WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.
HlucnaSamota.Net
. časopis . : . . hudba - mp3 .
cesty - z Nymburka až na konec světa

Fotky, který jsem ve Španělsku neudělal II.



Z Barcelony jsem se vůbec nemohl dostat, až mě nějakej starší pán s pejskem, co na mě neustále štěkal, mluvil směsí španělštiny a fracouzštiny, já směsí angličtiny, češtiny a španělštiny, nerozuměli jsme si ani slovo, ale gestama mi řekl, že tady nic nestopnu a odvedl mě na místo, kde se opravdu dobře stopovalo, každej tam musel zpomalit, když sjížděl na Zaragosu, ale samý odmítavý úsměvy nebo dokonce rázný gesto rukou, tak tos uhodl, hochu nesvezu tě ani náhodou.


Nejdřív dlouhý hodiny vymejšlim strategie, jak se tvářit, jak nastavit baťoh, aby bylo vidět, že jsem poutník, jakej postoj mít, aby to nevypadalo ani nebezpečně ani lhostejně, pak se hroutím v alergii, hliníkovou lžící dlabu úžasně sladkej svít meloun, jsem od něj naprosto upatlanej a najednou se ve mě všechno zlomí do naprostý pokory, stojim tam já, jako já, jenom já, přichází ke mě nějakej stopař, má červený károvaný kraťasy, toho jsem viděl včera v Barceloně, s ňákejma lidma se tam proháněli po hlavním bulváru a česky po sobě pokřikovali, lezli po tamějších sochách lvů a obkročmo se na nich fotili a já seděl vedle znavenej šílenou cestou a pozoroval je a poslouchal jejich češtinu, takže jsem ho hned česky oslovil a on se divil, protože to prej nebyl on, byl to JINEJ Čech v červenejch károvanejch kraťasech, jeho holka, černá bytůstka, sem před chvílí nahlídla zpoza rohu, pokecali jsme o jejich cestách a zas zmizel, ptal se mě jestli mu neprodám trochu hulení... Pak zase osamění, už tma, světla odbočujících aut mi svítěj do očí. Nejhlubší pokora a odpuštění všem, na který jsem byl tady nasranej, protože vlastně všechno co se stalo, bylo dobrý a ne špatný a neni důvod k nasrání.

A pak jako andělové z nebe zastaví ohromě rozhrkaná dodávka, z ní se vykloní mladičká a krásná Španělka, řidič pankáč s čírem, otvírám dveře toho jejich karavanopřibližovadla, v kabině bordel, všechno poslepovaný izolepou, světlo se zapíná spojením dvou drátů, jedou na pankovej festival, ale předtím dva dny někam k nějakýmu jezeru, koupat se a koukat na hvězdy, ona je dvacetiletá a krásná a milá, dotýká se mě a já pořád ještě trpim alergií, furt smrkám, pak přeskočí sedadlo dozadu a přinese zdejší pivko (pivko se řekne cerveza), dá mi loknout, je s citrónem, pijou pivko, bavíme se o literatruře, studuje angličtinu na univerzitě v Barceloně, ten kluk je z Německa, tam studuje nějakou recyklaci odpadů, mluvěj mezi sebou anglicky, on moc nerozumí ani nemluví, laděj potmě šíleně roztřískaný rádio položený na tý kyberpankový palubní desce, je mi s nima krásně, mý anděli a když mě pak nechaj na pustý a tichý dálnici v oranžovým světle lamp, ani je nevylomim a tak krásný jsou. Proč kurva neřeknu, mohl bych si vás prosím vyfotit na památku?

