Historické formování čtení textů

Z hlediska historického utváření společnosti se postupem času měnil i samotný přístup ke čtení textů. Ve starověkých civilizacích se využívalo rituálního předčítání. Osoby pověřené tímto čtením, které souviselo mimo jiné s rituálními pohřby, pronášely připravená slova nahlas, jelikož znaky nesly konkrétní zvuk, který připodobňoval duši zemřelých.

S příchodem posvátných textů se šířila nová tendence čtení. Lidé se domnívali, že tyto texty jsou výtvorem božím, proto vznikla potřeba zapojit při jejich čtení celé tělo, aby se docílilo lepšího porozumění. Čtenář se rytmicky pohupoval dopředu i dozadu podle větné kadence a do procesu čtení se zapojoval s důslednou artikulací rty. Dělo se tak nejen při čtení Bible, ale i Koránu. Čtecí akt tak splýval s aktem mluvení a užívalo se pro ně totožného označujícího slova.

Lidé si v průběhu let začali osvojovat nový způsob „tichého čtení“ - v pozdním středověku byly zavedeny metody čtení, které určovaly, jak číst a kdy se uchýlit k předčítání a kdy k tichému čtení. Mezi první průkopníky tohoto způsobu již ve čtvrtém století n. l. patřil milánský biskup Ambrož, o němž svatý Augustin tvrdil, že čte pouze očima, přičemž jeho jazyk odpočívá. Doklady svědčí o tom, že tiché čtení bylo v dějinách kultury běžné až od desátého století. Jeho počátky se setkávaly s nesouhlasem. Mnozí dogmatici tvrdili, že jde o „rozhovor beze svědků“ a čtenáři „sní s otevřenýma očima“.(Manguel, 2007, s. 74)

Na dílo se postupně začalo pohlížet jako na celek s estetickou funkcí. Ta se mnohdy netýká jenom samotného textu v úzkém pojetí strukturalistické školy, ale i celkové podoby „média“, jímž je text nesen. Zajímavá podoba knihy obsahující milostnou lyriku byla vytvořena před rokem 1475. Autorem byl Jean de Montchenu, duchovní šlechtického původu. Kniha je symbolicky ve tvaru srdce. Za nejmenší knihu na světě je považována „Uzavřená květinová zahrada“ (Bloemhafie), pocházející z Holandska z roku 1673. Tato miniatura má rozměry 8 krát 13 milimetrů.

Současná čtenářská kultura

Přístup ke čtení se měnil od rituálního předčítání a pozdějšího přijímání posvátných textů přes čtení jako tradicionalistický úkon v různých kulturách až po oddechové čtení románů červené knihovny, čtení jídelního lístku nebo jízdního řádu. Přes čtení jako čistě intimní záležitost porozumění básnickému lyrickému subjektu až po deklarativně veřejné čtení sloganů na předvolebních mítincích, kde pro změnu není v zorném poli zájmu ani individualita autora, ani příjemce.

Je proto nasnadě otázka po funkci čteného textu. Text, literatura jako taková je jistě od počátku lidské existence nezbytným vyjadřovacím prostředkem. Prostředkem, jehož pomocí jsme schopni něco sdělovat a něco přijímat. Prostředkem vzájemné a neustálé mezilidské komunikace. Znamená to tedy, že význam čtení v širokém slova smyslu není vázán pouze na představu žáka skloněného nad knihou, biflujícího Seifertovy verše. Dnešní doba nabízí celou řadu podob a způsobů čtení a i přesto, že se v souvislosti s knihami dnes často hovoří o masových médiích (zejména televizi, rozhlasu a internetu) jakožto o „narušitelích“ tradiční kultury čtení, bylo by nejspíš na čase začít tato média vnímat nikoli jako konkurenty, ale jako spoluhráče na rozsáhlém poli vytvářejícím široký kulturní diskurz.

Norbert Groeben tvrdí, že není dobré zkoumat, jak je čtení vytěsňováno různými médii, ale je třeba diferencovat „různé vzorce mediálního užití“ (Trávníček, 2007, s. 91) a pozorovat v nich roli čtení.

Jak to vypadá se samotným čtením dnes? Je pravdivý předsudek, že čtení knih má stále méně příznivců? Ze závěrů českého výzkumu, který byl proveden v roce 2007, vyplývá, že i přestože jsou mnozí z nás přesvědčeni o pravdivosti tohoto tvrzení, skutečnost je zcela opačná. Čeští čtenáři se ve výkonnosti čtení umístili vysoko nad průměrem Evropské unie.

Jedním z mnoha dalších předsudků bývá ten, že dnešní mládež ztrácí zájem o knihy a místo čtení tráví svůj volný čas u počítače nebo televize. Jak se však ukázalo, nejmladší generace (mezi 15.–34. rokem) patří mezi nejčastější návštěvníky knihoven.

V posledních letech stoupá obliba čtení oddechové beletrie, za níž je v těsném závěsu literatura faktu, dále klasická beletrie a po ní literatura odborná. Na otázku, co čteme a co od knih očekáváme, přišly téměř vyrovnané odpovědi, v obou případech však s menším náskokem zvítězila zábava před informacemi a poznáním. Faktor, který se podstatným způsobem podílí na vztahu ke knihám, je vzdělání. Čím je člověk více vzdělán, tím aktivnější je čtenář.

Vývoj nových technologií nelze zastavit stejně tak, jako nelze zastavit čas. Jediné, co můžeme dělat, je pokládat si otázku, zda některá z budoucích generací bude vědět, co je to kniha.

Radka Mačugová a Gabriela Romanová

http://media.webseller.cz/prakticky-zivot/kluk_1723367.jpg.jpg

ilustrace: radka.macugova

Kluk (zvětšit)

Použitá literatura:

Groeben, Norbert: „Zur konzeptuellen Struktur des Konstrukts, Lesekompetenz“ In: TENT- HURREL- MANN, Bettiva (eds.): Lesenkompetenz. Bedingungen, Dimensionen, Funktionen. Weinheim- Munchen: Juventa, 2002, s. 11.

Manguel, Alberto: Dějiny čtení, Host, Brno 2007, 478 s.

Trávníček, Jiří: Čteme? Host, Brno 2007, 208 s.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.