Témata jako autoportrét, erotika, smrt jsou prvkem, který spojuje aktuální výstavu Dekadence Now! s výstavou z roku 2006 V barvách chorobných, která představila dekadentní umění z přelomu 19. a 20. století. Co je odlišuje, je způsob zobrazení, klasickou malbu nahradila především fotografie a plastika. Liší se podle vás ještě v něčem zásadním současná dekadentní díla od těch z přelomu 19. a 20. století?

V podstatě ne. Máte pravdu, že se změnil především způsob zobrazení. Nové technologie hrají důležitou roli. Umožňují vytvářet určitou iluzivnost, která je ovšem vnímána jako reálná věc. Digitální manipulace umožňuje zachování iluze fotografického zobrazení, jenže my často zapomínáme, že ty vstupy, které technologie umožňují, vytvářejí něco, co reálné není. Zde se do značné míry liší způsob čtení vystavovaných děl, a to, co si do nich vkládáme z vlastní zkušenosti. Co nám není tolik zřetelné z děl z přelomu 19., 20. století, je dáno i tím, že k tomu máme určitý odstup a prostředky, jež tehdejší autoři používali, bereme jako součást dějin umění. Prostředky používané dnešními autory jsou něco velice současného a my jsme se ještě nenaučili na ně správně dívat, proto v díle vidíme něco, co v něm není, resp. nemusí nutně být.

To je velmi důležité si uvědomit, že tu de facto neřešíme žádné nové otázky, problémy, protože ty řešili už naši předchůdci. Jde o témata, která jsou spojená s otázkou, co je člověk. Snažíme se nalézt své místo ve společnosti. Vědomí vlastní identity je velmi důležité, možná důležitější než dříve, protože problém vykořeněnosti je dnes daleko silnější, než býval. Určité sociální vazby, které byly, jsou dnes přetrhány. Lidská individualita je daleko osamělejší. Proč sexuální tematika? To je logické, protože to je jedna ze základních vlastností lidského rodu, proto k ní budeme pořád odkazovat. Čím více bude sexualita prezentována jako něco špatného, tím více bude umění do toho vstupovat, bude se snažit ukázat, že tomu tak není. Smrt je logicky jediná věc, která všechny lidi spojuje, kterou si společnost nedovolila až doposud ani náznakem reflektovat. Smrt je tabu. Stává se tabu i proto, že odchází z každodenní zkušenosti. Lidé ještě v 19. století byli zvyklí, že jejich příbuzní umírají doma; stávali se svědky úmrtí, vyskytovali se v blízkosti mrtvých těl. To je dnes všechno hermeticky uzavřeno a prezentováno jako něco extrémně emotivně rozrušující. Tím se dostáváme do té roviny, že smrt je pro nás něco špatného, ale je přitom přirozenou součástí života. Jestliže budeme vnímat jakoukoli přirozenou součást života, smrt či sexualitu, jako něco negativního, budeme se tak nebezpečným způsobem vzpouzet tomu, kdo jsme, uvědomění si, kdo jsme. Umění prezentuje specifickým a „bezbolestným“ způsobem a jazykem zvláštní zkušenosti a zážitky těm, kteří jsou ochotni otevřít se těmto obohacujícím se zkušenostem.

Ano, může to být prvoplánovým čtením, určitou nezkušeností, neochotou a neschopností vidět, že před námi stojí socha, obraz či fotografie. Lidé primárně vidí v díle to, co si s ním nejjednodušším způsobem spojí. Je to dobře vidět u plastiky Paola Schmidlina: obličej, který ztvárňuje, si lidé okamžitě spojí s anglickou královnou Alžbětou, když jde při tom úplně o někoho jiného. To je příklad chybného čtení, jež je způsobeno naší zkušeností, kterou si do díla promítáme. Proto si myslím, že výstava skandální není. Co je skandální, jsou vlastně tyto reakce. Jejich příčinou je velice malá vizuální zkušenost, absolutně nedostatečná výchova vnímání vizuálních podnětů kolem nás. Proto nejsme schopni se dívat na sochu jako na sochu a na obraz jako na obraz; reprodukce nějaké věci v časopise nebo na monitoru je dostačující, v podstatě nechceme nic víc. S hudbou je to stejné: posloucháme velice nekvalitní mp3, aniž bychom věděli, kdo je autorem, tak se z toho určitým způsobem stává spotřební zboží. To vytváří problém tohoto čtení.

