Když jsem se ochotně chopila úkolu zrecenzovat toto album, které vyšlo jako doprovodný hudební projekt k výstavě Decadence Now!, netušila jsem, jak tvrdý oříšek to pro mě zpočátku bude. Mé pocity z prvního poslechu byly rozpačité. Stejně tak z druhého. Čím déle jsem ale poslouchala, tím víc jsem neotřelému stylu Moniky Načevy a Tima Wrighta přicházela na chuť. Pokud je anglický hudebník Tim Wright označován za zvukového experimentátora, pak Monika Načeva je experimentátorka hlasová, a to par excellence. Její sugestivní šeplavý hlas ještě podporuje temné naladění textů. Místy připomíná až melodramatické představení a k dokonalosti chybí už jen kulisy tmavého nočního lesa.

Album The Sick Rose je jedno z mála, na kterých Monika Načeva nepoužila texty Jáchyma Topola. Zato zde můžeme najít přepracované úryvky básní od takových velikánů, jakými byli Antonín Sova, Irma Geisslová, Franz Kafka či William Blake. Ačkoli by se to mohlo zdát zvláštní, kombinace dekadentní poezie a elektronické hudby se ukázala jako trefa do černého. Přece jen žijeme v 21. století a spojení dekadentních textů se zvukem harfy či varhan už může působit poněkud omšele. Což se rozhodně nedá říci o této desce. Anglicko-česká spolupráce tak dopadla na výbornou a město York se může chlubit dalším uměleckým skvostem, který vznikl v jeho zdech.

Co dodat na závěr? Snad jen (jakkoli otřepaně to zní), že The Sick Rose rozhodně stojí za poslech. Ne každého asi osloví, přece jen se jedná o poměrně netypický a navíc žánrově nezařaditelný experiment dvou rozdílných a silných hudebních osobností, ale možná právě to mu dodává zvláštní náboj a emocionalitu, které v současné hudební produkci bohužel často postrádáme. Pokud byste se o kvalitách tohoto alba chtěli přesvědčit sami, vyrazte 26. 11. na jeho křest do MeetFactory. A pokud vás Monika Načeva a její tvorba zaujala, jistě si s chutí přečtete následující rozhovor.

Letošní projekt The Sick Rose není Vaše první spolupráce s výstavou věnovanou dekadenci. Už loni jste se hudebně podílela na výstavě "Dekadence v českých zemích 1880-1914". Jak jste se k těmto projektům dostala?

K dekadenci a ke spolupráci s výstavami na toto téma jsem se dostala přes jejich kurátora Ottu M. Urbana. Měl vizi o hudebním doprovodu obou výstav. K české dekadenci si vybral skladbu La Décadanse od Serge Gainsbourga a k letošní světové to byla skladba Gloomy Sunday od Rezso Seresse. Z první písně vznikl 20-ti minutový remix ve spolupráci s výtvarníkem Davidem Cajthamlem, který byl zaznamenán na vinylu La Décadanse Revisited a provázel výstavu do Bruselu spolu s nádherným katalogem-knihou. Tentokrát mě napadlo natočit celé album. Tak vzniklo cd TSR.

Máte k dekadenci nějaký bližší vztah?

Od první chvíle, kdy jsem se ocitla mezi obrazy na výstavě V barvách chorobných /1880-1914/, jsem cítila velké souznění. Věděla jsem, že další má deska bude inspirovaná touto dobou, těmito umělci. Byl to velký zážitek zpívat na takovém silném místě, mezi takovými tématy. Vždycky mě zajímalo hledat hloubš a hloubš v nitru a zároveň vnímat nekonečnou sílu přírody. Je to temná cesta, ale krásná! Hledání má cenu směrem zevnitř...

Jako herečka, zpěvačka a matka dvou malých dětí asi nemáte moc času na četbu. Jakou knihu jste četla naposledy? A máte svého oblíbeného autora?

Já čtu moc ráda! Naposledy jsem několik měsíců studovala v Klementinu básně České moderny a dekadence minulého století a objevila jsem mimo jiné Antonína Sovu, Irmu Geisslovou, Karla Hlaváčka... Moji oblíbení autoři, ke kterým se vracím v mém samostudiu, jsou Jidu Krishnamurti, C. G. Jung, deníky a soubory dopisů Franze Kafky, Jáchym Topol.

Jak se Vám vlastně spolupracuje s Jáchymem Topolem, jehož texty často využíváte? A jak tato spolupráce vznikla?

Jáchyma Topola jsem objevila někdy kolem roku 1993 přes jeho tehdy samizdatovou básnickou sbírku, kde jsem našla báseň Udržuj svou ledničku plnou. Vyhledala jsem ho, tehdy pracoval jako redaktor nových novin Respekt, a oslovila ho ke spolupráci na mém hudebním debutu. Vznikla z toho dlouholetá spolupráce, ze které vyšlo pět alb. Jáchym Topol je můj nejoblíbenější spisovatel a básník.

Monika Načeva (zvětšit)

Původně jste začínala jako divadelní herečka, hudbě jste se začala věnovat až později. Kdybyste si musela vybrat, byla byste raději herečka, nebo zpěvačka?

Už jsem si vybrala, od roku 1994 jsem zpěvačka. Zpívat je pro mě nejlepší vyjádření pocitů, které chci předvést, i těch nejintimnějších, které chci zpracovat...

Jak byste charakterizovala svůj současný hudební styl?

Já se nezabývám stylem, žádným. Když začínám pracovat, v první řadě musím najít správná slova... Ta mě pak navedou k hudbě, která je pro mě v tu chvíli inspirativní. Tak se na nové desce spojily staré silné verše s nejmodernější softwarovou technikou a matematikou.

Jana Olivová

Načeva - Wright: The Sick Rose. Christopher Robin, 2010.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 26. 11. 2010.