WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.
HlucnaSamota.Net
. časopis . : . . hudba - mp3 .
Hlučná samota - nymburk jinýma očima
názor

Za tajemstvím poděbradské minulosti



Několik desítek lidí vyrazilo ve středu 7.května do Poděbrad na Slavnosti krále Jiřího. Na druhém nádvoří zámku je v sedm večer přivítal sám král (v podání Adolfa Tomana) a jeho žena Johana z Rožmitálu (Nataša Doležalová) se svou družinou. Po uvítání panstva začal program pro obveselení nejen přihlížející šlechty, ale i diváků. Předvedli se tanečníci, kejklíři a velká škála zajímavých umělců.


To, co zaujalo mě, vypuklo však až poté, přesněji s úderem deváté hodiny. Projekt ,,Novodobé poděbradské pověsti“ je totiž ojedinělý svým nápadem. Několik škol v lázeňském městě bylo osloveno, aby se jejich studenti pokusili napsat nějakou pověst, odehrávající se na autentickém místě v Poděbradech. Ty nejlepší byly předloženy šestici režisérů DS Jiří, aby si vybrali tu jejich srdci nejbližší a nějakým způsobem ji ztvárnili přímo na místě, kde se měla odehrát. Zároveň vyšla i brožurka, kde jsou tyto pověsti zkompletované.

První z nich, nazvaná Tajemství zámeckého sluhy, odehráli herci pod vedením Vojty Říhy hned po odchodu krále na druhém nádvoří. Celá pověst byla hrána jen pohybově bez jediného slůvka, zato s efektním hudebním doprovodem. Herci byli namaskování do podob duchů a sehráli příběh o velké lásce, která končila vraždou. Režisér Říha využil i stínohry, aby provedení vraždy nebylo realizováno přímo před očima diváků.

Poté se diváci přesouvali za doprovodu harmonikáře Martina Váchy na další stanoviště, kterým bylo molo u výletní lodi ,,král Jiří“, kterou provozuje režisér následujícího příběhu Zdeněk Havlas. Pověst o poděbradském vodníkovi by se ani jinde odehrávat nemohla. Zápletka byla jasná: vodníkovi se nelíbila výstavba nového mostu přes Labe a proto škodil slovenským dělníkům jak mohl. Vedoucí stavby už nevěděl kudy kam a rozhodl se u Labe oběsit. Byl to ale spásný nápad, jelikož svým lýčeným provazem vyhnal vodníka od stavby pryč.

Pověst O zlém pánovi a bílých růžích měla být divákům přehrána přímo u hotelu a restaurace Bílá růže, ale nakonec museli herci a publikum vzít zavděk opět molem u parníku. Proč? Inu najdou se kulturní barbaři, kteří nerespektují cedule zákazu vjezdu a zákazu zastavení u Bílé růže a klidně si zde zaparkují a vyrazí se bavit. Spoustu lidí tím ale pěkně naštvali. Otázkou je, proč nezasáhli městští policisté... Kromě změny místa byla i malá změna v názvu: z bílých růží udělal režisér Rudolf Trinner růži jedinou, která vyprávěla příběh zlého majitele restaurace, který týral své sloužící, což se mu krutě vymstilo – za svou nelidskost zaplatil životem. Přiznám se, že když jsem si poté přečetla v brožurce tuto pověst, líbila se mi více než zdramatizovaná. Je tam totiž napsáno, že onen krutý pán miloval více než lidi bílé růže, které začaly po jeho smrti v okolí restaurace růst, což nebylo z dramatizace patrné.

Diváky čekal od parníku přesun na Kolonádu. Jana Pospíšilová zrežírovala svou vybranou pověst Legenda o Jiřím právě zde. Lidé se dívali na ohraničení kolonády páskami se zákazem vstupu zpočátku divně, ale poté pochopili. To když se přiřítil jezdec na vzpínajícím se koni. Byla to oživlá socha krále Jiřího z náměstí, který jednou za čas vyjíždí na projížďku po svém rodném městě. My ho zastihli v okamžiku, kdy si dává v parku ,,rande“ se sochou Marie z morového sloupu. Oba herci otevírali ústa do playbacku, který byl namluvený dutým hlasem a působil tak dojmem hlasů kamenných soch. Navíc herec, ztvárňující Jiřího, byl i majitelem koně a vedl ho opravdu pevnou rukou a tudíž si mohl dovolit letět na něm s větrem o závod. To se mu hodilo hlavně na konci pověsti, kdy mu procházku zkazili dva strážníci, dožadující se jezdecké licence a kontroly alkoholu v dechu, a on jim prostě ujel. Celá dramatizace byla pojata odlehčeně a vykouzlila úsměv na tváři.

Poslední dvě zastavení čekala publikum v Purkyňových sadech, což byla nejdelší trasa, kterou museli za zážitkem ujít. U sochy Jana Evangelisty Purkyně na ně čekali tři chlapci, kteří našli obsidiánový prsteník – tak se jmenovala i pověst samotná – a zjevil se jim zde duch hamižného a egoistického Purkyňova pomocníka. Přiznám se, že nemít brožurku s textem tohoto dílka – mimochodem je z celé knížečky nejdelší – nepochopím vůbec, o co se jednalo. Režisér Jan Pavlíček totiž z textu použil jen začátek a konec, takže zápletka docela chyběla. Navíc spoustě diváků zkazil zážitek sám režisér: pominu-li že pobíhal neustále zmatečně před lidmi a nadával na techniku, nedá se mu prominout jeho hulvátství vůči harmonikáři. Ten totiž putoval s průvodem diváků po všech stanovištích a u každého zahrál pro ukrácení dlouhé chvíle nebo jen tak pro obveselení tematickou písničku. Ovšem pan Pavlíček se na něj v okamžiku, kdy začal hrát, sprostě obořil, ať ,,zmlkne“. Trošku úcty a profesionality k ostatním, kdo se na projektu podíleli, by nebylo na škodu.

A pak přišla tečka na závěr od Nataši Doležalové. Ta vsadila zejména na hudbu ve stylu gothic metalu, což byl dobrý tah pro dokreslení ponuré atmosféry děje pověsti Dívka s havraními vlasy. Nedaleko pomníku Purkyněho je velký kříž a osamělý hrob coby pozůstatek časů, kdy byl místo parku hřbitov. A tam prý odpočívá dívka, která zemřela pro nešťastnou lásku a čeká, kdy jí nějaký člověk přinese na hrob růže. Právě před očima diváků poděbradských pověstí se dočkala a mohla společně se svou matkou odejít snít klidný sen smrti. Spousta z nás tak měla díky této závěrečné smutně romantické scéně o čem přemýšlet cestou domů...

Musím uznat, že se realizace pověstí – až na pár již zmiňovaných nedostatků - povedla, i když je jasné, že leckdy to nebylo jednoduché převést prozaický text do dramatické a hratelné podoby. Každopádně to bylo netradiční setkání s divadlem, které by se mohlo v budoucnu opakovat, protože nadšené diváky si jistě najde.

(13. 5. 2008, 0:00)


vytiskni [=]

Tento článek zhlédlo 7333 párů očí.

Diskuse k článku




© HlucnaSamota.net 2002 - 2012 | prostor poskytuje eldar.cz | web zrobil klokánek | mapa stránek