Záměr umělců je podobný jako u Francisca Goyi: ukázat temnou stránku života, lidské existence, stát se aktivní součástí společenského diskursu ve světě, ve kterém žijeme, a nebýt pouze tím, kdo vytváří esteticky skvělá díla, jejichž prvotní účel je dekorovat nějaký interiér nebo hrát roli designu, než přinášet nějaké ideje. Bylo by chybou, kdyby se ta díla, jež sledují něco jiného, jakoby odsunula nebo dokonce ignorovala a nevnímala, protože poskytují nebývalý pohled na život. Zase záleží na tom, jak jsme schopni je číst; jaké otázky jsme schopni si při jejich čtení položit.

(Na výstavě zastupují české umění: J. Bolf, I. Pinkava, V. Jirásek, O. Brody, J. Černický, D. Černý, pozn. autorky)

To je na výstavě ukázáno taky. Národnost jednotlivých umělců pro mě nebyla v podstatě důležitá. Myslím si, že už dávno neexistují žádné typické scény, jako scéna v Praze, v Berlíně či New Yorku. Jednotlivá díla jsou spolu velice úzce propojená. Jelikož i v českém umění se objevují díla s dekadentními tendencemi, tak i ta jsou součástí celosvětové scény.

Ne, to neplánuji.

Kvůli technickým problémům, které jsme měli s reprodukcemi, jež nám dodali jejich autoři, publikace ještě bohužel nevyšla. Museli jsme čekat, až všechny exponáty dorazí do Prahy a vyfotí se celé znova. Asi 300 stránková kniha bude obsahovat úvodní studii, která se bude snažit téma dekadence určitým způsobem zanalyzovat a zformulovat v souvislosti se současným uměním a současnou kulturou vůbec. Její součástí budou reprodukce všech zde (v Rudolfinu a Uměleckoprůmyslovém muzeu, pozn. autorky) vystavovaných děl doplněné autorským komentářem, v němž by umělci měli odpovídat na otázky typu: co to dílo představuje, co jím chtěli říct atd. Ne všechny autory se nám podařilo zkontaktovat; v takovém případě jsme vycházeli z dřívějších rozhovorů či vyjádření, která se toho konkrétního exponátu týkala. Nebude v ní samozřejmě chybět bibliografie.

To se dá samozřejmě velice těžko předvídat. Jsem přesvědčen, že někteří autoři už jsou zapsáni v dějinách umění a že jejich součástí zůstanou.

Původně jsme samozřejmě plánovali vystavit daleko více exponátů. Finální struktura byla závislá na prostorách Rudolfina. Finální výběr vycházel z prostoru jednotlivých místností. Cílem bylo představit díla, která spolu nějakým způsobem komunikují, navzájem na sebe odkazují, a to nejenom v rámci jedné místnosti, ale třeba v rámci první a třetí místnosti, první a poslední, mezi UPM a Rudolfinem atp. Pokud se divák rozhodne mezi nimi hledat souvislosti, určitě je najde.

