Milý
(Nymburk, 2. 4. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1920
Seriál o Zrcadlení duší
Wethes
Do lednice (Aleš Misař na motivy K. J. Erbena)
Muž měl břicho samé sádlo,
málo mu to slušelo,
„Bodejť by ti sako padlo,
když ti roste panděro!
Za týden nám dcera vdá se,
tvé sražené kalhoty
po letech ti zapnout v pase -
to se jeden zapotí!
Žral bys jen jak dravý hroch,
převlečený v člověka!
Sto kilo bys zhubnout moh!“
žena v ucho haleká.
Manžel před ní hrůzou chví se
„Přejdeš z masa na mrkev!
ztenčíš faldy do měsíce,
prosvitne Ti kost a krev.
Hoj, ty musíš jako svíce
štíhlý být již do týdne!“
hrozí mu, že do lednice
řetězem vstup ovine.
Vydírá tě hladem, chlape,
chce tě mořit fúrie!
Manžel panděra se chápe,
že ji sádlem ubije.
„Žrádlo na stůl!“ – „Drahý choti,
jsi ty ale nezbeda?“
jako vepř se tlouštík potí,
když břich nad ni pozvedá!
Po špekách se valí ztěžka
ku lednici jako sud,
žena na stráži tam mešká
neutekla doposud.
Hlídá lednici jak banku,
v ruce válec na těsto.
„Pojď si na buřt, otesánku!“
kéž by ranou odnes to!
Již se sune tučná hora,
na Davida Goliáš:
„Zadržte ho, prasotvora!“
u srdce to bolí až.
Obr dusá, kroky sloní
linoleem tupě zní,
žena z dráhy neodkloní
projektil ten obézní.
Avšak uhne, a vtom přes nožku jí
pašík duně klopýtá,
salámy už sotva ují,
lednice však – rozbitá.
Svatba bez závoje (Aleš Misař)
Velice realistická miniaktovka
Osoby: starosta, ženich, nevěsta, matka ženicha, tatík nevěsty, muž a žena z davu
TATÍK B.: Lidičky! Dneska se mi žení /to se spletl/ dcera, jaký slavný den! A to je teprve začátek. Počkejte si ještě na hostinu, takovou jste ještě neviděli! Dal jsem oškubat padesát hus, metrák klobásek, staré ročníky Beaujoulais jsem dal přivézt přímo z prosluněných strání Burgundska.
ŽENA Z DAVU: Tak už ticho! Starosta mluví!
STAROSTA /suše strojeně/: Sličná nevěsto, odvážný ženichu, nechcete si to rozmyslet? Víte, že míra rozvodovosti činí 62% ? Ne? To tedy obdivuji vaši odvahu. Nyní vás žádám, abyste přistoupili blíže… Tak… Učili jste se dobře? Teď vás trochu vyzkouším. Začneme od ženicha. Vážený pane Rorýsku, žádám vás, proneste svůj slib nevěstě.
ŽENICH: Milá Blaženo, já, Richard Rorýsek, ti slibuji, že z Tebe učiním svou nejponíženější otrokyni, v nemoci i ve zdraví mi budeš po vůli, za to ti odepřu možnost vzdělání i docházky do práce, zajistím ti bezpečí svého 1+1, kde tě budu držet jako oko v hlavě, abys mi mohla uklízet, vytírat, vyvářet a prát, já budu moci prát tebe v případě neuposlechnutí rozkazů. Milá Blaženo, slibuji, že své případné nevěry ti zatajím, abych tě ušetřil bolesti a že v případě rozvodu ti odlehčím od všeho majetku. Děti si můžeš nechat, jestli ti nějaké vůbec udělám.
MATKA R: Výborně Ríšo, ani jedno přeřeknutí!
STAROSTA: Kroťte své nadšení, osobo, ještě není vyhráno!
TATÍK B.: Vyhráno? Přestává se mi to líbit. Šplouchá mu na maják? Odkud se to bifloval?
STAROSTA: Ticho v oddací síni! Výborně, Richarde, máte za jedna. Nyní žádám vás, sličná nevěsto, abyste pronesla svůj slib k ženichovi.
MUŽ Z DAVU: Blážo, buď statečná holka, jdi do toho. Bla-že-no, Bla-že-no /skandují/
NEVĚSTA: Milý Richarde, já, Blažena Konopásková, ti slibuji, že se Ti ve všem podřídím, v nemoci i ve zdraví ti budu věrně posluhovat, zbavím tě přítěže vaření, praní a výchovy dětí, budu se držet doma, nebudu vycházet ven a stýkat se ani s kamarádkami natož s jinými muži, budeš mě moci bít za každou maličkost a křičet na mě jak se ti zlíbí a dokud ze zoufalství nespáchám sebevraždu, budu uznávat tvou autoritu, budu uctívat tvou nadvládu a sílu, neboť ty jsi pán tvorstva a já jsem jen odštěpek tvého žebra.
TATÍK B: Co blázníš, holka? Myslel jsem, že ho budeš mít pod pantoflem a ty tohle!
MUŽ Z DAVU: Tak přece je pod čepcem a pod bičem otrokáře, hurá!
STAROSTA: Dobrá práce, už teď jste poslušná, nevěsto, dokonce i davu nasloucháte.... A nyní žádám snoubence, aby stvrdili své poslední ano! Odpovězte mi vy, Richarde Rorýsku, berete si tady tu ženskou za svou právoplatnou otrokyni v oblasti sexu, výchovy dětí a od toho odvozených domácích prací?
MATKA R.: (skanduje) Ríšo, ano! Ano, ano, ano!
STAROSTA: Nenapovídat, k čertu!
TATÍK B.: A ne a ne a ne! Blaženo, jestli si ještě trochu soudná, vezmi kramle, čelem vzad!
STAROSTA: Ticho, nebo vezmu kramle já a dceru nevdáte.
TATÍK B.: No to by bylo jedině dobře, ty šašku, tohle vůbec není obřad podle předpisů, ale nějaká fraška, jenomže já na divadlo nejsem zvědavej! (vztek už ho nadzvedá ze židle)
STAROSTA: Zřízenci!! (Přiskočí dva muži, zadrží ho. On se vzpouzí, ale nemůže se vymanit)
No a můžeme pokračovat. Řekněte mi, ženská, berete si tohoto muže za svého výhradního otrokáře a jediného pána nad svým životem?
TATÍK B.: (Zmítá se v sevření dozorců) Blaženo, opovaž se souhlasit, uvidíš doma ten vejprask. Tohle je blbá eskapáda, to se mi snad zdá! Zatraceně, lidi, proč nic neříkáte, takhle přece doopravdy svatba neprobíhá!
