Fotky, který jsem ve Španělsku neudělal III.

Berou mě na projížďku Madridem. Ukazujou mi turistický místa, skoro jako rodinka na výletě. Nechápu to. Je mi to trošilinku trapný, protože mě vlastně takový místa moc nezajímaj (právě kvůli těm rodinejm vejletům na hrady a zámky), ale aspoň se tady porozhlídnu. Královskej palác (královskej se řekne REAL, od toho Real Madrid jako královský fotbalový družstvo) je normálně barokní, to tady ošéfovali Habsburkové. Maj tady taky něco jako Nuselák, ale daleko nižší, udělali na něm plexiskla, aby lidi neskákali dolů a neohrožovali chodce. Prej se o tom mostě taky točil nějakej film. Ale nepochopil jsem, jakej výsledek to mělo, jestli lidi pak skákali víc, nebo naopak přestali. Jedno z toho.

Taky tady maj egyptskej chrám Debod, rozebranej a dovezenej sem a zase složenej, dneska je vstup zadáčo, prohlížíme si ho. Ale kostelům se vyhejbáme, Pepé nesnáší církev. „Já říkám: není žádný Bůh, není žádný Satan.“ Přijde mi trochu zarážející, že nechce vstoupit ani před kostel, ale pak se dočítám, že církev spolupracovala s Frankem a ještě pozdějc nacházim po městech nápisy typu „cleriko = fascisto“. Překvapuje mě, jak tady lidi vyjadřujou svý politický názory, fakt skoro všude jsou nějaký politický nápisy a v oknech visej velký plachty s nápisem „NO A LA GUERRA“.

Pepé mě upozorňuje na jeden velkej nápis pověšenej z bytu vysoko nad jedním z hlavních bulvárů. Prej je na něm napsáno něco jako že vláda je banda idiotů. Obdivuju to. V Čechách si to nedokážu představit. Ustrašená autocenzura je možná účinnější než ta státní. Další nápis, kterej je skoro všude, REBAJAS. Nejdřív jsem to vyděl na krámech pro turisty a krámech s botama, tak jsem si řikal, že to sou nějaký sandálky nebo co. Ale, né, řiká Carmen. Znamená to samozřejmě SLEVY.

A ještě jeden nápis sem viděl skoro všude, hlavně pozdějc v Galícii. Skoro v každým okně byla černá jednou modře přeškrtnutá vlajka s nápisem „NUNCA MÁIS“. Nevěděl jsem, co to znamená, ale fascinovalo mě to, protože to bylo fakt všude. Pak v Santiagu de Compostela jsem před katedrálou zažil ohromnej open air koncert hvězd tamější popový scény a každej taky vykřikoval NUNCA MÁIS. A nestaral jsem se zatím o význam. Bylo mi sympatický, že to tolik lidí zajímá.

„Chci si někde dát pivko,“ řiká Pepé k polednímu a zajdeme do podivnýho baru, kde to smrdí vepřovým. Na uvítanou dostaneme každej plátek veky se špekem. Opatrně to pozřívám, řikám, že to je dobrý, ale že vlastně vůbec nemám hlad a Pepé k pivku dostává talířek s něčím gulášovitým, hostinskej / barman / kuchtík / ale spíš něco jako pan Krkovička řiká, že to je moc dobrý a ať ochutnáme a namáčí do toho z obou stran plátek veky a dává mi ho do ruky. No jo, když to musí bejt. Bar je plnej různejch hrnců se slaninama, špekama a spol, hlavním dílem je kotel guláše, ve kterým jsou všechny druhy masa včetně hlemýžďů a loví se z něj, co je zrovna potřeba. Když dojím svou veku namočenou v guláši, cpe mi kuchtík tlustou pazouru další a další... Později jsem se dozvěděl, že jídlo je v některejch městech v barech zadarmo (zato pivko stojí dvě eura), takže vás pořád obkládaj talířkama s olivama, sejrama, kouskama tortily (prej něco jako národní jídlo, tlustá omeleta se zapečenou zeleninou a bramborama). Tehle podivnej vepřovej bar, ani pana Krkovičku jsem TAKY NEVYFOTIL. Teda jenom vylomil. Proč nemám tolik drzosti, abych řekl to jediné slovíčko? „Smím?“

