Kdo to je Jiří Vetešník? Bytost z kosmu nebo druhý Leonardo da Vinci...

Jiří Vetešník, univerzální umělec (vpravo) (zvětšit)

Jirka Vetešník je vysoký, urostlý, mladý muž s tmavě hnědýma očima, nakrátko střiženými vlasy a bradkou, s kterou vypadá jako nějaký italský umělec. Jiří ji však má z jednoho prostého důvodu, když přijel vždycky se svou kapelou Zlatej čaj (dnes již neexistující) na koncert, zdravil přítomné heslem: "Přijeli k vám vousáči " - všichni členové měli totiž vousy a tak to bylo jako jakási image. A ač už kapela není, bradku si rád uchovává dál. Sklony k uměleckému projevu má jeho děda, se kterým vystavoval nedávno v nymburské galerii Papyrus. Ostatní členové rodiny se věnují něčemu jinému a do umění "dělá" kromě dědy už jen Jirka. Jeho počátky můžeme vysledovat v Základní Umělecké Škole v Nymburce, kam chodil na hodiny kytary k panu učiteli Chvojkovi a na hodiny výtvarné výchovy k paní učitelce Douděrové. Do lidovky ho přihlásili rodiče, aby ho nějak zabavili a on si neustále nekroutil vlasy. (Některým jedincům tento zlozvyk vydržel až do dospělosti.) Na kytaru chodil hrozně nerad. Velmi ho stresovalo vystupovat na všech těch besídkách a koncertech, které se konaly, a tak dělal všechno proto, aby se tomu nějak vyhnul. Dneska už s tím problémy nemá a spolu s Petrem Svobodou jako tzv. Svoboda – Vetešník jazzduo vystupuje na různých nymburských festivalech- jejich poslední vystoupení jste mohli shlédnout na Binič festivalu v Dělnickém domě. Na Binič č.1 oba vzpomínají – Petr tam poprvé slyšel hrát Jirku a docela se mu to líbilo, takže spolu začali hudebně spolupracovat a v nedávné době se vám mohlo dostat do ruky demo s názvem Pornox, z něhož si některé ukázky můžete poslechnout na webových stránkách http://www.sweb.cz/jazzduo. Jirka se nevěnuje jen hudbě, ale i výtvarnému umění. Na "výtvarku do lidovky" chodil rád, protože jim paní učitelka pouštěla rádio, když kreslili, četla jim pohádky, a snažila se jim povědět všechno o věcech kolem nich. Rád si čárá a kreslí a maluje, a když studoval v Praze a bydlel v jednom bytě, který vypadal jako ateliér, a on byl zrovna v takovém zvláštním stavu vznikly kresby - akty, které jste mohli shlédnout na výstavě v Papyru. Také obraz Houle Joule vznikl za zajímavých okolností, ne spíš jako okolností tak situace, ve které se Wethes (jeho umělecký podpis) ocitl. Byl u kamaráda na návštěvě, který měl doma neskutečný nepořádek a Jirka uviděl takovou jednu fotografii a takový dva fleky a nakonec z toho vzniklo Houle Joule.

Má rád, mám pocit jako každý výtvarník, neobvyklé věci, místa a situace a všechno to zvláštní a podivné bere jako výzvu. Na tohle jsem narazila totiž, když jsem brouzdala na netu na stránkách jazzdua a v galerii objevila zvláštní fotografie, kde je se Svobodou vyfocený někde v nějaké hale u nějakých trubek- na vysvětlenou mi sdělil, že to je nějaká stará hala v Drahelicích. Rád zobrazuje věci kolem sebe, co prožil - třeba Na zábavě v G. s K.-o zábavách o prázdninách nebo Ve sklárně nebo Je to stejně dojemné, jak ta kytka, co tu schne- obraz o kytičce, kterou nějak nestíhal zalévat nebo Bezdomovci a feťáci- potkal v metru takovou podivnou partičku. Každý obraz má svůj příběh, zážitek či vzpomínku. Všechno souvisí s ním. A stejně tak jak na svých obrazech zobrazuje věci , s kterými se setkal nebo je zažil, tak zas opačně chce působit ve filmu. Další Jiříkovou zálibou je totiž filmování. Má hrozně rád, když může hrát někoho jinýho. Třeba opilýho, zamilovanýho, nemocnýho. A zatím točí jenom samé "blbosti", protože jakmile začne točit něco pořádného, nebo spíš vážnýho a co má děj, tak to nějak nedopadne...Ale to určitě někdy přijde a třeba se dočkáme nějakého celovečerního filmu z dílny pana Veteše. K filmu se dostal přes hudbu .Když ji poslouchal, představoval si obrazy, pak scény, příběhy a tak potom nějak ho napadlo, že by mohl třeba něco natočit. A tak to zkouší a zkouší a zkouší a točí a točí a točí.

O Jirkovi bych mohla psát ještě hodně, hodně dlouho a myslím, že bychom to všechno ani nevyčerpali, vždyť tenhle článeček - to je jenom takový výcuc z těch 3 hodinek, co jsme spolu byli. Moje první seznámení s ním se uskutečnilo jedné soboty hodně brzy ráno, kdy jsme s přáteli seděli v jedné restauraci a on mi vykládal o tom, jak "Honza Neruda" nepsal povídky, ale chodil kolem košů a vybíral z nich ty věci, co napsali jiní lidé a on to pak dal dohromady a vydal a byl slavný. Na tuhle vymyšlenou historku už dávno zapomněl, ale když jsem mu ji tuhle vyprávěla, tak se smál a divil se, co to z něj zase vylezlo. Hrozně rád totiž sledoval životy jiných umělců- třeba spisovatelů, aby si oživil hodiny českého jazyka a literatury. Všichni jako že jsou velikáni a přitom se podívejte, jak žili- chodili do hospody, za různými slečnami a vůbec to nebyli lidi, kteří by žili spořádaným životem...

Tak to ho vážně všechno hodně moc baví......A to je konec jednoho vyprávění o jednom moc fajnovym človíčkovi z jednoho města jménem Nymburk.