Danica Janková (zvětšit)
Na nádraží mě František Šourek objal, přimáčknul mě k svýmu obtloustlýmu opálenýmu tělu, kulatej obličej a rejdivý oči, pořád něco drmolil, když nás vez autem "Všechno vám ukážu! Přes vesnici pojedu pomalu, abyste si to prohlídli." "A kde máme tu Martinu?" Martina měla bejt v Písku na nádraží a nebyla. Připomínalo to nějaký sraz rodiny nebo kamarádů, který se dlouho znaj.
Bylo mi trochu rozpačitě. Nevěděl jsem, co mám dělat. Ráno, když jsem vyjížděl na vlak, chtělo se mi brečet nechutí do tý Putimi jet. Proč se pořád připomínat? Pomoct a odejít! Před dvěma rokama, jsme tam pomáhali, když byly povodně, právě Danica byla hnacím motorem všeho. Myslim, že všehno, co dělá, by se dalo vyjádřit slovem Láska. Bez frází. Září a na cokoliv pomyslím, na cokoliv se zeptám, na tom vidí něco pozitivního. Všechno je k něčemu dobrý. Chtěla najít jednu malou vesničku (její starosta nás coby dobrovolný pomocníky poslal pryč, stejně jako desítky jinejch dobrovolníků), jednu konkrétní rodinu, který se dá pomoct. Na svejch krurzech jógy potom, když jsme se vrátili, udělala mezi ženskejma sbírku. A když byly Vánoce, první po povodních, když Šourkovi bydleli v prozatímním bytě na nádraží, pozvala je do Nymburka. Asi stovka lidí kolem Danky připravila malou slavnnost, kulturní vystoupení, čtení z duchovních knih, povídání... Brečeli, viděli před sebou lidi, který jim pomohli. Ňáký strašný kecy jsme tam vedli i my, akční tým, kterej pár dní votloukal omítku, boural kůlničku a vyvážel sutiny. Styděl jsem se, protože vo mě pak někdo mluvil skoro jak o hrdinovi. propad bych se.
Vypadá to jako rozestavěný dům (zvětšit)
Spousta baráků v Putimi září novotou. Když jsme přijeli na to místo na konci vesnice, vzpoměl jsem si na náš příchod tam před dvěma rokama. Na tom plotě, co byl dneska novej, se sušily nějaký zachráněný obleky, za nim dům, celej od bahna, zubožená zahrádka, na pozemku za domem něčí odplavená střecha, hromady vytahaných věcí, rodinný fotky rozšlapaný v blátě, to všechno se nakládalo na valník a odváželo pryč, vyhodit. Některý z těch fotek zůstaly, Šourkovi je mají v rodinným albu, okraje rozleptaný od vody vypadaj jako kýčovitý psychedelický rámečky...
Teď to místo dejchá pořád něčim silným, něčim co tam bylo, když jsme ho poprvý viděli. Ale ten baráček je krásně žlutej s bílejma vlysama, vdlážděnej dvorek nová kůlna a přístavba, skleník, všechno krásný, čistý, zářící novotou. Dokonce novej plot. Asi do jednoho a půl metru zděnej, trochu proti zrakům sousedům , se kterými se po velké vodě úplně pokazily vztahy trochu svépomocná protipovodňová zeď, protože Blanice je hned za humnama. Pan Šourek u ní má vlastní .lavičku, loví z ní s vnukem ryby a vypráví o nich dramatický historky. Vodí mě po celým domě, všechno ukazuje, kůlnu, garáž, v garáži ukazuje nářadí a co vyrábí, skoro za každou větou řiká "Dobrý, viď?" Všechno nový, mluví o tom, co si kupuje a co si koupí. Člověk se na chvilku zarazí a řekne si, jestli se to s tou povodňovou pomocí trochu nepřehnalo.... Satelit na střeše, vyklápěcí schůdky na půdu..... Jasně, že se tyhle obyvy rozptýlej. V krásný jídelně nám paní Šourková vysvětluje, že skoro všechen nábytek je vyřazenej nábytek ze Švýcarska., kterej sem po povodních poslali. Tahle skleněná skříňka je původně kancelářská skříň na šanony, který spřátelený sklenáři za hubičku udělali skleněný dvířka.... A to všechno ohánění se tím, co mají a co si koupili, to je náplast na to, co vzala voda. Co vzala? Všechno. Zůstalo nějaký nádobí, dřevěná madona, býčí lebka, kterou syn kdysi přivezl z jatek... jinak všechno bylo nasáklý hnijící vodou a odešlo spálit. Některý zdi museli vybourat. "Přišel sem statik a suše řikal: Tuhle, tuhle, tuhle..." A dobře udělali. Na některejch domech, jejichž majitelé po opadnutí vody neotloukli omítku, se už objevují trhliny... To nějak vydrží, řekli si tenkrát. U Šourkových zvítězila racionalita a víra v to, že se dá začít úplně znova. "Já mám ráda tehele typ lidí, kteří padnou na hubu a stejně se postaví na nohy a znovu všechno vystaví," říká mi polohlasem Danica nad štrůdlem v kuchyni. Je v sedmém nebi.