To má své kořeny už na studiích na FF UK, kde jsem studoval dějiny umění a estetiku. Tehdy jsem se dostal k české dekadenci, ke Karlu Hlaváčkovi, Jiřímu Karáskovi ze Lvovic, a ke světové, Charlesu Baudelairovi a k dalším. Jako studenta umění mě samozřejmě zajímalo, měly-li v té době tyto věci nějakou paralelu ve výtvarném umění. Získat takové informace bylo velice komplikované. Pamatuji se, jak jsem chodil za svým profesorem Petrem Wittlichem, který jediný mi byl schopný dát nějaký návod, kde zjistit, kdo to byl Félicien Rops, Aubrey Beardsley, Odilon Redon, Jean Delville nebo Fernand Khnopff a další, protože tito lidé jakoby vypadli z klasických přehledů dějin umění, neboť se nějakým způsobem nehodili do zavedených kategorií či škatulek, které si dějiny umění vytvořily. Mě to překvapilo, protože když jsem viděl jejich díla, tak jsem v první řadě viděl úžasné umělecké projevy. Otázky byly nasnadě… Proč Baudelaire, který dokonale zvládá básnický jazyk a dokáže každé písmenko dát přesně, jak má, najednou píše tímto geniálním, krásným jazykem o rozkládajících se mršinách a podobných věcech? Proč geniální grafik Odilon Redon vytváří vize, kde plují oční bulvy měsíční krajinou atd? Témata těchto velkých uměleckých děl rozšiřovala můj pohled na výtvarné umění. Také jsem již dříve s údivem zjistil, že Claude Monet ještě maloval úžasné obrazy kolem roku 1915 a 1916, ale ve všech přehledech dějin umění se jeho jméno v souvislosti s tímto obdobím už neobjevovalo, končilo někdy v 80. letech, protože na začátku 20. století byly zase jiné, „aktuálnější“, umělecké směry a styly. Šlo o příliš mechanický způsob nazírání na věc. Začalo se uvažovat o tom, jestli by pojem dekadence, podobně jako pomohl literárním historikům vypořádat se s dílem Hlaváčka, Baudelaira a jim podobným, nepomohl v oblasti umění vytvořit metodologický rámec, díky němuž by ze zapomenutí vynesl výše zmíněné autory a jejich díla, protože i oni jsou přece součástí dějin umění. S těmito jmény souvisí i můj zájem o např. Francisca Goyu, Williama Blaka a další, na které umělci z přelomu století odkazovali. Za mého studia se objevovaly čím dál tím více reference právě na umění z konce 19. a začátku 20. století a já jsem si pro různé účely dělal takový jejich archiv. Na výstavě z r. 2006 jsem se pokusil definovat pojem dekadence ve výtvarném umění a vědomě jsem byl rozhodnut ho definovat tak, aby nebyl spojován pouze s uměním z přelomu 19. a 20. stol., ale aby byl vnímán jako „vlastnost modernosti“, tzn. období od přelomu těchto století po současnost. Otázka, jestli své bádání ponořím hlouběji do minulosti (k tomu Goyovi), nebo spíše blíže k současnosti, tak byla vyřešena. Roli sehrálo i samotné Rudolfinum, které se zaměřuje především na současné umění, umění, řekněme, po 2. sv. válce.

Děkuji za rozhovor.

Dana Tregerová

Otto M. Urban, PhDr. (1967)

Studoval dějiny umění a estetiku na katedře dějin umění FF UK v Praze, kde poté pracoval jako asistent. Externě přednášel na zahraničních univerzitách v Chicagu, New Yorku a Texasu. Od 90. let se intenzivně věnuje studiu středoevropského symbolismu a zejména problematice dekadence. V roce 2002 byl autorem a editorem monografie Výtvarné a kritické dílo Karla Hlaváčka. V roce 2006 připravil rozsáhlou výstavu a knihu o dekadenci v českých zemích, V barvách chorobných. Idea dekadence a umění v českých zemích 1880 – 1914. Tato kniha byla nominována na cenu Magnesia Litera 2007 v kategorii naučné literatury. Za ni a za monografii Edvard Munch: Být sám. obrazy - deníky - ohlasy byl navržen na cenu F. X. Šaldy pro rok 2007 a 2008.

Otto M. Urban, kurátor výstavy Dekadence Now! (zvětšit)

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.