Zaslechl jsem, že se po úspěchu sbírky básní hodláš věnovat povídkové tvorbě.

Povídkám ani ne. Zatím to vypadá spíše jako nějaká prapodivná novela. Začalo to vlastně tak, že jsem napsal několik nových básní. Byl to už hotový cyklus, na který jsem dokonce měl i vydavatele a celé to bylo ve fázi dokončování. Pak jsem se ale rozhodl, že to není až tak dobré, jak jsem si celou dobu myslel, takže jsem začal celou věc přepisovat na prózu. Potom mi to ale zase přišlo lepší ve verších, načež jsem to opět překopal. V současnosti to ale zase šoupu do prozaické formy.

Takhle je to u tebe se vším?

Neustále věci přerývám a překopávám, pak je na chvíli odložím a nechám je, aby trošku vychladly, a pak se k nim zase vracím. Proces mého psaní je prostě dlouhý, zdlouhavý a náročný.

To jsi neměl nikdy chuť dílo prostě bez kontroly vychrlit, jak to dělal třeba Kerouac?

Mně se ani nechce věřit, že by doopravdy psal takhle z fleku. Ale jinak obdivuji i Hrabala či Topola, což jsou také takoví „chrliči“ textů. Fascinuje mě to, ale nevěřím, že by do těch textů potom dodatečně nezasahovali. Každý ale má vlastní způsob, jakým se s textem vypořádává.

Nedávno jsi mi doporučoval japonského spisovatele Akutagawu, na kterém mě zaujala především jeho stručnost a čistota, se kterou směřuje k pointě. Je tohle i tvoje cesta?

Na Akutagawovi se mi ta stručnost líbí. Já do toho ale vždycky pašuji i poesii – nálady, vzpomínky, zkrátka spíše básnické motivy. Jeho stručnost je mi blízká svou jasnou přímočarostí, bez zbytečných odboček. Sám tam ale potřebuji přidat určitou náladovost. Někdy bych chtěl napsat báseň, ve které by nebyly použity žádné metafory. Báseň, která by byla nosná bez nějakého zbytečného zaobalování. Třeba Seifert několik takových věcí napsal. Hrozně také obdivuji haiku. To jsou naprosto vycizelované věci, ve kterých je všechno. Na jedno haiku by se dala napsat hned povídka anebo román, když by na to přišlo. Je to krystalická moudrost. Nechci tím říct, že bych byl takové krystalické moudrosti schopen, ale obdivuji to.

Když už jsme v tom Japonsku, rozšířilo ti studium kulturologie nějak rozhled? Objevil jsi díky tomu nějaký nový směr?

No, první semestr je jen takový zahřívací… Co však mi poslední dobou rozšířilo obzory, byla práce v Městské knihovně. Tam jsem toho přečetl opravdu hodně. Někdy se tam člověk nezastavil, ale byly i volnější dny. Ke konci týdne a o sobotách tam bylo pusto prázdno. Tak jsem tam procházel po skladech, pročítal knížky a narazil jsem na spoustu úžasných věcí. V té době jsem měl takové ruské období, takže jsem načetl spoustu ruské poezie. Navíc, když je člověk u příjmu knížek, tak mu lidé cpou literaturu přímo do rukou. Když mě z toho něco zaujalo, odnesl jsem si to domů.

Překvapil tě v něčem vkus lidí, kteří si vypůjčovali knížky?

Setkal jsem se tam s obrovskou škálou čtenářů. Hlavní ale je, že čtou opravdu hodně. Když někoho přepadne myšlenka, že se málo čte, měl by se nechat zaměstnat v Městské knihovně. Co se čte, je samozřejmě jiná věc. Našlo se tam pochopitelně hodně nesmyslů, ale třeba poezie proudila neustále. Nejspíš tedy existuje okruh lidí, které to zajímá. Ze svého okolí třeba neznám nikoho, koho by poezie nezajímala. Přijdou mi proto docela zavádějící úvahy, jestli má dneska poezie vůbec nějaké čtenáře.

Objevil jsi v některém zákoutí knihovny nějakou dosud pozapomenutou perlu?

Dá se tam narazit na velmi zajímavé věci. Na základě své lásky k Andreji Tarkovskému jsem si našel knížku veršů jeho otce, ze které on ve svých filmech často cituje. Z toho jsem měl obrovskou radost. V knihovně jsem pro sebe objevil třeba Zabolotského, kterého jsem předtím vůbec neznal. Někdo ho zrovna vracel na přepážce. Je to autor z okruhu Charmse a Chlebnikova. Jsou to vynikající verše, mně velice blízký druh poezie. Žádný léty zapomenutý klenot jsem tam ale přímo nenašel. Ono to v podstatě ani nejde, protože zapomenuté klenoty se pravidelně vyřazují. V knihovně dochází k obrovským skartacím svazků, které se třeba už nevejdou do regálů. Jinak to ani není možné, protože do knihovny přicházejí pořád nové knížky.

Dobrá, pojďme zpět k tvé tvorbě. Abych se přiznal někdy bývám přesycen negativními emocemi, takže když potřebuji odreagovat vyrazím si třeba na Piráty z Karibiku. Proč by měl dnes člověk sáhnout po tvé niterné poezii plné negativních pocitů?

