Skály často pláčou

Eddy - marocká probuzení IV.

Vítr hbitě prokluzoval soutěskami a rozehrával svůj nástroj do vysokých fistulí. Eddy se co nejvíce schoulil do klubíčka, zakryl si oči před neposednými zrnky prachu a konečně padl do hloubky spánku.

Druhého dne se přátelé chystali šplhat do skal. Ne tedy putovat dál jako doposud, prostě jen zůstat v soutěsce, která je ukrývala před žárem slunce a dávala jim pocítit svou sílu. Nechtěli útesy překonávat či pokořit, vždyť k nim měli posvátnou úctu. Snad chtěli překonat něco v sobě, splynout s tvořivou silou přírody a naučit se jí naslouchat. Ten den tedy chlapci šplhali po rudožlutém sametu tichých stěn a byli šťastní. Šťastní z každého úspěchu i neúspěchu. I když je už odřené tlapky brněly, stále se snažili číst v brailovu písmu skal, hladili je po tvářích a děkovali jejich vlídnosti. Navečer, unaveni, se schoulili ve stínu mandloně, s úsměvem hleděli na srpek měsíce a v mysli si přehrávali každý pohyb tlapky, každé objetí stěny i pocity strachu a napětí, které rozbuší srdce do nejvyšších obrátek. Obratná mysl jej pak musí zklidňovat jak řeka zurčivou pěnu vodopádu.

Eddy s radostí sledoval Raulovu jasnější tvář i to, jak se několik tmavých flíčků na jeho srsti začalo zbarvovat do stříbra. I Šimonova křídla jako by odložila část svých břemen a několikrát ze spánku lehce zavířila vzduchem. Chlapci spali hlubokým spánkem a bylo jim krásně, ale v ohbí velikého kamene seděl někdo, na koho se ten den zapomnělo. Pan Čas. Zdál se poněkud bledý a zesláblý. Z jeho tváře se nedal číst úsměv ani hněv, snad jenom zamyšlení.