Ale ještě víc mě mrzí Pepého amigo, za kterým jsme jeli do jiné části města. Kolega z práce, kamarád na život a na smrt. Čekali jsme na něj půl hodinky v baru, než se vyspí po dlouhé jízdě, pak přišel, vypadal trochu jako Julius Satinský, dobrácký tlustý obličej, ohromné láskyplné oči, neuměl anglicky, ale nesnažil se se mnou tak intenzivně komunikovat jako Pepé, jenom si mě prohlížel tím svým zkoumavým dobráckým pohledem, jakoby mi viděl až na dno duše. Pepé řikal, že je komunista (měl rudou košili) a že řiká, že srdce bije nalevo a že krev v těle je rudá. A řikal to tak krásně, že mi to přišlo taky krásný a došlo mi, že tady nezažili komunistickou diktaturu a že komunisti jsou tady plný iluzí. Nejsou to starý zatrpklý páprdové, polovrazi, nesoucí tíhu minulosti, jako v Čechách. Jsou to lidi plný lásky a ideálů. V Santiagu jsme nabízeli obrazy v kanceláři komunistů. Mariana, tlustá maďarská holka, která mě v prodávání zaškolovala, tam nejdřív odmítala vstoupit. Pak nám ale otevřela krásná milá Španělka v rudém svetru a já měl zas ten samej dojem, jako z Pepého amiga. V Castelldefels na náměstí organizovala protiválečtej koncert holka v červenejch šatech, která měla naušnice ve tvaru červenejch hvězd.

No a samozřejmě, že jsem si toho krásnýho komunistu taky netroufnul, nebo snad nestihnul vyfotit. Nejdřív jsem nevěděl, co za tim jeho pohledem je, ale pak mi Carmen překládala, že mu Pepé nadšeně řikal o tom, jak mě zajímá Camarón a Kennedy Toole a burácivým smíchem mu popisoval, jak mi pan Krkovička namáčel veku do guláše. Pak další bary, Carmen s Pepém pijí pivo, mě objednvají mušto, předobrý mošt z vína, nakonec pijeme ještě dvě lahve dobrého bílého bina (teda vína, b se naprosto nepředpokládatelně někdy čte jako v a naopak, ale někdy né), obíráme mořské ráčky zvané gambas, Pepé mi španělsky a pomocí obrázků kreslených na ubrousky vysvětlí ještě celou historii Španělska (od Keltů přes Conquistu až po Franka), geografii, svůj životopis a končí vysvětlováním slova borracho a jeho stupně borrachito, a předvádí, jak má klíče v levé ruce a cigaretou se marně snaží odemknout dveře. Když dorazíme domů, Pepé s Carmen se vedle v pokoji hádají, jsou slyšet rány, křik, pak Pepé spí, nevstává do práce a Carmen mi vysvětluje, že je šílenej, když je borracho. Borrachito, řikám a vim přesně, co to znemená.

Když jsem dorazil do svý práce v Portu, nevyfotil jsem Danielu a Tomáše. Dva holohlavý mladičký manželé, Tomáš s podivně skrytě ironickým inteligentním humorem, Daniela potetovaná a milá úplně na každýho, před prodáváním obrazů pracovali ve Skotsku na farmách, cestujou dodávkou a pracujou, kde se dá. A když ráno oznámili, že opouštěj tým a jedou si hledat práci na farmu, kde budou moc pracovat rukama, a nebudou se muset ponižovat a lhát při obcházení všech těch krámů a vnucování se do pozornosti lidí... Byli moc krásný, když kouřili u okna, ve světle ranního sluníčka od moře, rozhodnutý a pevný a nezávislý, na rozdíl od nás, ostatních polootroků. Požádal jsem je, jestli je můžu vyfotit, ale odmítli, možná spíš že nejsou narcisti, kdybych nejdřv fotil bez ptaní, spíš by jim to asi nevadilo...