Uvědomuji si, že je to docela negativní věc, ale to je všechno z mého života, který nějakou dobu byl takový negativní. U nás v rodině se zkrátka odehrály věci, které prostě nebyly dobré. Strychnin je vzpomínka na dětství, je to můj deník, psaný zpětně o mém dětství a vývoji. Pojednává hlavně o mě a o bráchovi, o věcech, které doopravdy nebyly šťastné. Nevzpomínám si, že by ta doba byla pěkná, a nevím, proč bych o ní měl psát jinak. Jestli zrovna ty nemáš náladu na nešťastné věci, tak ti Strychnin samozřejmě nedoporučuji. Nemyslím si ale, že by to bylo až tak beznadějné. Není to nimrání se v něčem. Jsou to vzpomínky a ne básnické šťourání se v ráně. Myslím si, že násilím a podobnými jevy je třeba se zabývat, protože bolest je součástí tohoto světa.

Nedělalo ti potíže veřejně se vyrovnávat s něčím tak intimním?

Původně to také nebylo zamýšleno pro veřejnost, ale psal jsem jenom pro okruh svých nejbližších, pro kamarády, které znám roky, pro rodinu a hlavně pro sebe. Potřeboval jsem v tom zpětně najít nějaký řád, protože jsem měl pocit, že hodně zapomínám, a že se mi ztrácejí nálady dětství a že je vytlačují nové zážitky. Začalo to jako deník, a potom to začínalo nabývat formu, zabýval jsem se i tím, jak to mohl vidět brácha. Nejde o to, jak se ty věci staly, ale jak si na ně pamatujeme, jak se vše zamlžuje. Pokud jde o intimitu, nemyslím si, že bych byl nějaký exibicionista. Každý přeci píše svým způsobem o sobě, každý pašuje do díla věci ze svého života. A na čteních se mi kolikrát stalo, že se v těch verších poznávali úplně cizí lidé. Nejprve jsem z toho měl špatný pocit, ale potom jsem si promluvil s mámou a s bráchou, a těm to vůbec nevadilo. Naopak mě ve všem podporovali. Na druhou stranu, asi bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem nikdy neměl ambici být spisovatel. V nových věcech jsem se snažil oprostit se od všeho konkrétního, i když tomu samozřejmě nemůžu uniknout. Spíš už vymýšlím příběhy, takže jsem se dostal právě až k próze.

Všiml jsem si, že Strychnin sklidil skoro samé pozitivní reakce. Setkal jsi se i s reakcí negativní?

Nebyly všechny úplně pozitivní, ale jsem samozřejmě rád, že se to líbí. Řada lidí mě zpětně upozornila, že některá slova, hlavně expresivní výrazy, dost nadužívám. Byl jsem úplně zděšen, protože jsem si toho předtím nevšiml. Kdybych měl možnost, tak to ihned pořádně seškrtám.

Také mě na to kdosi upozorňoval, ale právě proto mi ta krátká sbírka přišla velmi semknutá.

Tím bych to sice mohl zpětně omlouvat, ale když to teď čtu, tak mě to rozčiluje. Na druhou stranu jsem rád, že Strychnin vyšel. Je to už uzavřená záležitost a já na ni nemůžu sahat. Je hotová a já se můžu naplno zabývat něčím jiným.

Když už jsme u těch opakujících se motivů, co ty, ryby a rybaření?

Vůbec nic! Jenom, když jsme byli malí,chodili jsme s bráchou pytlačit – lovili jsme ryby na rezavý hřebík. Já jsem ryby nikdy ani neměl rád, takže jsem je lovil jen pro zábavu. Rybu používám jen jako výrazový prostředek, nemá pro mě nějaké mytologické nebo jiné souvislosti. V poezii totiž vůbec nemám rád odkazovost. Jen málokde to doopravdy funguje a spousta lidí se jen schovává za nějaké cizí moudrosti. Člověk si pak musí vzít deset knížek, aby pochopil nějakou komplikovanou metaforu. To je mi naprosto cizí. Pro mě jsou to jen jazykové prostředky, kterými zachycuji náladu. Každopádně jsem si ryby zakázal používat, i když mě neustále napadají nové rybí metafory.

Jak se ti vlastně podařilo, aby ti vyšla sbírka? Jak se z deníku stane úspěšný debut?

Na setkáních, kde jsem přátelům a blízkým četl své verše, mi vydání doporučila matka jednoho z přátel. Odnesl jsem to do Paseky a tam se to líbilo.

To jsi tam jen tak přišel a hodil to na stůl?

No, bylo to po jedné dost vyčerpávající kalbě, což mi dodalo odvahu. V té době jsem svým textům až tak nevěřil. V Pasece mi ty texty vzali a řekli, že se na ně podívají. Tam si to přečetlo několik nezávislých lidí, jedná se hlavně o profesory či kantory. Těm se moje práce líbila. V takovém případě se čeká na grant. Poezie bez grantu nemůže skoro vyjít. Do mladého a neznámého autora nebude nikdo investovat, a i když se jedná o malý náklad, pořád je to prodělečné. Paseka každopádně moc poezie nevydává, takže jsem byl dvojnásob poctěn.

Kde můžeš vlastně požádat o grant?

Český literární fond a Obec spisovatelů jsou takové zavedené instituce, od kterých se žádá. Já jsem grant dostal od Obce spisovatelů. Dali mi na to asi 30 000. Když jsem ho dostal, už bylo jisté, že Strychnin vyjde. Dělaly se ještě korektury a grafická úprava, ale to už šlo ráz na ráz.

Stefan Segi

LitENky č. 4/24, roč. 2006/2007