STAROSTA: Ale kdepak, pane, mýlíte se, právě že takto probíhá pravá svatba bez přetvářky. Škoda že takhle nevypadala ta vaše před pětadvaceti lety. Copak si nevzpomínáte na tu svou? Podívejte se na sebe a pak vedle sebe. Proč po vašem boku chybí vaše manželka? Aha – týral jste, bil jste ji a ponižoval, jako by byla vaše otrokyně. Střídavě jste ji zamykal v domě a pak zase vyháněl ven v mraze i s dětmi. Ona se nebránila, neměla odvahu něco říkat. No necivte na mě jako byste nevěděl nic o svém manželství. Vaše krutosti už nemohla manželka vydržet, už nevěděla kudy kam a tak jedinou záchranu našla v dobrovolné smrti!!
TATÍK B: To si vyprošuji takhle to roztrubovat na veřejnosti! Nechcete rovnou do bulváru? Tady jsme na svatbě mé dcery, tak se podle toho laskavě řiďte a nevytahujte na mě kostry ze skříně! Nebo bude zle! (Šije sebou v sevření dozorců)
ŽENA Z DAVU: Vidíte ho, jak se vzpouzí? Je v něm zlo! Zloduch! Všeho schopný násilník.
NEVĚSTA: Tati, nech toho a odpusť mi, musela jsem to takhle nastrojit, jinak bychom tě nikdy nepolapili. Nemohu zapomenout, cos udělal mojí mámě.
TATÍK B.: Co kyndáš,ty zrádkyně, nakonec ti toho Richarda ještě budu přát, ten by tě naučil!
STAROSTA: A nezradil jste spíše vy svou ženu, když jí tehdy přísahal věrnou lásku, oddanou péči a věrnost? Kdybyste odříkával přesně takové hrůzné, ale pravdivé sliby, jako zde pan Richard (ten s úsměvem kyne tatíkovi), bylo by všechno v pořádku, alespoň byste nepřísahal křivě.
TATÍK B.: (flegmaticky) Sakra, no ale copak je to splnitelný všechny ty sliby o věrnosti za hrob? No tak jsem udělal nějaký chyby, holt to každej nezvládne!
NEVĚSTA: Tatínku, prosím tě nebuď trapný se a nech starostu dokončit, co jsme tu načali!
STAROSTA: Děkuji za zastání! A nyní odpovězte, vážená nevěsto! Shledáváte vašeho otce vinného z domácím násilím, které vedlo k sebevraždě své ženy, a rovněž vinným z křivé přísahy před oltářem a přejete si, aby byl v důsledku toho řádně potrestán?
ŽENA Z DAVU: Na pranýř s ním, na pranýř, na pranýř!
MUŽ ZDAVU: A proč? I ženský dokážou bejt fúrie! Musel se třeba nějak bránit!
TATÍK B.: Takhle to je tedy? Vy komedianti, to jste si mohli odpustit. Blaženo, jestli je v tobě ještě zrníčko citu k svému otci, řekni Ne! Ne! Ne! A stokrát ne!
NEVĚSTA: Ano!
STAROSTA: Tímto považuji soud za uzavřený. Odveďte ho rovnou do cely!
TATÍK B.: Takže nakonec soud? Co si o tom myslet? Dcero, ty huso, doma dostaneš! Chci normální soud, když už mě teda chcete obviňovat. Hej! Nechte mě! Hej, hej! Podvod, podvod. Spráskám vás všechny jako psy!! Dcero, huso, pomoc!
BLAŽENA: Sbohem, otče! (odváděn)
STAROSTA: (křičí za ním) Dostanete napráskáno vy! Budete mít ženskou bachařku!
ŽENICH: Uf, konečně to máme s krku. (všeobecná radost, teď si budou všichni blahopřát)
MATKA R.: No vidíš, Ríšo, zas o jednoho násilníka míň a teď půjdeme domů, dáme si čaj.
NEVĚSTA: Bravo! Děkuji za vynikající spolupráci! Moc jste nám pomohl, pane Rorýsku!
ŽENICH: Ale nedělejte z toho drama, já byl jen pěšák v poli. Hlavní dík patří tady panu starostovi, to je rozený inscenátor. (ukazuje na starostu)
NEVĚSTA: Děkuji vám! Pane režisére! Přinesu vám za to nějaký meloun. (třese mu rukou)
MATKA R.: Bravurní výkon, pane starosto, pěkně jste mu to nandal. Přinesu vám nějaké buchty. Zrovna jsem pekla.
ŽENICH: Máte i mé uznání, pěkně jste to políčil. Měl byste působit na advokacii. Gratuluji!
STAROSTA To nestojí za řeč. (Náhle se obrátí k divákům) Tady už nic není k vidění. Rozejděte se, rozejděte se, inscenace je u konce! Tak jste to viděli a kdo ví, v kolika z vás se tady pohnulo svědomí!! Kolik z vás učinilo z vážnosti svatebního obřadu divadýlko plné křivých přísah!! Rozjímejte o váze slibů, které dáváte druhým. Zamyslete se nad sebou! A nechoďte mi na oči, dokud to nevymyslíte!!
Konec
(Nymburk, 2. 10. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1990
Intelektuální požitek
Aleš Misař
( Wethes)
Zachtělo se mu něco zkonzumovat –
vzpomněl si na knihovnu, již mu odkázal sečtělý otec -
přistoupil tedy k policím vypiplaných exemplářů
a dlouho mazlivě přejížděl hřbítky knížek
než si jeho oči vybraly tu nejtučnější
z papírového harému.
To vyhmátl Nerudu,
nějaký výbor či co, žádné kritické vydání,
ale to nevadí, nepovažuje se přísně za vědce,
hlavně když to bude mohutný vstřik veršů do žil -
ale nebylo by dobré přihodit k tomu něco do žaludku?
Odložil knihu na stůl –
pleskla jako přetloustlá holubice -
a zaštrachal se do lednice,
hmm vejce, hmm slanina, hmm lovečák,
vytáhl pamlsek a cestou ke stolu se stavil pro nůž.
Ještě nedosedne, horlivě se pouští do Balad a do paštiky,
loktem si přidržuje bichli, aby se mu nezavřela
a nad tím oběma rukama, jako by přebíral růženec,
vyzobává nehty růžovoučký špalek –
a hltá Helgolandskou očima
a pusou loutá Provensálskou
a ještě si odskočí si pro lovecký salám,
a zažírá se do děje a čím dostává větší spád,
tím strmější má jícen,
už metá do sebe hotové kvádry salámů,
„to je požitek, ty Písně kosmické, ten umí, umí Neruda!“
a drobky v koutku rtů mu přitakají
a on dál čte a láduje se z knihy,
že už si ji plete s talířem
mastnými prsty se víská v listech toho salátu,
„ach ten daktyl-trochej chutná!“
a když dojde k poslednímu verši
odříhne si slastně „krásná pointa“.