"Takhle to u nás vypadalo," ukazují manželé Šourkovi v televizní reportáži (zvětšit)
Na novým videu nám František pouští kazetu, kterou u něj natočila televize Nova. Čtvrtýho července měl totiž zase vodu na dvoře. "Dvě noci jsem nespal. Udělal jsem si měrku a co pět minut jsem chodil s baterkou svítit na hladinu. Žena si vzala dovolenou v práci." A jako všude lidi hledaj příčiny. "Na husinecký přehradě odpouštěli moc vody, víc než museli. Je tam mladej hráznej, úplně novej, ještě tomu nerozumí..."
František Šourek (zvětšit)
Hrdě nám ukazuje i televizní záběry svýho psa, kterýho naučil hrát fotbal. Celý odpoledne jsme mu na dvorku přihrávali. Zdálo by se, že byl v minulým životě fotbalistou. Předníma tlapkama zpracovává míč, chytne skoro každou ránu, pro míč vyskočí i do vzduchu a chytne ho do tlamy. František Šourek, který dokud mohl, věnoval všechno fotbalu, ho pečlivě vytrénoval. Mám radost, když o tom mluví, protože když si vzpomenu na ty zbědovaný výrazy v tvářích... Všeechno se otáčí k dobrýmu.
Závist přišla s prvními penězi (zvětšit)
Snažim se zjistit něco o vesnici. No jasně, že vypukla závist. "Hned jak se začaly rozdělovat první peníze. Všichni se začli handrkovat. My si hledíme svýho, do vesnice moc nechodíme.... Ale mluvili proti nám hodně." A to i přesto, že se Šourkovi půjčkami na opravu domu zadlužili až do důchodu. Od pojišťovny dostali částku spíš symbolickou, hodně pomohla katolická charita, něco přišlo na konto obci a ta peníze rozdělovala dál... Obec nechala opravit koryto Blanice i mlýnského náhonu (který s Blanicí vytváří ostrov, během pobvodně zcela zaplavený) -- "ale jen tak daleko, kam je z vesnice vidět, dál to nikoho nezajímá". Starosta prý vběhem povodní úplně selhal "Byl to lampasák, kterej šel na starostovský místo do výslužby," míní se o něm tady. Nedokázal promočeným rodinám v sálu hospody ani zařídit topení.
Blanice. (zvětšit)
Loni Šourkovi pozvali všechny dobrovolníky, kteří jim během povodní pomohli, na velký zahradní piknik, s grilováním a živou kapelou. Cítí hlubokoiu vděčnost, snaží se nějak vyrovnat. "Tak zase za rok, a všichni, a bude zase kapela!" loučí se s námi a mávají nám ode vrat toho krásnýho domku. Koukám z okýnka auta a vidím je tam stát a mávat ještě když už jsme daleko za Putimí.
(Putim, Jižní Čechy, 4. 10. 2004, 0:00)