Nevyfotil jsem ani jednu z těch ohromnejch dílen, který mě fascinujou tady v každým městě, třeba autodílna nebo truhlárna je dycky ohromná hala se spoustou harampádí, vůněma a úžasnou atmosférou, obvykle s vratama pořád otevřenýma do ulice. V rozpáleným městečku Lleida (ale v místním nářečí se jmenuje Lerída - každej region tady má svůj jazyk, a každej touží po nezávislosti, ne jenom radikální Baskové, ale v Katalánsku jsou na zdech nápisy Catalunia Independent, ve Valencii Valencia Independent, v Galicii Galicia Independent a dokonce na hranicích s Portugalskem někdo přestříkal (a je vidět, že ty nápisy pravidelně umejvaj a někdo je zase pravidelně přestříkává) jméno země Espaňa na vlajce Evropský unie na GALICIA - taky jsem to samozřejmě nevyfotil), kde jsem vystoupil z vlaku (uvnitř chládek neuvěřitelných 30 stupňů) a nástupiště bylo z nějakejch plechovejch desek, rozpálnejch jak pětník, smažilo na ně plný slunce a mě okamžitě udeřilo vedro tak, že jsem na pár vteřin tim tlakem ztratil sluch i zrak, muselo tam bejt aspoň padesát stupňů, během siesty město naprosto vylidněný, stařící posedávaj s hůlčikama ve stínu stromů, jdu dál, za město, nakonec napravo vod silnice kopec, vyšlapaný cestičky a gráfka, tak tady jsou shromaždiště místní mládeže, toužim tam vyšplhat a něco zjistit, jak to tady vypadá, šplhám se po tom rozpáleným kopci nahoru, samej prach a kamení a vysušený rostliny s ostnama, co se jich nemůžeš chytit protože píchaj a praskaj suchem, přetěžkej baťoh na zádech, vyšplhám se do půlky kopce, zjistim, že tam stejně nic zajímavýho není a klopýtám se zase dolů, kloužu se po zadku tim prachem, dopíjím poslední zbytky vody. Pak zase jedna z těch ohromnejch hal, benzínka krytá plechovou střechou, pod kterou by se snad vešlo letadlo, všechno oprejskaný a neuvěřitelný, jak z nějakýho filmu o Mexiku a stejně se odvážim udělat jenom LOMO, šot od boku starým ruským foťákem, kterej používám k skrytýmu focení a za kterýho lezou rozmazaný fotky tmavý u krajů (ale to je právě to ono, to je ta atmoška LOMOfotek). Neodvážim se ten úžasnej prostor opravdu otevřeně vyfotit. Pak stopuju u tovární zdi, nejsilnější slunce, hroutim se tim vedrem, poslední vodu jsem dopil už na kopci, teče mi z očí, kejchám, nezvládám stopovat, jsem naprosto ztracenej a kamkoliv si položim baťoh, okamžitě je naprosto zaprasenej od prachu.

Nakonec se ňák vzchopim, mávnutím kouzelnýho proutku to vedro nějak překousnu a najednou je mi zase normálně slibuju si, že už nikdy v Čechách nebudu řikat, že je mi vedro. Kolem choděj černoši, jeden z nich posedává asi půl hodiny ve stínu u patníku, na druhým konci tý monumentální benzínky, pak mu zastaví tranzit, chlapík pak zastaví i mě, veze nás do nejbližšího městečka, vesnice, tak osum kiláků. Mlčíme. To mlčení černochů, divnejch neznámejch a pro mě tajemnejch a uzavřenejch lidí, o kterejech nevim, co se v nich děje.

Procházim městečkem, pak se usadim na malý návsičce u semaforu, silnice je každejch asi tak pět minut přerušená semaforem pro chodce, po přechodu ale nikdo nepřechází, protože tu nikdo není, každejch pět minut se tady tvoří kolona aut před prázdnym přechodem a já v tom prachu bez vody a jídla sedim na báglu a ukazuju řidičům ceduli, že chci do Zaragozy, naproti u krámku se staženou roletou a oprejskaným nápisem PEPSI namalovanym na zdi mě pozoruje stařec s hůlčičkou, naprosto typickej obrázek, a TAKY ho nevyfotim, i když to je fotka jak... Po půl hodině pod starcovým shovívavým úsměvem se vydám hledat nějakou vodu, v parčíku kolem pítka polehávaj na krabicovým papíře ve stínu povaleči, marokánci a černoši, přece jenom se osměluju navazuju kontakt, jsou přátelský, povídáme si, ptaj se, jestli hulim hašiš a ať tady s nima zůstanu a když se dozvídaj, že jsem z Čech, jeden vytáhne z igelitky načatý sušenky a podává mi je, asi má dojem, že Čechy jsou nějaká chudá země, kde ani jídlo nemáme, ale bodnou mi, mám neuvěřitelnej hlad (a jídlo opravdu nemám) a jsou tak dobrý, něco mi připomínaj, ale nevim co, pozdějc, kdž si je prohlížim, zjišťuju, že jsou od ROJA CRUZ (čte se rocha kruz), červenýho kříže, přicházej další černoši, neuměj anglicky, mezinárodní řečí kanaků se dozvídám že jsou z Nigérie, nebo odkud a že sem utekli před bídou. Jsem si jistej, že by jim nevadilo, kdybych je fotil, že by z toho měli prdel, ale ani TUHLE fotku neudělám.