A když jsem se i já po tejdnu makání a ponižování se a raní nevolnosti před nástupem do rachoty rozhodl utéct (sotva mi vrátili můj pas, který jsem celý týden neměl), viděl jsem poprvý v životě OCEÁN. Něco neuvěřitelnýho a slovama nepopsatelnýho. Nekonečnost. Síla. Svěžest. Život. Rytmus. Trochu jako dech, jemný cykly. A velkolepost. Ohromnost jako celá planeta. Modrá planeta. Došel mi film, koupil jsem si v krámku na pláži svůj první barevnej a hned ho celej vyfotil, ale pochybuju, že se mi podařilo vyfotit, co jsem opravdu cejtil.

A za soumraku jsem se vydal z Porta, pěšky, někam přespat. Kolem samý pole a políčka, myslel jsem si, že to je civilizovanej svět, ale tady spousta vrásčitejch udřenejch lidí ještě v noci na poli a lopota a vozy tažený koněma. Jedna stará paní na mě koukala z kukuřice.

Konečně noc pod hvězdama. Spal jsem dlouho a krááásně, jako tejdny ne. A zdály se mi sny. Jeden byl trochu znepokojivej. Mluvil ke mě venkovan s vrásčitou tváří. „Dám ti hádanku,“ řekl a naklonil se blíž, aby mi ji pošeptal. V ten okamžik se sen rozplynul a já plynule přešel do bdění. Tohle byla hádanka. Trochu z toho mrazilo.

A když jsem pak procházel dál těma vesnicema a borovicovejma lesama, díky kterejm jsem si připadal jako někde u Sadský, šel jsem kolem úžasně fotogenickýho baráčku, oprejskanýho, s křížkem, nebo madonkou z malovanejch kachlíků, jaký tady mívaj skoro všude, a s malinkou předzahrádkou a na tý stála stará pani, moc stará pani s vrásčitou tváří a starym plstěnym kloboukem na hlavě a ta paní na mě začala mluvit. Portugalsky. Španělsky jsem už asi sto slov uměl, ale portugalština je dost jiná a nerozuměl jsem skoro nic. Tak jsem přikyvoval, krčil rameny a řikal anglicky, že nerozumim. Mluvila dál a dokonce se mě na něco ptala, já odpovídal posuňkama, že nevim, ona si podle potřeby odpověděla sama, buď „si, si“ nebo „no, no“, tichým stařeckým hlasem a chápavě přikyvovala, ano, vím, chápu... A jenom jsme se koukali do očí navzájem a bylo v tom něco hlubokýho, něco hluboce upřímnýho, párkrát jsem rozuměl slovu dům, rodina a taky něco „kostrkuktéza“ nebo něco na ten způsob. Mluvili jsme takhle asi dvacet minut, poznal jsem to podle zvonů, pomalu jsem se začal ubírat dál, ale ona dycky za tím plotem trochu popošla a zase jsme si povídali tichými hlasy a zase to vzájemný chápání se a soucítění, ale nevědění, co ty slova znamenaj. Připomělo mi to, jak mi Jitka v Santiagu vyprávěla, že když pracovala v domově důchodců v Anglii, jedna paní celý den pořád otravovala a vyžadovala pozornost a furt něco chtěla a všechny sestry na ní už sraly a tak se jí Jitka celý den věnovala a ta paní dalšího dne umřela.

Teprv když jsem odcházel, s takovým zvláštním smířeným a láskyplným pocitem v srdci, došlo mi, že jsem mohl udělat možná nejsilnější fotku týhletý cesty.

