Vybavuji si v nemilé souvislosti svou někdejší přítelkyni, jak se mi mračivě podivovala, když jsem před ní vzal v ochranu fenomén maloměsta. Z jejích úst padaly pojmy jako malý píseček, omezené horizonty, usedlost, semeniště pomluv apod. Nebral jsem jí to, ale myslím, že trochu pominula půvabnou stránku věci, za niž se chytají múzy.
Pro Nymburk by titul "maloměsto" byl ještě básnickou pochvalou, možná že "středně velké" je mu lépe ušito na míru. Ale pusťme statistiky k vodě a vložme Nymburk do malované škatulky maloměsta, ve které jej pro přehled budu nosit i nadále. Komu se to nelíbí, ať říká "městečko". Proč ne, ono to také sluší a světoznámý spisovatel nás tak nejednou rozkošně nazval. Ve prospěch zdrobněliny nehovoří čísla, ale ovzduší, atmosféra, šestý smysl našinců vycvičený zachytit to, co je jakýmsi potichu pracujícím kolektivním vědomím.
Vydávám se mu naslouchat na pravidelné lyrické obchůzce. Přejdu kolem hradebního pásu po Přístavu a dál po mostě nad Mrlinou a zastavím na elektrárenské hrázi nad hučícím Labem, všechno mi dochází – čas nezastavuje, u nás je tekutý a zpěněný do stříbra, jen městečko lenoší, usazené obkročmo na své kojné řece. Za hradby se ukládá slunce a zpoza nezbytné siluety kostela kreslí další pohlednici s oblíbeným námětem, rád pozoruji to divadlo nejpomalejších barev, kdy se do hry míchají azur, nach a šarlach a poslední, loudavě a zvolna jako primadona přichází tma. Naproti se rýsuje vypláznutý jazyk poloostrova, takřečené Špičky, která s pravým břehem Labe svírá záliv s břehy vyzdívanými opukou. Výročně tu kotví lodě. Nábřežní světla po celé délce nábřežní pěšiny se rozpouštějí do vody, zatímco hradby se koupou v jasně bílém reflektoru slávy. Ještě je vidět dvakrát prohnutou lávku pro pěší, ale železniční most kousek za ní už splývá se stíny.
Po půlnoci už město spí, vše živé a rozumné se stáhne do peřin, nepočítám-li noční pekaře, lékaře a strážné. Občasný výkřik jakési zlobivé duše, který naruší tkanivo ticha, je nocí ihned vyzmizíkován. (Ovšem jsou i nedělní odpoledne, kdy po celé délce ulice od západu k východu nevidíte živáčka). Opravdu jen zdánlivě se čas zastavil. Ve skutečnosti tikot hodin nejlíp uslyšíme právě tehdy, když lidské rojení utichá. Nakláním se nad Labem a vím, že městečko samo je hodinovým strojem, pardon strojkem. Všechny součástky se rozběhnou, nejen nádraží, koloniál, pošta, ale i povědomé figurky s přesností apoštolů na orloji vyjdou konat své rituály. Vyhlášený bezdomovec Jindra sbalí igelitový raneček a vyjde si od lavičky lechtané chvojím ke stánku s občerstvením, pán s obličejem shrnutým a naduřelým jako naražený kulich vstoupí do pekařství a zahuhlá šest slaných housek, psi jako střelky vyvedou členy početného pluku pejskařů z různých domovních dveří. Pěšinka, vedoucí zkratkovou diagonálu k nádraží, zalidňuje se prvními ospalci, kteří se tu míjí s pozdními opilci a všichni mžourají stejně. Dopoledne pak jsou velmi živá, ulice ovládnou matky s kočárky a klevety dědečků a babiček, mezi nimi sviští modré čára doručovatelek. Odpoledne město tráví obědy za všechny obyvatele, i já cítím, že se nemám nikam hnát, jako by nasazené tempo bylo urážkou obecné siesty. Okolo třetí přichází ještě jedno vzedmutí aktivity, vyrojí se druhá vlna pracantů, ale ta utuchá kvapem a okolo páté patří ulice lidem z šichty se navracejícím, události dne se jim lepí na paty, odnášejí si je v taškách a na obličejích. Jinak to vidím z domu. Po levé straně psacího stolu mám okno a denně sleduji ten krátký film s repeticí – soused se vrací z banky, vystupuje z auta a otevírá branku, jezevčík, který ho přišel uvítat s čumákem nahoru a ocasní vrtulí , má náhle vyhrazeno místo za volantem, soused zapluje do garáže a za chvíli se vrátí branku zavřít. Silně bych znejistěl, kdyby svůj výstup jednou vynechal.
V tu dobu už přemítám, že je na čas opět vyrazit k Labi. Říkám tomu kontrola stavu hladiny, ve skutečnosti jsem hodinář, který se chodí každý den přesvědčovat, zda se Labe nezastavilo. Kromě toho se přesvědčuji, zda věci, z nichž se skládají rekvizity mých výprav a jež jsem potkal včera a před týdnem a před měsícem, zůstávají na svém místě. Dodávají mi představu o harmonii a ta dokáže opít něčím, co se podobá štěstí. Musím vyrážet na své obchůzky, je to rituál mé postavičky, jsem součástka v hodinovém strojku maloměsta, zapadám tam a těžko budu vypadávat. Jsem tu zaháknutý srdcem a také brkem s inkoustovou stopou.
Aleš Misař, 18. 8. 2011