Pak zase dlouhý posedávání na návsi a hnití v tom prachu a vedru, vzpomněl jsem si na Sestru, knížku od Jáchyma Topola, dřív jsem si myslel že Trh, ze kterýho nebylo úniku byl někde na Ukrajině nebo kde, ale teď je mi jasný, že to muselo bejt někde ve Španělsku, protože tady z tohohle pouštního městečka se nedá pryč a pak mě k sobě pozvou domů ty marokánci a budu tady žít dokud neutratim všechny peníze a pak se odsud nikdy nedostanu a budu tady dřít na poli, ale nikdy si nevydělám na to, abych prchnul...

Pak v sobě najdu zase další sílu a jdu pryč z toho městečka, furt dál, po silnici pouští. Zastavuje mi auto plný marokánců, pouštěj úžasnou marockou muziku, neuměj ani slovo anglicky a vezmou mě aspoň na silnici, co vede k dálnici, tak dva tři kiláky. Když mě vykládaj, jedou kolem policajti a hned zastavěj a podezíravě i přezíravě mluvěj řidičem, myslím něco typu: „Tak co vy kurvy zlodějský, co tady děláte?“ Marokánci jsou tady společností příjmaný zhruba jako u nás cikáni. Přes Gibraltar ke svobodě a bohatství to je z Maroka kousek, tak zkoušej štěstí na různejch poslepovanejch člunech. Denně se jich při tom 40 utopí.

Dlouhá silnice a nikdo nezastavuje, všichni se na mě dívaj podezíravejma pohledama jako bych byl nějakej zločinec. Ženský se na mě ani nepodívají, zírají strnule před sebe. Vůbec mám dojem, že Španělky se vyhýbaj očnímu kontaktu... Dojdu až k velkýmu motorestu v polopoušti, zastaví tady sem tam ňákej kamion, ptám se řidičů, jestli by mě nevzali, ale vymlouvaj se, že jedou jinam, je podvečer, místní lidi se ve svejch farmářskejch kárách stavujou na pivko. Začínám opravdu nesnášet ten typ Španěla toho zemitýho strejce, co se na tebe kouká pohledem: „To víš, že ti zastavim ty zevle, táhni odkads přišel.“ A začínám si myslet, že nejsou ani trochu srdečný, nebo pohostinný.

Začíná zapadat sluníčko. Zkoušim to ještě asi čtvrt hodiny. Dálnice nedaleko. Na ní stopovat nemůžu. Ale jak daleko to může bejt na nejbližší benzínku? Třicet kiláků? To by se snad mohlo dát urazit pěšky... A zas tepu nohama asfalt.

Na kruháku mi ale zastavuje Anděl v bílý dodávce. Jede jako Ďábel. Neumí anglicky, nebo zhruba tak jako já španělsky. Ale to nevadí. Je komunikativní a všechno mi vysvětluje gestama, herec. Jmenuje se Pepé. Teda Pepé se mu řiká, oficiálně je to José, jako otec Ježíše Krista, vysvětluje mi. To mi přijde vtipný, že v Čechách je Josef taky Pepa.

„Muzika esta internacional“ řekne pak po chvíli mlčení a pustí rádio. Pak se ho začnu vyptávat na muziku, co má rád. Pouští mi něco se španělskejma kytarama, brnkání, španělský zpěvy, ale i elektronický klávesy, bicí, zní to jako THE DOORS. Řeknu to.

„Óó, já znám Chimi Morizón! Dóórs! La Womán! Riders of é....“ „Storm..“ A pokračuje: „Pink Flojd, Let Zepelín...“ A to, co poloucháme, skupinu Triana, jsou opravdový španělský „chipís“ z šedesátejch let.