Koho si dám příště z klasiků?
Každý by měl mít svou oblíbenou paštiku!
Nabral ten rozcapený skvost do dlaní a suchou žlutí stran si utřel pysky.
Chvíli protahuje slast, pak vyhryzanou knihu
jako pouhé desky náhrobní na tělo bez duše vrací mezi konzervy,
a ty slupky zabalené v Romancích žuchnou do koše.
„Byl to intelektuální požitek“!
V noci se ale Neruda v žaludku barbara vzepřel
a vybublal vzteky,
náš ztloustlý čtenář musel se svým požitkem uhánět na záchod,
kde všechno vyzvrátil do slova a do písmene do žumpy.
Ne - na Nerudu neměl.
Zachtělo se mu něco zkonzumovat –
vzpomněl si na knihovnu, již mu odkázal sečtělý otec -
přistoupil tedy k policím vypiplaných exemplářů
a dlouho mazlivě přejížděl hřbítky knížek
než si jeho oči vybraly tu nejtučnější
z papírového harému.
To vyhmátl Nerudu,
nějaký výbor či co, žádné kritické vydání,
ale to nevadí, nepovažuje se přísně za vědce,
hlavně když to bude mohutný vstřik veršů do žil -
ale nebylo by dobré přihodit k tomu něco do žaludku?
Odložil knihu na stůl –
pleskla jako přetloustlá holubice -
a zaštrachal se do lednice,
hmm vejce, hmm slanina, hmm lovečák,
vytáhl pamlsek a cestou ke stolu se stavil pro nůž.
Ještě nedosedne, horlivě se pouští do Balad a do paštiky,
loktem si přidržuje bichli, aby se mu nezavřela
a nad tím oběma rukama, jako by přebíral růženec,
vyzobává nehty růžovoučký špalek –
a hltá Helgolandskou očima
a pusou loutá Provensálskou
a ještě si odskočí si pro lovecký salám,
a zažírá se do děje a čím dostává větší spád,
tím strmější má jícen,
už metá do sebe hotové kvádry salámů,
„to je požitek, ty Písně kosmické, ten umí, umí Neruda!“
a drobky v koutku rtů mu přitakají
a on dál čte a láduje se z knihy,
že už si ji plete s talířem
mastnými prsty se víská v listech toho salátu,
„ach ten daktyl-trochej chutná!“
a když dojde k poslednímu verši
odříhne si slastně „krásná pointa“.
Koho si dám příště z klasiků?
Každý by měl mít svou oblíbenou paštiku!
Nabral ten rozcapený skvost do dlaní a suchou žlutí stran si utřel pysky.
Chvíli protahuje slast, pak vyhryzanou knihu
jako pouhé desky náhrobní na tělo bez duše vrací mezi konzervy,
a ty slupky zabalené v Romancích žuchnou do koše.
„Byl to intelektuální požitek“!
V noci se ale Neruda v žaludku barbara vzepřel
a vybublal vzteky,
náš ztloustlý čtenář musel se svým požitkem uhánět na záchod,
kde všechno vyzvrátil do slova a do písmene do žumpy.
Ne - na Nerudu neměl.
(Nymburk, 2. 10. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1991
Hašler, aneb co ty na to, národe?
Aleš Misař, wethes
( Wethes)
Co ty na to Nymburku – Aleš Misař
Představení pod taktovkou Evy Hrubé patří mezi ta, která dovedou publikum napínat dlouho před vypuknutím premiéry. Vždy, když tato energická umělkyně přijde na jeviště – a nejen to divadelní - s něčím novým, přinejmenším pro nymburskou scénu je to událost. Od Evy se čeká, že překvapí a šokuje, zkrátka že přijde s něčím neotřelým, co diváka vyštípá z veseloherního spánku, v němž je udržován hálkovskou dramaturgií.
Po „těžké“ klasice, Nezvalově Manon Lescaut, Eva sáhla do skrytějších vod divadelní tvorby a vybrala si hru českého herce a spisovatele Vlastimila Venclíka, o tragické roli slavného českého písničkáře v boji s přízrakem „hnědé diktatury“, na českých prknech dosud neuvedenou. Na představení lákaly už měsíc dopředu tajuplné plakátky s fotografií prázdné židle a prostým nápisem „Hašler“, ale až v kritickou středu nadešel čas odhalit karty. Toho podzimního večera s ubývajícím světlem vnikalo do foyer Hálku čím dál více návštěvníků, kterým jako umělecký předkrm Eva naservírovala výstavu svých fotografií, povedených přírodních momentek z okolí Labe a kostela Sv. Jiljí. Ti, kdo vyčkávali na třetí zvonění v hledišti, pozorovali v namodralém přítmí kamennou zeď a uprostřed ní bránu s výmluvným „Arbeit macht frei.“ Už tento pohled zbavil diváka myšlenek na jakýkoli humor; po zádech začal přebíhat mráz. A skutečně tudy na začátku vpochodoval tichý zástup trestanců. Poté už tóny jedné z Hašlerových balad zahájily představení. Ty vzápětí přetrhl řízný beat-box Jana Koláře a odvážné taneční variace ve vzrušujícím-sexy podání Agáty Čechové. Tím se rozvíjel bezeslovný prolog hry, nesený se rytmem a pohybem. Zatím mlčenlivý Hašler sešel do hlediště rozdat několik květin. Vím, že Eva si vždy dává záležet na choreografické stránce představení, ale tentokrát mě po dvacet minut sužovaly obavy, zda se pro samý tanec dostane na dialogy. Nakonec jsem se jich dočkal a opravdu jsem mít uši nastražené. Chtěl-li divák pro sebe ze hry něco těžit, nemohl se spokojovat jen pouhou pastvou pro oči.
Mnohé znaky režijní práce dávají vzpomenout na předchozí „Manon“, ať už jde o dělbu práce v souboru nastavenou tak, aby si žádná role nepřipadala zbytečnou, o taneční vložky, symbolické pasáže beze slov, míšení autentické dobové atmosféry s moderními prvky nebo užívání neobvyklých rekvizit. Oproti sladké zpěvné Manon je Hašler už podle námětu hotovou tragédií. Výjevům z koncentráku či výslechům s gestapačkou se nezasmějete ani nechtíc. Navíc divák se tu musí popasovat s filozoficky náročnějším textem.
