Nejúspěšnější bylo prozatím album Buranissimo forte (2005). Naprosto novátorským způsobem hry s jazykem, intertextualitou a vydařenou parodií na hip hopové texty ve skladbách Ozajstný hip-hop a Penis si vytvořil velmi široké publikum. O dva roky později vzniklo album Retrofutro. Celkově bylo sice slabší než předchozí, ale především využitím osobité angličtiny a přizváním zajímavých hudebníků Baumaxa ukázal, že ještě má čím překvapit.

To už platí méně o albu posledním. Desperanto je jakýmsi souhrnem všeho, co jeho autor kdy předvedl. V první písni Vnější okraj vesmíru se vrací ke své kollerovské poloze, ale nutno říci, že působí nuceně a je předynamizovaná. Ve čtvrté písni Positiff Peopula se objevuje pokračování úspěšné skladby Negatiff Reggae, tentokrát se ale sázka na osvědčený produkt vydařila. V mnoha písních se také vyskytuje typicky baumaxovská jazyková hra („Má však nohu ve svěráku, pláče jako Kolja / To je ale situace, to je ale smoljak!“). Nejvýraznější problém ale je, že na desce chybí to hlavní, co u litvínovského prudiče táhlo – překvapení. Snad jen v chorvatské skladbě Žestoka pića, pojednávající o chorvatském milovníkovi turistek (že už tě nešuka povedalas mi / srećan put zvolilas k nam za orgazmy), se objeví inovace v podobě nového jazyka i použité balkánské melodie.

Nová deska Xaviera Baumaxy obsahuje spoustu momentů a písní, které fanoušky potěší, jako například skladba Samba v klapkách chlastu, ale nastupující stejnorodost motivů (hulení a alkohol) a postupů zavání vkrádající se nudou. Někdy je zkrátka lepší nenutit se do patnácti skladeb a vložit nápady jen do deseti.

Marek Dobrý

Baumaxa. Xavier: Desperanto. EMI music, 2009.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.