V očích prach

Když překonali vyprahlou Hamadu, uvítaly je jako moře vzedmuté písečné duny, z jejichž vrcholků vlál ve větru nejjemnější píseček jak pomerančový prapor. Duny jež neúnavně cestují z místa na místo, a přitom mění stále svou tvář, otevíraly svou velikou tlamu do nitra největší z pouští Sahary. Protože přicházel večer a slunce již začalo sklízet své nádobí, usedli přátelé na hrby zadumaných dromedárů a zvolna se kolébali jak v neposedné bárce do chřtánu písečných homolí. Eddyho dromedáří krasavice měla překrásné, jasně modré oči s dlouhými řasami a zahleděla se jimi na Eddyho tak, jako by mu dávala najevo, že je ráda, veze-li právě jeho. Eddy se snažil ulehčit jí její kroky co to jen šlo a neustále jí posílal svou energii plnou přátelství. Jak písek zasypával pomalu slunce, měnily se jeho barvy, jako v krasohledu. Eddy sesedl z velbloudice a běžel vytrvale vedle ní. Nohy se bořily v jemných buňkách pouště a neodbytné mouchy sužovaly všem tváře svými kusadly. Konečně se v příšeří objevily obrysy oázy. Chlapci se uvelebili na koberci rozprostřeném při vrcholku jedné z dun a přijímali společnost příjemných lidí, se kterými se cestou spojili. Chvíli společně rozechvívali membrány dvou domorodých bubínků, ale pak se raději zaposlouchali do rytmů a zpěvů místních vůdců karavan. Ač kolem tábořilo ještě pár dalších skupin, osaměli. Vibrace hudby je vtáhly do prostoru hvězdného nebe, které se s pouští slévalo jako mléko s kávou.

Všichni již spokojeně spali, když se začal zvedat prudký vítr, který si pohrával s dunami jak s prádlem na louce a vysílal je na daleká putování. Spolucestující odešli do nedalekého stanu Tuarégů. Chlapci si jen zakryli tváře dekami a přemýšleli o osudu karavan, které tráví v pouštích celý život. O cíli jejich cest, životních radostech, strastech i láskách. Co však mohli vědět. Vítr zatím nabíral značně na síle a jemný písek pronikal snad i švy v dekách. Zavrtával se do uší, zubů i zavřených očí. Víčka i zuby se obrušovaly a chlapci tiskli pevně své čumáčky do schoulených kolen. Sebemenší pohyb znamenal další příliv písku, který prosakoval po vodním způsobu do každé částečky těla. Vichr k tomu všemu hrál vysokým silným hlasem, který jen těžko hledal melodii. Opíral se do všeho, co leželo v jeho dosahu, div že chlapce neodkutálel do neznáma. Eddy ani nevěděl, kdy únavou usnul. Ráno, ještě než se obzor rozsvítil, byli všichni součástí jedné duny. Jen těžko otevírali své vysušené oči plné jemného prachu. Opatrně vyprázdnili své nozdry, aby mohli volněji dýchat a potom vyhrabali sebe i svých pár věcí z hromady písku. Na obzoru se již začínaly kapičky světla vlévat do oblohy, a proto si každý našel svou dunu, aby mohl pozorovat zářivý zrod nového dne. Nejdříve se objevil jen slabý žlutý kotouč nad písečným rozhraním, po chvíli změnil svou září poušť v sněhovou pláň plnou her stínů. „Měl bych se tomu asi těšit“, pomyslel si Eddy. „Dnes to však nejde. Jak se mi to vše zdá umělé, jako bych něco předstíral a znevažoval osudy doživotních poutníků pouště. Ne, zde a v této roli býti nemám.“ Dopil čaj, poděkoval velbloudici s modrýma očima a loudal se závějemi přesýpacích hodin zpět. Tušil, že pečlivě odměřují čas, který zbývá k pochopení, ale kdo je jednou obrátí?