Myšlenkové jádro hry tvoří pohovory Hašlera Petra Čecha u „paní Komisaře“ Evy Hrubé (v červené kšiltovce, přiléhavých kožených kalhotách a vysokých holinkách). Ne náhodou si Venclík si vybral závěrečnou epizodu života hudebního génia. Hašler, zásadový vlastenec hrubě nespokojený s osudem své země, začne psát písničky provokující nacistický režim a svými postoji se stává vůbec pro mocenskou mašinérii nepohodlnou osobou. Hašler spadne do hledáčku potentátů a musí na pokračování absolvovat výslechy u přidělené „paní Komisař“. Tato sezení se zdají být úpornou bitvou ani ne tolik dvou odlišných osobností (v některých rysech, například v zásadovosti a lásce k umění, se gestapák a Hašler dokonce shodují), ale spíše vzájemně protikladných lidských principů, jež zastupují. Přetlačují se tu poslušnost proti hrdinství, kolektivní stádnost proti individuální vzpouře, věrnost proti zrádcovství. Hašler je vyslancem té sympatičtější poloviny, gestapačka se na jednu stranu obdivuje Hašlerovu umění a jeho odvaze vyčnít z davu loajálních, na druhou stranu, jako představitelka moci je nucena ho sama k této loajalitě přemlouvat. Když se jí to ani po důrazném naléhání nepodaří, posílá ho s lítostí do lágru na smrt. Tragika tohoto souboje je zdvojena vnitřními konflikty v postavách samých – Hašler zápolí se svým narůstajícím strachem, který ho svádí k zachování života, i za cenu upuštění od svých ideálů. Dobře ví, že proti dravému zvířeti moci je jeho vzpoura předem prohraným bojem a že shovívavost gestapačky mu v konečném důsledku bude málo platná. Paní Komisařku zase trápí, že svého oblíbeného umělce nedovede přivést k „rozumu“ a sama si je vědoma, že ve službách totality si nemůže dovolit Hašlera donekonečna zachraňovat. Z dialogů se křeše i věčně aktuální otázka po české národní povaze. Jsme národem zrádců a příštipkářů, vzdavačů a udavačů, kteří přežívají pouze cestou loajality? Jsme národem přizpůsobivých, který raději podtrhnou své hrdiny než aby je následovali do boje? Neumíme se bránit cizovládě jinak než písničkami a humorem? Ale jednoznačná odpověď neexistuje, nechť si ji každý vyvodí sám s pomocí svých zkušeností a znalostí. Hašlerův osud, jak jej líčí Vlastimil Venclík, ukazuje spíše k nelichotivým závěrům.
Herecky dominuje sama režisérka v nevšední roli ženského gestapáka „paní Komisař“. Bravurně zvládla povýšenecky tahavou dikcí potentáta, vše česky bez zbytečných příkras germanismů. Petr Čech sice odehrál roli rebelujícího Hašlera poctivě, jen vedle Evy občas působil jako trochu vyplašený hrdina, příliš nezvyšující hlas. Milým překvapením nejen pro mě byl herecký skok Marcely Biháriové, která na malé ploše dokázala přesvědčit o svém nadání, když v roli manželky pořádně vykřičela „nespolehlivého“ Hašlera. Dlouho se nezbavím vzpomínky na autentického opilce v podání Jana Vlčka. Ještě vyzdvihuji scénografii v podání Jana Koláře, kterého už lze pasovat na vrchního výtvarníka souboru.
Po náročném a nečekaně dlouhém kuse přišel nadšený potlesk a děkovačka. Na jeviště byl vyvolán i autor Vlastimil Venclík, za jehož finanční podpory se vše mohlo uskutečnit. S ironickou lítostí mluvil o krušné době, „kdy si autor musí platit za uvedení vlastní hry“, ale ihned dodal, že „má v záloze ještě několik her a dostatek peněz, takže se máme na co těšit.“ Mimo jiné prozradil, že „Hašler“ je dílem starším než většina účinkujících.
Při závěrečném hemžení ve foyer se mi podařilo nakupit něco málo názorů z publika. Stížnosti se ponejvíce obracely k příliš zdlouhavým pasážím – tanečním výstupům a četným záznamům Hašlerových písní, během kterých pohyb děje vždy poněkud zatuhl na hranici únosnosti. Sama režisérka ale při děkovačce přiznala, že do poslední chvíle neměla potuchy o délce představení. Úmysl však byl prý dobrý – vnést do představení co nejvíce atmosféry z Hašlerových písní. A zde některé hlasy z hlediště: „Líbilo se mi moderní pojetí tématu, jen bych ubral trochu vulgárních výrazů a také bych to v některých místech zkrátil, ale jinak představení mělo vysokou úroveň,“ řekl bonviván Radek. „Bylo to bezvadné, mně se líbí, že Eva je stále svá a to se kladně projeví,“ řekla divačka Marie s očima zářícíma nadšením. „Musím si pořádný názor teprve srovnat v hlavě, ale osobně bych tam od Hašlera uvítal více veselých písní, vždyť i takové měl! Výborná byla Eva, to, co se musela naučit, byla pěkná kláda!“ řekl Jarda od piva. „Bylo to zajímavě zpracované, ale zdlouhavé. Někde by to chtělo zkrátit, hlavně myslím ty hudební proluky,“ uvedla divačka Šárka.
Přese všechnu zdlouhavost a intelektuální náročnost jsme ve středeční večer byli svědky práce umělecky vysoké a myšlenkově hluboké práce, ke které se bude stát za to vracet ještě za sto let a nejen na území Nymburka. Dá se předpokládat, že představení Hašlera se během repríz bude vyvíjet a dobrušovat, aby ještě důkladněji na divácké mozky dopadlo ono intelektuální kladivo skryté pod pokličkou dialogů, Hašlerových balad a míhajících se světel. Nymburská divadelní scéna ještě může být vděčná, že pro ni tvoří někdo tak odvážný jako Eva Hrubá. Působí ve zdejším rybníku jako štika, která nedovolí, aby kapři v bahně usínali, okysličuje náš vkus a drží ho ve zdravém napětí. Jestliže někde v Nymburku kvete naděje na originální a svébytné divadelní umění, nejúrodnější pole vidím v mladém a odvážném souboru kolem Evy Hrubé. Co ty na to, Nymburku?
Kabaret Evy Hrubé - wethes
Karel Hašler (1879 - 1941) je bezesporu významnou osobností české kultury. Kariéru započal jako herec v divadelních společnostech Choděry a Dobrovolného, poté nastoupil do Národního divadla, kde působil 12 let až do roku 1915. Již v této době skládal písně s texty, rezonující aktualní společenská témata. Po odchodu z Národního divadla působil jako kabaretiér, po roce 1918 vedl palác Lucerna. Současně působil ve filmovém průmyslu jako herec (např. němý film Varhaník u sv. Víta), scénárista, režisér a producent. Obrovskou osobní statečnost prokázal při německé okupaci, když svými písněmi zesměšňoval hitlerovské Německo a vybízel k národní soudržnosti. Při natáčení filmu Městečko na dlani byl poprvé zatčen a tři dny vyslýchán. Po propuštění pokračoval ve výrobě Městečka na dlani, ale 2. září 1941 byl přímo při natáčení exteriérů znovu zatčen. Opětovného propuštění se již nedočkal a zemřel v koncentračním táboře Mauthausen 22. prosince 1941.
