Cest se nabízí hned několik. Můžete ze sebe třeba udělat anarchistu nebo génia a vším tímto „balastem“ viditelně opovrhovat. Nebo si můžete zřídit celoživotní předplatné do knihovny a Knižního klubu a poctivě studovat. Nebo se můžete pustit do zjednodušování.

Poslední varianta je v dnešní době pro spotřební čtenáře čím dál tím populárnější. Ale i pouhé zjednodušování se řídí nepsanými pravidly. Různé prostředky se používají s ohledem na cílové publikum a primární účel, který stojí u samého zrodu redukce. Stačí si vybrat podle svého gusta.

Zjednodušování jde ruku v ruce s oním fenoménem zvaným povinná četba. Přece kdo by četl ty stohy nezáživné „velké“ literatury, když se může věnovat něčemu mnohem užitečnějšímu, od čehož vás dělí jen stisknutí jedné klávesy? Zadáte-li do vyhledávače Google spojení „strakonický dudák obsah“, vyjede vám přes krásných 3000 odkazů, které obsahují opravdu všechno od dějové linie přes krátké charakteristiky postav až k vlastním názorům autorů. S poznatky takto získanými si většina vystačí celý život. Ale nekritizujme pouze nebohé studenty, svou vinu na tom určitě mají i pedagogové a jejich přístup. Neradi bychom jim křivdili, ale pouze málo z nich má knihy, o kterých přednáší, v živé paměti (pokud je tedy někdy vůbec patřičně vstřebali).

V posledních letech se stále více rozmáhají také komiksová zpracování „klasických“ děl. Nemusí se jednat pouze o zpracování pro děti, ale také o malá umělecká díla, která se mohou stát skvosty vaší komiksové sbírky. Za všechny jmenujme Kytici, na které se podílelo dokonce deset kreslířů, nebo Kafkův Proces z tužek a per francouzsko-anglického dua. U komiksů se jedná spíš o jiný přístup, o pokus transformace do jiné umělecké roviny než o přehnanou redukci. Je na autorově vůli, jaké motivy a pasáže z původní knihy vybere. Tvůrci tak na sebe berou velkou zodpovědnost za to, co nám předloží jako důležité pro pochopení díla. Klíčovým prvkem pro žánr komiksu jsou samozřejmě obrázky. V případě transformace literárního díla do obrázkové podoby se nejedná o redukci, ale spíš o nadstavbu. A tady přichází zodpovědnost možná ještě větší. I grafické zpracování se podílí na konečném vyznění celého díla.

Vstřícným krokem některých edic je snaha přiblížit složitější četbu mladším čtenářům. Jedná se o různá převyprávění, krácení či prozaizaci textů, což je spojeno s mnoha kompromisy, jak například přiznává sama autorka takového výboru Eleanor Farjeová v předmluvě Canterburských povídek (česky Albatros, 1985): „Měla jsem na vybranou, buď některé povídky obsahující příběhy pro mládež nevhodné nadobro vypustit, nebo v nich ony příběhy vynechat či pozměnit.“ A tak se rozhodla některé pasáže vynechat. Z dalších příkladů si určitě vzpomenete na Robinsona Crusoa v překladu J. Plevy či útlého Dona Quijota. Nicméně není trochu paradoxem zjednodušovat určitá díla čtenářské skupině, pro kterou původně vůbec nebyla určena?

Otázkou zůstává, zda je čtení takto „předžvýkaných“ obsahů autentické. A kde vůbec končí hranice únosnosti takového zjednodušování? Co můžeme označit jako ještě vhodné a co už musí z „light verze“ ven? Ideální alternativou by samozřejmě bylo díla přečíst v jejich původní verzi a verze zkrácené vnímat jako svébytné dílo „na motivy“. Ale nebudeme vám lhát – v zájmu zachování zdravého rozumu se občas také uchýlíme ke zdrojům značně zjednodušených informací.

Eva Haderková a Markéta Böhmová