WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.
HlucnaSamota.Net
. časopis . : . . hudba - mp3 .
Eddy - marocká probuzení - cestopis Vlasty Trnky z Maroka
Eddy - Marocká probuzení - 4. díl

Dalších pár kroků


Vlasta Trnka

V dalším putování prošli hoši kolem hrobky svatého marabuta, potomka proroka zdejší země. Hrobka měla svého strážce, starého vrásčitého muže, požívajícího omamných sil květin. Dům posledního odpočinku pečlivě zavíral a nedovolil do něj nahlédnout. Proč ale taky okukovat ostatky někoho, jehož duch se toulá v okolí, pomyslil si Eddy. Zvláštní mu přišlo také to, že strážce se stará pouze o truhlu a rozbitou bránu hrobky, myšlenku však nechává zapadat odpadky a zahalit do dýmu hašiše. Snad jednou lépe pochopí své poslání, přáli si chlapci a poté, co jim ukázal malátný stařec kudy pokračovat, krátkými kroky s občasným smutným ohlédnutím opouštěli toto místo, které rychle ztrácelo svou mystiku. Pomalu se spouštěli z hřebínku hor do údolí, které se zařezávalo jak upovídaná ústa chráněná hustým rezavým knírem barevného masívu skal. Konopná úbočí zpestřovaly malé osady domorodců, které hoši potkávali ohnuté nad svými bohatými políčky či bdícími nad klidem svých stád ovcí.


Cestu znovu přerušila noc plná myšlenek na blízké a milované z domova. Jak zvláštní chvíle, tak bolavé, plné lásky , zoufalství, ale i podivného smyslu. Snad se tyto pocity svou konzistencí nedají v chemických továrnách smíchat, večery v horách byly ale velkými alchymisty. Nového rána se Eddy znovu pokoušel hovořit s nebem. Kdysi mu předobře radilo, ale po čase zcela umlklo. Snad oněmělo, možná Eddy ztratil sluch k jeho hlasu. Jak neskonale toužil po jeho návratu a otcovském přátelství. Mnohokrát prosil, plakal, nadával však…ticho. Brána v srdci se se skřípotem uzavírala a plamen v chladu uhasínal. Toho rána ale jakoby uslyšel slabý šepot. Ještě přesně nerozeznával slova a myšlenky, vzpomněl si však na jemné chvění procházející všemi póry jak vodícími kanály. Svitla mu naděje a jiskra v hrudi se zableskla ustupující tmou.Uvítal s díkem den nového zrození. Eddy také pozoroval Raula i Šimona, jejichž pohled směřoval do výšky. Zavadil o jejich myšlenky a jak v zastavených sekvencích filmu studoval jejich moudrost a zdánlivý klid, který v kontrastu s naprostou čistotou zdejší přírody ztrácel své mimikry.

Nastal čas jít dál. Ano, Čas - stále je provázel a bez slitování předhazoval minulost i budoucnost. „A co přítomnost?“ ptali se. Co to vlastně je? Něco, co stále uniká a nikdo o ní nic nechtěl vyprávět, jakoby stála se zdviženým prstem za oponou. Sbalili si tedy svých pár věcí a hledali pravou cestu, která vedla přes dno údolí. Ano, přes dno, neb hory jim poradily, že touží-li se vydat do výšin, musí se nejdříve ode dna odrazit. Zdá se to jasné, však mnohdy neznáme, jak hluboko dá se sejít či spadnout v dobách mála sil. Úzkých cestiček bylo mnoho a chlapce vedla ta, kterou již dříve šlapala kopyta pokorných oslů a mul. Říkám pokorných, ne hloupých, jak je mnohdy spíláno. Člověk jim vzal svobodu a oni mu věrně slouží v těch nejtěžších chvílích. Teď chce jim vzít i důstojnost. Eddy ale v očích mnoha mul četl hluboko uvězněnou touhu i moudrost, neb znaly mnohé z dlouhých cest. Ač oplývají velkou silou, neberou lidem posvátnost živých bytostí. To jen lidé umí bez soucitu brát. Tak ode dne, kdy pohlédl Eddy prvně oslu do očí, stal se beze studu jeho přítelem a jeho cesta pravým požehnáním.

Cesta z kamení a bodláků přivedla je tedy na dno údolí. Tentokrát ale místo prachu se očím otevřel svěží pohled na blankytně zářivou řeku razící si cestu mezi rozmanitými balvany tvořícími neposedné vodopády.Voda kameny po staletí tvarovala jako trpělivý umělec do tisíců podob a svou silou jimi dláždila dlouhou lagunu, která teď vítala chlapce do svého království. Laguna byla domovem zástupů růžově kvetoucích oleandrů. Jejich květy byly opravdu půvabné a v rozvíjející se tváři skrývaly trochu pýchy i trochu něžnosti. Volaly po pohlazení, tak jako Eddy, v tichém křiku, a proto si je možná zamiloval.

Údolí bylo darem v pravý okamžik. I Raul, který se zdál značně unaven, víc na duši než na těle, v tom místě ožil a začal nabírat energii čistou a zářivou. Eddyho těšilo, když viděl, jak se Raulovi čistí zrak i matný mývalí kožíšek v radosti a proudu vodopádů. Všichni se s díkem vrhali do peřejí říčky a chladili odřené tlapky. V procházkách kaňonem pak hltali hloubku a bezelstnost místa, které je napájelo novou silou. V noci po vzoru vodních kaskád nechávali v sobě plout myšlenky bez pevných hrází, olizovali dým tabáku a nechávali se nadnášet kouzlem okamžiku.