Josef Koudelka, fotograf známější ve světě než u nás a ve své mateřské (a snad na světě nejprestižnější) dokumentaristické agentuře Magnum označovaný dokonce jako fotograf francouzský, má spoustu fotek ze Španělska. Moc dobrejch, jaký já nikdy mít asi nebudu. Maj atmosféru, ale stejně člověk nad některejma přemejšlí a nemůže se dopřemejšlet. Jedna jsou třeba chlapíci v kravatách a oblecích, jak za šikmýho skoropodvečerního sluníčka (teda ve dne) odpalujou raketu. Ničim to ke mě nemluvilo než atmosférou. Až teprv tady jsem si začal všímat, že ve Španělsku ve dne vyletí k nebi nějaká raketa skoro pravidelně. Skoro každou čtvrt hodinu. Že by odměřování času tam, kde nemají zvony? Že by to bylo ono? Našel Koudelka onoho zvoniče, raketýra? Ale hodinky na to moc nepasujou. A ptám se jedný moc krásný dívky v obchůdku s oblečením, je neuvěřitelně komunikativní a krásná a prodává šaty a po hodině povídání s ní a s jejíma zákazníkama mě zdvořile pošle pryč, že má „mučo trabacho“, mnoho práce. Ale ty rakety, to znamená fiestu. Oslavu. „Když děláš párty, když něco slavíš, odpaluješ rakety, i ve dne.“ V Barceloně pak zažívám ohňostroje, za který by se nemusel stydět ani Gandalf. A když jedu zase stopem hlubokou nocí s galicijským policajtem, kterej je polichocenej tim, že se zajímám o Galicii a místní situaci a jede asi dvěstěpadesát kiláků za prací místního policajta (trochu jsem se zarazil, ale ani on nemá rád svou práci, ani ostatní Španělé nemají rádi policajty, stejně jako v Čechách proto, že byli součástí represivního aparátu) malýho městečka Cacabelos, kde přenocovávaj poutníci na svý předlouhý pěší cestě do Santiaga de Compostela, poutního místa, kam jsem předtím dojel autem a zpátky taky a kam mířej tisíce mladejch i starejch lidí, pěšky, myslím, že to bude aspoň stovka kilometrů, tak když mě ten policajt vez a nad jednim kostelem vybuchovaly ohňostroje a já otevíral pusu, říkal mi, že tu pořád něco slaví, že v jeho městě mají 33 státních svátků ročně! A opravdu, kdekoliv ve Španělsku ve kteroukoliv denní i noční dobu se ozvala rána a na obloze zůstal šedej obláček kouře po odpálený raketě. Poslouchejte, nebesa, narodil se nám syn.

A jedna zákaznice u té krásné slečny v obchodě s oblečením se mi svěřila, že za chvíli křtí dceru a já jsem jí nepožádal, abych tam mohl udělat pár fotek.

A na cikány, chitanos, kvůli kterejm a jejich muzice jsem sem tak trochu taky přijel, došlo a TAKY jsem je nevyfotil. Zastavila mi dodávka s celou cikánskou rodinou a vysvětlovala, že na svoji stopařskou cedulku nemám psát „BAR.“, když chci dojet do Barcelony, protože BAR znamená ve Španělsku místo, kde se pije. „Víš, něco jako hospoda,“ vysvětlovala vážně cizinci. Děti pod palubní deskou na mě zvědavě koukaly a podávaly mi hračky, nebyl jsem ale dost pohotovej, abych udělal fotku. „Tu Roma?“ ptal jsem se, za jízdy, protože jsem nevěděl, jestli chitanos není pejorativní. „Ne z Říma, ale z Itálie,“ řekla mi potetovaná paňmáma. „On je ze Španělska.“ A pak už jsem musel vystoupit. Vyhodili mě na parkovišti a ten veselej tatík cikán řikal, že tady jezdí spousta véélkejch aut a někdo mě určitě brzo vezme.

Jo, jezděj, ale šíleně rychle a skoro nikdo tu nezastaví, zjistil jsem pak a začínal si myslet, že o zdejším provozu nic neví. Ale věděl. A stopnul mi divnej chlapík. Na sedadle spolujezdce měl klec se zeleným papouškem. Moc nemluvil. Temný skla auta, temný brejle, dlouhý džíny a dlouhý rukávy trika i v tomhle parnu. Byl to chlapík, co měl alergii na slunce. Ve snad nejslunečnější části Evropy.

P.S.: Co znamená NUNCA MÁIS? Nikdy více! Před rokem havaroval u galícijskýho pobřeží (spousta lidí ze všech koutů Španělska mě zapřísahala, že to je nejkrásnější pobřeží poloostrova) tanker Prestige a ropa začala dusit život stovky kilometrů daleko. Rok potom a Španělé ještě nezapomněli.