Šimon s Raulem Eddyho brzy dohnali. Všem bylo jasné, že myšlenky, ač nejsou vidět, jsou přetěžké a chyby, kterých se dopouštíme, tlačí naše stopy stále hloupěji do půdy. Zde v poušti je vítr zavěje a z očí možná sejdou, tak jako odpadky pohozené za městem, ale nesmazatelně otištěny stále zůstanou v nás. Bylo třeba si oddychnout a na chvíli odlehčit svým tlapkám. Chlapci si půjčili hlazené prkno a vydali se sjíždět svahy nejvyšší duny. Pravda, odpočinek musel zase chvíli počkat, neboť zdolání úbočí písečného kopce bralo spousty sil. Ani slunko se na chvíli neslitovalo. Odměnou za vytrvalost však byl nejen pohled vedoucí snad až za obzor, ale i radostná jízda v hvízdajícím písku. Jen silou bezelstné gravitace kroužili chlapci na prkénku kol ostří duny a poslouchali vítr svištící kolem slechů. Padali také s radostí do závějí písku, který z nich jako brusný papír odíral staré stesky a smutky. Na chvíli zapomněli na svět. Konečně byli zase jako malé děti, bezstarostní, volní a lehcí. Přehlíželi odřeniny a těšili se na pohlazení od mámy. A opravdu, s myšlenkou snad jako by vše přišlo a větrem pofoukané rány měly chuť mámina objetí.

Když už nebyli schopni na kopec ani vylézt, pomalu se došourali k jedné z hliněných staveb domorodců, na jejíž terase složili pro tuto noc své pokroucené, těžké údy. Usínali slastně, jen jemný pouštní prach dráždící jejich oči, rušil plynulý tok spánku.

Za rozbřesku, když se rozloučili s jejich hostitelem, nasedli do prvního přeplněného vozu kodrcajícího se kamenitou Hamadou a nabrali ostrý západní směr. Poušť jim sice učarovala, ale zároveň jako kurtizána prověřila jejich psychickou i fyzickou odolnost a na západě je již jako mocný magnet vábila jejich láska nejpevnější, hory. Cítili sice, že opouští místo, které si oblíbili, ale jejich srdce nebyla těžká. Nechala zde všechnu lásku, kterou truchlivým dunám mohla dát. Chlapci za to dostali nové poklady a saharská slova pevně svírali v dlaních, skládaje je v milostné příběhy hladících se písečných milenců.

Přátelé teď cestovali dlouhé hodiny v nejnepohodlnějších prostorách, co stvořil člověk pro přepravu. Ani Eddyho jógová průprava nebyla nic platná. Situaci konejšil jen pohled na kamení skal kolem cesty, které se zvolna měnilo v pestrobarevné masívy zkamenělé duhy. Vůz stoupal přes horská sedla a vzduch pomalu řídnul. Přátelé se už už chystali vyletět do volného, svobodného prostoru hor, jejich splynutí však ještě oddálila noc, která stekla do skal jako rozlitý inkoust. Složili tedy hlavy na břehu nevrlého potoka. Spali lehce a přitom poslouchali říční lamentování prosakující do sna. Ráno se Eddy vyšplhal po prvním paprsku slunce na skálu, která nedůvěřivě skrývala pružné ohyby dnes již zpívající řeky. Poslouchal ozvěnu hlasů přírody a vdechoval její dech jako při polibku. Cítil, že začíná věřit v lepší zítřek. Ještě ne v sebe, ale v zítřek již ano. Ale co dnes? „Dnešek je na mně“, řekl si. Ano to byl ten klíč, aby mohl uvěřit dnešku, musel rozumět a věřit sobě. Poděkoval ozvěnám za sílu, která jimi rezonovala jak chrámovými zvony a shlédl na dno kaňonu k Raulovi a Šimonovi. Moc si přál, aby cítili to co on a chtěl jim o všem povídat, jen nevěděl jak. Umět to tak beze slov. Pomalu sešel dolů. Všichni tiše poskládali své věci a pustili se proti proudu říčky vstříc usedlým velikánům.