V blýskavém ránu Eddy na chvíli osaměl, když se Šimon s Raulem vydali prozkoumat nová zákoutí kaňonu. Chvíli jen nehnutě ležel a sledoval putující hlubinu, pak náhle, jakoby samy od sebe, uchopili jeho tlapky pero a papír a bez rozmyslu začaly psát. Konečně. Eddy měl svůj hovor s nebem. Ne ještě jasný, ale cítil, že je blíž, jak by se učil nový jazyk. Poté co jeho tužka dlouho spala a nevěděla kam se hnout, zas mohl psát, tak lehce a okřídleně. „Už bude líp“, zapsal si, když se přátelé vrátili a v jejich tváři zářil úsměv.

Nabití novými silami se pak rozloučili s lagunou i řekou a po cestě lidí se šourali do polorozbořené staré vesnice. Zde zase trochu jiný film se hrál. Vše plné špíny a zápach hustý z trhu zaváněl silně do nozder. Lidé byli zdá se dobří, jak mnohdy v těchto končinách. Jen psi se báli a zprvu štěkali, aby svůj strach zakryli. Ten strach byl lidským podpisem,víc z neznalosti než ze zloby. Však láska utrpěla další šrám.

Raul navrhl cestu do starobylého města Fezu, kde chtěli chlapci rady a moudrost hledat v lidech, kteří se s tímto krajem utkávají již po dlouhá staletí. A měli štěstí, vůz který snadno zdolává dálky projížděl právě zdejším krajem a dovezl je až k špičatým hradbám města. Hradby byly bílé, místy pochroumané, to jak bránily své obyvatele před tvory stejného rodu však jiných idejí. Pro ty myšlenky jsou ale schopni bořit, co sami svou pílí stvořili, jen proto, že nechápou svůj pravý původ, pravý cíl. Pod Šimonovými křídly, neb se zkušeně vyznal v davu, vydali se chlapci do úzkých ulic mediny města. Pronikali k srdcím lidí a nabízeli srdce svá. Jen Raul se stále ještě nedůvěřivě zdráhal. Měl zdá se vystavěnou tlustou hradbu z dřívějších špatných setkání. Vřelost však mocným čarem a Šimonova slova vyšší pravdy, snad začaly otevírat v té zdi bránu. Vše, před příchodem bílého květu síly, v Raulovi hatila ještě situace, že četl málo v očích lidí. Často pak ti, kteří přicházeli s jasným zrakem a pomocnou rukou, naráželi do jeho úzkostného opevnění a jiným, kterým zrak se kalil, na zájem temný hleděli, naletěl Raul v své vroucí snaze. S vrozenou mývalí opatrností svěřil se přátelům se svou strastí. V ten moment mnohé objevil a první krok k padacímu mostu hradeb byl vykonán. Zda se most sklopí, či bude Raul muset plavat hlubokým vodním příkopem, to ukáže náš nohsled Čas. Šimon a Eddy byli teď již klidnější, neb věděli, že Ariadna nabídla Raulovi správnou nit.

Noc strávili společně pod střechou jednoho z mnoha místních hostitelů. V prostém domě ale nezvaný objevil se host. Vlastně, byl méně hostem nežli oni. Pan Šváb Veliký, který v nečistém si libuje, jim ze stropu tiše hleděl do niter. Tak ukázalo se, že ani chlapci pevně nevěřili v svou vnitřní čistotu a vyhnali jej ze svých komnat, aby neodrážel jejich strach. Pak v noční tmě měl Eddy oči dokořán. Sledoval mříž malého okýnka, jak kreslí dvojitý kříž na jeho přikrývku a přemýšlel, jak lépe jednat.

Druhý den na procházce prastarým městem, jež opanovali noví lidé, viděli chlapci převeliký rozdíl věků a moderních kultur. Snad ponejvíce v dětských činech, co postrádaly čistotu. K pláči jímal jejich styl, vždyť měly nést pochodeň k slunci. Ne pohodit ji do střepů, jež paprsky falešně odráží. „Už viděly dost naše oči a tlapky střely mnoho rzí. Nuž pojďme k dalším místům na obzoru sedícím“, pomysleli si a odpočatí jen s jizvou v srdci, se nesli k dalšímu městu římských rodů, které kdys ovládaly tento kraj. Před branami jeho zdí a mohutného sloupoví strávili chlapci tichý večer s kulisou přívětivých pastevců ovcí a jejich ostražitých psů. Ve dne pak nasávali atmosféru města zvaného Volubilis a rovnali si v hlavě tok lidských činů v běhu časových přaden světa – přerod lidí, myslí, srdcí. Tak zdála se jim cesta bytostí až příliš klikatá, a přesto stále doufali, že naleznou její pravou matrici.

(14. 8. 2004, 0:00, přidal uživatel klokanek)


vytiskni [=]

Tento článek zhlédlo 5718 párů očí.

Související články

Diskuse k článku




© HlucnaSamota.net 2002 - 2012 | prostor poskytuje eldar.cz | web zrobil klokánek | mapa stránek