Venclíkova hra se odehrává právě v roce 1941 a její dějovou osu tvoří zejména události kolem Hašlerova zadržení a následného výslechu. Při dialogu s gestapáckým inspektorem Hašler bilancuje svůj dosavadní život, společenské dění za protektorátu a obhajuje své osobní názory a postoje. Vedlejší postavy milenky Lotty, Rudolfa Frimla, režiséra Vaňka nebo Hašlerovy manželky Zdeny se objevují druhých plánech hry, v časových reminiscencích. V průběhu můžeme sledovat Hašlerův urputilý boj za pravdu a spravedlnost v prostředí, kde většina přátel vzdala své původně radikální názory a přijala roli, přidělenou protektorátním zřízením.
Dramatizace Evy Hrubé začíná téměř dvacetiminutovou, strhující a dech beroucí taneční sekvencí, zobrazující pochod vězňů v koncentračním táboře. Emotivní tanec sólistky Agáty Čechové vyjadřuje zoufalé a sklíčené pocity bytostí odsunutých většinovou společností za hranici lidskosti. Po tomto raketovém startu jako by hra náhle vyhořela a ztratila motor. Předlouhé výslechy Hašlera, odehrávající u stolu jsou střídány plochými obrazy z natáčení filmu, zjednodušené pouze na pijatyky filmového štábu u nezbytného klavíru. Hašler v podání Petra Čecha bezradně vlaje jako tělo bez duše mezi obrazy z filmového světa a kruté reality gestapáckého výslechu. Nejvýraznější scénou první půlky se pak stává výjev s manželkou Zdenou, kterou s úžasným nasazením ztvárnila Marcela Biháriová. Druhá půlka začíná přisluhovačským projevem postavy přítele Rudolfa v podání Radima Keitha. Po tomto zmrazujícím projevu lidské malosti a strachu opět následují ploché výjevy výlechu, pijatyk filmového štábu, tanečně pojaté vyjadřování pocitů zatčeného Hašlera až hra dojde k rozpačitému přijatému konci.
Ta naše kundička česká?
Znalci a fanoušci tvorby Evy Hrubé, ale nebudou zklamáni. Rukopis nymburské režisérky je patrný již od prvních okamžiků. Výtvarnému pojetí hry dominuje kulisa koncentračního tábora a dvě rampy s osvětlovací technikou, s kterou se spíše setkáte na diskotékách než na divadle. Kostýmy nejsou dobové, herci se předvádí ve značkových pruhovaných mikinách, ve sportovních soupravách a teplácích jako na módním mole, kostýmní stylizace paní komisařky potěší nejednoho milovníka fetiše. Univerzální téma hry toto výtvarné pojetí bez problému umožňuje. Problém nastává ve spojení dobových nahrávek hašlerových písní a bezejmenné trance a house music, použité při tanečních sekvencích. Tento hudební slepenec mi připadá nešťastný a skoro až na hranici kýče. Režie Evy Hrubé je však nejsilnější právě v tanečních sekvencích, kde ohromuje barevností, exhibicí a promyšlenou choreografií. Zato hrané pasáže jsou nejisté až nudné, skoro jako by herci netušili, co mají hrát. Navenek hra připomíná třpytící módní show plnou krásných křivek a šminek, prokládanou mluvenými výstupy s morálním poselstvím, znějícím do prázdna. Na drama a silný příběh není a nezbyl čas. To co mělo být dramatem se stalo estrádou nebo dokonce postmoderním kabaretem. Možná, že pojetí Evy Hrubé vypovídá o tom, jak dnešní generace vnímá období druhé světové války i osobnost Karla Hašlera. Naše generace nezná utrpení a nesmyslnost války, cucáme hašlerku a v hlavě nám zní „Ta naše písnička česká“. V duchu si z patosu písňového textu děláme legraci stejně jako postava kameramana (ztvárnil Jan Vlček), když zanotuje: „Ta naše kundička česká“. Na jaké místo ve svém varietním programu by samotný kabaretiér Hašler tuto hru zařadil? Na začátek programu, patřící nováčkům předvádějící svou první, těžce nazkoušenou besídku nebo na vrchol pořadu, kde umělečtí vizionáři s lehkostí nastavují svá nelítostná zrcadla před zraky diváků? Odpověď ať najde každý sám.
I přes všechny vady a připomínky stojí za to představení shlédnout. Na nymburské divadelní scéně je Eva Hrubá jediným člověkem, ochotným na divadle experimentovat a to i za tu cenu, že ji to někdy příliš nevyjde.
Hašler, aneb co ty na to, národe?
Scénář: Vlastimil Venclík
Režie, dramaturgie, scénografie, choreografie, kostýmy: Eva Hrubá
Výtvarná spolupráce: Jan Kolář
Tanec: Agáta Čehová
Klavír, zpěv: Radim Keith
Hrají:
Petr Čech, Eva Hrubá, Jan Kolář, Radim Keith, Marcela Biháriová, Anna Bičáková, Martin Daněk, Lucie Větrovská, Adriana Košvancová, Jan Vlček, Venoušek Ulrych
Premiéra: 24. října 2007
(Nymburk, 30. 10. 2007, 12:00)
článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2022
střípky neskutečné reality
w.w.m-w
: (kurzíva) prohla se jen lehce, rukama se držela okraje linky, nohy pak objímaly a svíraly moji pánev. Koukal jsem na dva hřebeny mezi nimiž rostly a mizely pahorky páteře. Její kozy smiřovaly k zemi a už nějakou chvíli se pravidelně pohupovaly, jak zvony odbíjející půlnoc, a já věděl, že nás čeká podstatně delší den. (/kurzíva)
°
: „Už zase…“ začínal mu jít na nervy. Obličej ze společných seminářů, se objevoval častěji, než bylo milo. V druhém patře knihovny, když šla vrátit knížky, při společné cestě od fakulty k šalině, na kouřové před školou. Přitom docela sympaťák, ale…
°
: Zatím měli oba svoje partnery a představy o budoucnosti ve svých rukou, jenže srpnové listí kypící živou zelení v půlce září skomírá, aby z jara přišlo nové, možná svěžejší.
