K sebrání a vydání stovky polabských legend vyprovokovalo autora nejen to, že se mu nepodařilo sehnat žádnou knihu s místními pověstmi, ale i dopis známého vlastivědce Otakara Špecingera, který mu píše: "Přestože jsem se sběrem pověstí zabýval řadu let, žádné z kraje na východ od Vltavy neznám, vyjma několika zcela jednoduchých a věcně nevěrohodných. Samotnému mně to bylo vždycky nápadné. Má to ale patrně svůj důvod. Zdejší meziříčí je rovina, bez tajemnějších či dramatičtějších terénů, které by podnítily fantazii a tvořivost lidí."
Knížka naštěstí dokazuje pravý opak -- pověsti máme, barvité a stejně dobrodružné či tajemné jako jinde. Stručné řádky z dějepisných učebnic (třeba o příchodu praotce Pšovanů, o pokřtení kněžny Ludmily, o smrti svatého Václava) se proměňují ve skutečné lidské příběhy. Samozřejmě se objevují i postavičky jako hastrmani (jsme přece u řeky), fexové (lidi, kteří se narodili jako zrůdy v dvojí kůži, nadané nepřirozenou silou), loupežníci (známý Babinský i Petrovští na Kokořínsku) a bezhlaví rytíři (jeden z nich je dokonce v pověsti demaskován jako převlek!). Drobné vesničky v krajině jsou rázem spojeny s významnými událostmi minulosti. Docela neskutečně už dneska vypadají pasáže jako:
...když dojeli na místo, kde kdysi odpočíval průvod, který vezl tělo svatého Václava do Prahy, kníže pravil:
"Dnes na mne doléhá velká únava. Nevíte o cestě, kde by nás před slunečním úpalem chránil stín stromů?"
"Znám stezku prosekanou lesem," odpověděl jeden ze služebníků, jménem Jaroboh, "které se říká Prosek. Tou obyčejně chodí jen pěší poutníci, ale brzy se po ní dostaneme na louky u potoka Rokytky, odkud už není na Pražský hrad daleko."
Hm, Prosek? To je to pražské sídliště?
Jenom je škoda, že se v knížce skoro nepíše o Nymburce, Poděbradech a Sadské, Řehounkovy Pověsti z kaplanky zůstaly autorovi asi utajeny. Je s podivem, že ve výběru nenajdeme ani tak starobylá místa jako Oškobrh či Chotuc. Lysá a Čelákovice jsou na tom ve sbírce o mnoho lépe.
Stejně ta knížka stojí za pozornost.
Nakonec aspoň jednu pověst na namlsání:
HRAD MYDLOVAR
Mezi Kostomlaty a Lysou, ukryta v lesích při pravém břehu Labe, leží zřícenina hradu Mydlovaru. Ten prý založila kněžna Libuše. U hradu stávaly mohutné duby, pod nimiž soudívala rozepře svých poddaných. Opodál měla kněžna zahradu se vzácnými květinami. Dodnes se tam nacházejí rostliny, které v okolí Lysé jinde nerostou. Místu se říká Libušina zahrádka. Od nedalekého potoku, v němž se Libuše s rozkoší koupávala, spatřila jednou na západě lysati se holý vrch, na kterém zřídila obětiště svým bohům. Pověst o tom zaznamenali ve své kronice mniši lyského kláštera, který byl později na tom vrchu založen. Libušino obětiště bývalo prý tam, kde stávala klášterní kaple.
V pozdějších časech sídlili na Mydlovaru loupeživí rytíři, kteří nahromadili v hradních sklepeních mnoho zlata. Když byli loupežníci z hradu vypuzeni, vznikaly v zemi podivné otvory, o nichž nikdo nevěděl, kam vedou. Jednou tu pásli hoši dobytek a přitom skotačili. Jednomu ze svých kamarádů hodili z rozpustilosti do díry čepici. Když se rozplakal, svázali provazy, jimiž byl uvázán dobytek a spustili jej po nich dolů. Za chvíli hocha vytáhli a ten si k jejich údivu přinesl čepici plnou zlatých peněz. Když to chlapci uviděli, pustil jeden z nich čepici do tajemného otvoru schválně a dal se tam také spustit. Ostatní čekali na znamení, že jej mají vytáhnout. Znamení dlouho nepřicházelo a tak vytáhli provaz z díry sami. Jaké bylo jejich překvapení, když hocha na provazenebylo. Od té doby ho nikdo neviděl, ani o něm neslyšel.
Tajemný hlas minulosti. Pověsti ze střeního Polabí. Sesbíral a poznámkami opatřil Jiří F. Musil. Nakladatelství Lidových novin, Praha, 2002. 150 stran, 169 Kč.
(Nymburk, 10. 9. 2002, 8:57)
![[=]](../styly/nymburk/tisk.png)