V dnešní Evropě se o homosexualitě a jejím uměleckém zobrazení mluví dost otevřeně, ale ne vždy tomu tak bylo. Pod tlakem tradic, především religiózních, byly projevy jiné lásky odsuzovány. Nemluvím zde o starověké kultuře a literatuře a jejím řeckořímském vlivu na evropskou civilizaci.

Ve slovanské literatuře se projevy homosexuality objevují méně než v západní. Někteří kritici nacházejí potlačenou homosexualitu v groteskním pohledu na svět u Gogola. Novější ruská literatura využila bisexuálního motivu k účelům nové postmoderní provokace. Vladimír Sorokin znázornil ženskou homosexualitu v románu Třicátá Marinina láska. Za prvního autenticky homosexuálního autora je pokládán Jevgenij Charitonov, který je dnes uctíván jako zakladatel ruské „gay kultury“.

V české literatuře lze nalézt více subtilnějších projevů homosexuálního cítění. Mnozí dodnes hltají prózu Karáska ze Lvovic. V poválečném vývoji celková nesvoboda přála literatuře „třetího pohlaví“ ještě méně. Jednou z prvních vlaštovek homosexuální prózy je Věra Linhartová a její „neutrální“ kalhotové role. V devadesátých letech vychází velmi otevřená poezie Svatavy Arnoštové a Jiřího Navrátila, který dost nezastřeně mluví o svém bisexuálním zážitku, nejprve pod pseudonymem Petr Dapit. Jiné chápání homosexuality lze nalézt u Viewegha, postavy gayů se v jeho Účastnících zájezdu stávají běžnou postavou pro znázornění komičnosti života.

Jakým směrem se bude vyvíjet česká homosexuální literatura, ukáže čas. Ale pořád není jasné, jestli je potřeba o tomto psaní mluvit jako literárním proudu, nebo jej přiřazovat k jiné beletrii o lidských osudech a vztazích. V tomto případě není důvod, aby se homosexuální zkušenost z písemnictví vyčleňovala.

Olga Pavlova

Václav Jamek: O prašivém houfci. Torst, Praha 2002.