°
: (kurzíva) „dívka s duší dítěte// a pihovatou tváří,// jenž v souladu s konvencí// život můj rozzáří. (/kurzíva)
°
: někde ve vzduchu viselo >Byl to krásný večer. Skvěle jsem se bavila.< Vytáhl cigaretu a zapálil nejprve sirku, potom ji a s první výdechem kouře prohodil: „A teď už nesmíš kouřit.“ Nejen tím kouřem a větou se vzduch začal zhmotňovat. Atmosféra houstla, i když zatím jaksi napřed, bez povšimnutí našeho „páru“. „Nemusím,“ prohodila se šibalským úsměvem a žďuchla jej ukazováčkem do ramene, „dnes jdem spát k Tobě.“ „Vždyť už jsem říkal, že nemám postel,“ odvětil ten, který jako první začal cítit změnu ovzduší. „Myslím, že to není dobrý nápad, nemohlo by se totiž stát nic, čeho bychom potom nelitovali. Oba máme to své, své koleje, s návěstidly v poloze VOLNO, mířící neomylně k budoucnosti.“ Ještě je to dobrý, ještě bezchybně artikuluju a jsem schopnej mluvit v metaforách. A zatímco na jedné straně dvou v bezprostřední blízkosti svisle se kývajících se rukou, i přes stále se vyfukující kouř, začínal opět vonět večer posledními záchvěvy stárnoucího podzimu, na stranu druhou dorazilo husto. Byla to dvě rozdílná ticha kráčející zvolna na zastávku šaliny. Dvě ticha, dvě naplno šrotující strojovny myšlenek. Koleje a perón jejich rozpoložení jen znásobili. On pomalu nevěděl, co se stalo, a přemýšlel o metálu pro nejvytrvalejší listy, ona hledala průnik množin Vabank a Zadní vrátka. Mendlovo náměstí. 7. Kőrnerova. 6. Tkalcovská. 5. Trávníčkova. 4. Mostecká. 3. Vozovna Husovice. 2. Náměstí Republiky. 1. Tomkovo náměstí. „Ahoj a dobrou noc.“ „Počkej!“ Perón, koleje, zbytky listí bez metálu a „neexistující“ průnik množin Zadní vrátka, Vabank. Nalepen na zábradlí v roli chyceného zvířete jen vyčkával, co má lovec za lubem. Jenže lovec byl chytřejší, nečinně stál a dráždil představivost, jak ['blafující] hráč pokeru, upřeným pohledem do jeho světel. Ticho čtyřproudé křižovatky na okraji centra Brna. Ticho a desublimující vzduch. „Podívej,“ …, „myslím, že bude lepší, když si každý necháme to svoje, ty Ježíše, já Karamelku, a zítra si sedneme na opačné konce třídy.“ Bluffující poker přihodil dům, ženu, děti a jeden život navíc, lovec se „hloubavě“ podrbal na hlavě a oči se pomalu vpíjely hlouběji. „Snad si nedokážeš představit, že bys za pár dní vystěhovala Ježíše z bytu i ze zbytku života, to by přeci nebylo moc fér, ne?“ Malinkatý krůček lovce, posledních pár pětníků dohozených blufferem, nepatrný pohyb mimických svalů: „Sám si řek, že každý máme svůj jízdní řád, a mě to rozhodně nedělá větší radost než Tobě, že se mi na obzoru objevila výhybka, kterou od strojvedoucího přes průvodčího k poslednímu cestujícímu už nikdo nečekal. Ale je tam a já jen čekám, je-li přehozena, či ne.
°
: (kurzíva) prohla se jen lehce, rukama se držela okraje linky, nohy pak objímaly a svíraly moji pánev. Koukal jsem na dva hřebeny mezi nimiž rostly a mizely pahorky páteře. Její kozy smiřovaly k zemi a už nějakou chvíli se pravidelně pohupovaly, jak zvony odbíjející půlnoc, a já věděl, že nás čeká podstatně delší den. (/kurzíva) (Nebo bez kurzívy, jak chceš, milí čtenáři.)
•
(Nymburk, 30. 10. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2207
Kam až došel to tam našel – ochutnávka z básnické sbírky
Wethes
D. Ž. Bor – Žalm III. (úryvek)
Obklíčen vodou, bydlím v pokoji ve skříni.
Já, který nesnáším podzemní prameny tam, kde spím -,
a pojednou kolem mne rezervoár naplněný vodou!
Kdysi to býval tajný úkryt pro hráče pokru.
Nemám klíč k všem těm záhadám. Spím ve Šporkově
domě,
Hned vedle pomníku z první světové války.
Miloš Kim Houdek – Za šumu větru
Místo odkud začínají
střapaté zjevy
zákonů přírody.
Markéta Hrbková – Zachycené okamžiky (úryvek)
Stažená do sebe slyším přesvědčivý tón:
„Nikoho nepotřebuji“
a pod ním rozlehlé psí vytí:
„Nikdo nepotřebuje mne.“
Tak roste Babylónská věž úsporné spásy.
Bůh na vrcholu zrozený, ozvěnou se vrací.
Oldřich Janota – Studánka (úryvek)
tichá a skrytá je lesní mýtina
paprsky stříbra
nestačí víly už posbírat
měsíc je bílý
Cesta se míjí snem
otázku příliv odpoví obláuků
rachotem
Miroslav Salám Jilemnický – Lázeňské hodiny (úryvek)
U lázeňských hodin čas neběží
Silný vítr mi přehazuje tytéž vlasy
Jako před lety
Když se mi nechtělo do školy
A já šel po směru hodinových ručičky
Neposlouchal klevety
Bohuslav od Kamenné ryby – Oheň a žár (úryvek)
Víc než si můžeš přát
Víc než se ti jen ve snech může zdát
Víc než můžeš chtít
A možná že i víc než můžeš mít
Tam kde se ohně pekla
Spojí s žárem nebeským
Tam kde bůh už není pohádkou
Ale ty sám jseš s ním
Michal Plavec – Paběrky z nedohledna
I vzplanul měsíc na hladině
Vystaven posměškům hvězd
Pohled moudrých očí
Setřel vánek
Ze hřbetů vln
Zážitků jsem pln
Staso – Kolik ran srdce snese
Minulá ještě bolí
A další dovnitř rve se
Kolik ran srdce snese
Minulá ještě bolí
A další rve se
do soukolí
Dnů bezmoci
Nocí beze snů
Vin po otcích
Milovat kohokoli
Pér La Šé´z – Člověk je potník mezi světy (úryvek)
tajemný tulák věčnosti
jenž velmi ztěžka protlouká se
všemi těmi léty
podzimy zimami
jarostí
Lukáš Trejbal – Stíny plesu (úryvek)
Jsi majákem u baru
Maturantkou s kvérem
Kradu tě letmo pohledy zvěda
A zas mi to nedá
Když bráníš lásku vlastním tělem
A díváš se mým směrem
Vlakem k ránu vzdaluji se
I tanečnímu hřišti
A pak znovu blízko jsem
Prvnímu nástupišti
Ondřej Urbanec – Byl jeden sedlák a připadal si neskutečně blbý
Když jednou pil kafe, žena mu porodila syna.
„A vida,“ řekl sedlák a rozbil vejce o stůl.
„Však ještě nemrzne.“
Pavel Zdražil – Já jsem: ozvěna ticha,
pokora, pýcha,
kručení břicha.
Já jsem: vzpomínka celku,
jednoty,
i ten největší blbec
na druhé straně planety.
Já jsem: jiný ty.
link na e-shop nakladatelství Triton
Rozhovor s editorem sborníku, Pavlem Zdražilem
Kdo přišel s nápadem na sborník současné poezie?
S nápadem na sborník přišel pan nakladatel Tritonu, zvaný Staso. Není to první sborník, na svém kontě má Triton již další dva: Kroky ze tmy a Cesty šírání.
Podle čeho jste se vybíral autory, které jste oslovil?
Vybíral jsem z asi třiceti autorů čistě podle subjektivního náhledu, oproštěn od kritiky.
Jak se Vám podařilo sborník „protlačit“ do edičního plánu nakladatelství Triton?
Nic jsme nemuseli tlačit, sám Staso je básník.
Kdo vytvořil ilustrace pro sborník, pokud tam tedy jsou.
Ilustrace nejsou v knize, verše jsou zpracovány čistě graficky a přehledně.
Jaký máte připravený doprovodný program ke křtu knížky?
Program bude celkem bohatý. Mirek Salám Jilemnický, Ondřej Urbanec, Lukáš Trejbal a Pavel Zdražil budou mít každý krátké autorské čtení. Jako písničkáři vystoupí Pjér la Šé´z a Bohuslav od Kamenné ryby. Akusticky zahrají i Práva pupku. Všichni zúčastnění mají své verše ve sborníku kam až došel to tam našel.
Díky za odpovědi
(Nymburk, 6. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2248
krajina kterou mám rád
w.w.m-w
Tma se pomalu a lehce, jako holubí pírko, snáší do ulic. Vleče se po rozbitých chodnících, pozvolna vystupuje ze zákoutí, pohlcuje davy lidí. Brzy se rozsvítí hvězdy pouličních lamp, rozblikají se modré televizní majáky a nad železničním depem vyjde pět reflektorových měsíců. Město se uklidní a na chvilku, jen na nepatrný okamžik, předěl mezi spěchem dne a touláním noci, si bude moci oddychnout. Tehdy se stane krajinou, kterou mám rád.
°
Vyjdu pomalu z teplého úkrytu svého bytu vydán na cestu, na pouť mezi budovy, plácky a zdi ochotné v ten zvláštní čas vyprávět. Pozvolna se procházím čtvrtí, kde se mísí pláč a nářek starých se smíchem a jásotem nových. Jedni si stěžují na opadající fasádu, prasklou okenní tabulku, rozbité potrubí, druzí, čerstvě opravení či nově postavení, se navzájem trumfují dokonalostí oken, barvou okapu, výhřevností plynového kotle; tu a tam, uprostřed návalů smutku a výbuchů štěstí, lze zaslechnout pobrukování spokojeného staříka, o kterého, ač nezáří novotou, je dobře postaráno.
°
V několika krocích se struktura dlaždic rozplizá v jednolitou betonovou pěšinu a já se ocitám v bludišti panelových krabic a krabiček, které připomínají vánoční stromečky ověšené každou chvíli jinými ozdobami: pronikavým jasem kuchyňských zářivek, modrou září obrazovek, obyčejnou žlutí obýváků, intimním osvětlením ložnic… Cesta ven z tohoto tichého lunaparku se klikatí mezi pouštěmi dětských pískovišť a pralesy městských parků, je to cesta pryč, cesta mezi holá pole, čekající na jarní setbu, cesta z periferie,cesta nikam.
°
Kouzlo periferie je pomíjivé, brzy si město začne užívat noci a vše dosud kouzelné, je najednou všední. Přichází konec pouti, kdy jsem naslouchal jindy němým svědků života. Teď budu v jedné z místních putik vyprávět.
°
… i toto je Nymburk.
°
lehce upraveno v listopadu 2008
(7. 11. 2008, 12:00)
článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2260
le Sud-Est
w.w.m-w
Ferlinghettimu a jeho Mexickým nocím,
tak vod tý doby co sem přejel tu na papíře nakreslenou a střelnym prachem vydobytou čáru mezi Francií a Itálií jsem ve Francii Sem na Côte d'Azur jsem přijel po konci sezóny spolu s dalšíma českýma turistama německýma důchodcema a studentama Prvně jsem viděl kamennou pláž francouzský názor na Středozemní moře a taky místo kde budu spát Ubytovali mě v malém karavanu prý pro pět osob s jednou takovou rodinou matka otec syn flákač a syn plavec Vyfás jsem samozřejmě spaní na podlaze zřejmě přistýlce aby mě každý ráno moh budit hajzl splachující se napříč celym karavanem Ani jsem si nevybalil nechal je v zabydlování a šel se projít Cesta k pobřeží tu vede přes dvě čtyřproudovky které se si myslim táhnou podél celýho Côte d'Azur až někam k St. Tropez a možná ještě dál mezi nima položili železnici s tim samym problémem a tady jsem si jistej že o něco delším vede totiž na 100% až do Marseille protože tu a tam projede po ní ten TGV co si to řítí 300 km rychlostí do Nice a pak někam do ztracena a možná že jednou překročí ty čáry z atlasu a bude jezdit do Venezia a odtud nahoru přes Wien do Prahy a já sem budu pak jezdit na víkendy v pátek po škole nastoupim a v neděli vystoupim za sebou sobotní pařbu na pláži To bude super Možná s sebou vemu pár kámošů a při zapadajícim Slunci budeme učit Frantíky pít rum a oni nás na oplátku hrát pétanque a až nebude vidět ani na krok vlezeme do tý modrý louže plný mokrý vody která bude jako Lipno protože v noci si vlny dopřávají dobrou a sůl nebudem vnímat a budem se krásně topit a až budem utopený naše duše si prohoděj těla a já se druhej den probudim jako nějakej vínem zmlsanej Francouz a půjdu na ranní dvoudecku nejmladšího možného Beaujolais zapálím si jednu z Gitanes Brunes a budu koukat na ten život co jsem viděl už mockrát ale bude novej duše Čecha ve francouzskym těle Ano znova se narodim Francouzem mé myšlenky budou pouštěny do vzduchu s tou sladkou lehkostí jejich hatlamatilky a budou splývat v jeden mocnej nekonečnej proud slov protože ta řeč nemá slova má jen věty začínající jak slovo Dlouhý nekonenečný slovo
díky Lawrenci!
(13. 10. 2009, 12:00)
článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2495
Buďme všichni básníky, aneb večer (ne)autorského čtení
Martin Rakušan
( Wethes)
Tímto netradičním večerem v krásném prostředí čaje, kávy a vína se ponesou slova známých autorů v podání neznámých čtenářů. Můžete se těšit namátkou na KLuBy_PoZie, KUNDERU Ludvíka, HRABALA Bohumila, KUBĚNSKÉHO Petra a mnoho dalších. Jako příjemnou vložku máme připraveného kytaristu, který umí zpívat.
Pořádají: ČERNÁ Pé., HANTON Dé., RAKUŠAN eM & eNBéKá
DŮLEŽITÉ: Večer (ne)autorského čtení je Váš večer! Máte šanci seznámit ostatní se svým oblíbeným úryvkem prózy, divadelní hry, s oblíbenou básní, hospodskou historkou, nebo s vtipem. Na čtení netrváme, lze i vyprávět. Hlavně že bude pohoda, čaj, víno, káva...
Autorské texty vítány a odvaha jejich čtenáře dvakrát tak.
(14. 2. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-2975
Hodinky maloměsta nestojí
Aleš Misař
( Wethes)
Pro Nymburk by titul "maloměsto" byl ještě básnickou pochvalou, možná že "středně velké" je mu lépe ušito na míru. Ale pusťme statistiky k vodě a vložme Nymburk do malované škatulky maloměsta, ve které jej pro přehled budu nosit i nadále. Komu se to nelíbí, ať říká "městečko". Proč ne, ono to také sluší a světoznámý spisovatel nás tak nejednou rozkošně nazval. Ve prospěch zdrobněliny nehovoří čísla, ale ovzduší, atmosféra, šestý smysl našinců vycvičený zachytit to, co je jakýmsi potichu pracujícím kolektivním vědomím.
Vydávám se mu naslouchat na pravidelné lyrické obchůzce. Přejdu kolem hradebního pásu po Přístavu a dál po mostě nad Mrlinou a zastavím na elektrárenské hrázi nad hučícím Labem, všechno mi dochází – čas nezastavuje, u nás je tekutý a zpěněný do stříbra, jen městečko lenoší, usazené obkročmo na své kojné řece. Za hradby se ukládá slunce a zpoza nezbytné siluety kostela kreslí další pohlednici s oblíbeným námětem, rád pozoruji to divadlo nejpomalejších barev, kdy se do hry míchají azur, nach a šarlach a poslední, loudavě a zvolna jako primadona přichází tma. Naproti se rýsuje vypláznutý jazyk poloostrova, takřečené Špičky, která s pravým břehem Labe svírá záliv s břehy vyzdívanými opukou. Výročně tu kotví lodě. Nábřežní světla po celé délce nábřežní pěšiny se rozpouštějí do vody, zatímco hradby se koupou v jasně bílém reflektoru slávy. Ještě je vidět dvakrát prohnutou lávku pro pěší, ale železniční most kousek za ní už splývá se stíny.
Po půlnoci už město spí, vše živé a rozumné se stáhne do peřin, nepočítám-li noční pekaře, lékaře a strážné. Občasný výkřik jakési zlobivé duše, který naruší tkanivo ticha, je nocí ihned vyzmizíkován. (Ovšem jsou i nedělní odpoledne, kdy po celé délce ulice od západu k východu nevidíte živáčka). Opravdu jen zdánlivě se čas zastavil. Ve skutečnosti tikot hodin nejlíp uslyšíme právě tehdy, když lidské rojení utichá. Nakláním se nad Labem a vím, že městečko samo je hodinovým strojem, pardon strojkem. Všechny součástky se rozběhnou, nejen nádraží, koloniál, pošta, ale i povědomé figurky s přesností apoštolů na orloji vyjdou konat své rituály. Vyhlášený bezdomovec Jindra sbalí igelitový raneček a vyjde si od lavičky lechtané chvojím ke stánku s občerstvením, pán s obličejem shrnutým a naduřelým jako naražený kulich vstoupí do pekařství a zahuhlá šest slaných housek, psi jako střelky vyvedou členy početného pluku pejskařů z různých domovních dveří. Pěšinka, vedoucí zkratkovou diagonálu k nádraží, zalidňuje se prvními ospalci, kteří se tu míjí s pozdními opilci a všichni mžourají stejně. Dopoledne pak jsou velmi živá, ulice ovládnou matky s kočárky a klevety dědečků a babiček, mezi nimi sviští modré čára doručovatelek. Odpoledne město tráví obědy za všechny obyvatele, i já cítím, že se nemám nikam hnát, jako by nasazené tempo bylo urážkou obecné siesty. Okolo třetí přichází ještě jedno vzedmutí aktivity, vyrojí se druhá vlna pracantů, ale ta utuchá kvapem a okolo páté patří ulice lidem z šichty se navracejícím, události dne se jim lepí na paty, odnášejí si je v taškách a na obličejích. Jinak to vidím z domu. Po levé straně psacího stolu mám okno a denně sleduji ten krátký film s repeticí – soused se vrací z banky, vystupuje z auta a otevírá branku, jezevčík, který ho přišel uvítat s čumákem nahoru a ocasní vrtulí , má náhle vyhrazeno místo za volantem, soused zapluje do garáže a za chvíli se vrátí branku zavřít. Silně bych znejistěl, kdyby svůj výstup jednou vynechal.
V tu dobu už přemítám, že je na čas opět vyrazit k Labi. Říkám tomu kontrola stavu hladiny, ve skutečnosti jsem hodinář, který se chodí každý den přesvědčovat, zda se Labe nezastavilo. Kromě toho se přesvědčuji, zda věci, z nichž se skládají rekvizity mých výprav a jež jsem potkal včera a před týdnem a před měsícem, zůstávají na svém místě. Dodávají mi představu o harmonii a ta dokáže opít něčím, co se podobá štěstí. Musím vyrážet na své obchůzky, je to rituál mé postavičky, jsem součástka v hodinovém strojku maloměsta, zapadám tam a těžko budu vypadávat. Jsem tu zaháknutý srdcem a také brkem s inkoustovou stopou.
Aleš Misař, 18. 8. 2011
(Nymburk, 29. 8. 2011, 12:00)
článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-3069