Během cesty probereme literaturu (doporučuje mi Johna Kennedyho Toola, prý psal něco o Barceloně, o městě, možná něco jako Anděl), muziku, vyptávám se na flamenco a chitanos. „Ve Španělsku... král flamenca..... Camarón de la Isla.“ A pouští mi Camaróna. Prej je už deset let mrtvej. Bral drogy. Ale ještě to nevnímám naplno, ještě to neprožívám.

„Máš hlad?“ „Ne, ok....“

Jede do Madridu. „Dneska v noci můžeš spát v mém domě,“ řiká mi posunkama. „Dojedeme do Madridu, zavolám svojí ženě, aby nám uvařila něco k jídlu. V mém domě, můžeme si pustit video s Camarónem. A mám Pink Flojd, the Val.“

Řiká, že mi rozumí. Že když byl mladej, tak taky hodně stopoval. Hodně chodil a stopoval. Studoval technickou vejšku, měl samý jedničky, ale kvůli Frankovi (protože byl anarchista?) nedostal diplom. Odešel do hor a stal se z něj „chipí“. Žil tam s ňákejma lidma, a dělal výrobky z kůže. Ňáký mi ukazoval, moc krásný, jemná a citlivá práce.

Zírám zatim do pouště kolem, zapadá sluníčko, nádherný odstíny modrejch barev na obloze, kolem ohromný suchý hory, sem tam motoresty s neónama... vypadá to jako někde v Americe, myslel jsem si, že to existuje jenom tam. Mezinárodní řečí (posunky&zvuky), se dozvím, že Pepé má dvacetiletou dceru a vlastně se docela těším, až budeme spolu s ní sedět na schodech jeho domu, povídat si dlouho do noci...

Sem tam zastaví a koupí kokakolu, potřebuje ji, jede zběsilou cestu z Madridu do Barcelony a zase zpátky šestadvacet hodin v jednom kuse beze spánku. Zastavujeme v jednom baru, snažím se poprosit o vodu, ale neznají tam ani slovo water, ani (jak jsem doufal mezinárodní) slovo AQUA. „Á! Aga!“ dovtípí se konečně barmanka a mile se směje. Na podlaze je spousta odpadků. Opravdová podestýlka. V barech se totiž odhazují odpadky na zem.

Cesta je výborná, Pepé řídí naprosto báječně, a je moc milý s nim bejt.

„Šňupeš kokain?“ ptá se mě. „Ne!“ odpovídám trochu vyděšeně. „A ty?“

„Trochu. Abych vydržel vzhůru v práci. Ne moc.“ Čtvrt hodinky nato zastavujeme na parkovišti. „Nebude ti teda vadit, když si šňupnu?“

„Ne, ok.“ Koukám strnule ven do tmy, přemejšlim, co se bude dít v Madridu. Utýct můžu dycky. Snad. Pepé z peněženky vytahuje psaníčko, jednou kreditkou trochu nabere, na druhý si udělá dvě lajny, šňupe, zbytek otře do nasliněnýho cigára, zapálí si a posmrkávajíc lehce zběsile řídí auto do tmy. Španělská muzika z rádia. Mlčím, trochu pospávám, silnice je prázdná, oranžový odrazky, sem tam končej hory a objeví se dlouhá rovina plná světel, obrazy jak pro bohy, sem tam jedeme kolem nějakýho nočního údolí...

Jsem pořád trochu zaraženej.

Pak se mi snaží něco vysvětlovat o jeho domě. Něco že popijeme whisky a budeme se dívat na video a něco o posteli a spaní. Začínám bejt lehce nejistej - představa vily homosexuálního bohatce šňupajícího koks, který si přivezl hošíka za stopa a nocleh - a znova si to od něj nechávám vysvětlit jak to myslel, furt dokola, dokud si nejsem jistej, že chápu. Nakonec mi dojde, že mi vysvětluje (posuňky a pěti anglickými slovy - mezi tím mě naučil mých prvních pět španělských slov: corasón - srdce; malo - špatné; bueno - dobré; bien - pěkné; a samozřejmě amigo - přítel) význam slova pohostinnost.

„Zejtra večer tě můžu vzít k nám a poprosit někoho, kdo pojede tvým směrem, aby tě vzal.“ Trochu se kroutím, protože večer je pro mě už trochu pozdě, nejradši bych byl na cestě co nejdřív.

Dům je v okrajový čtvrti. Činžák. Žena trochu bledá, trochu nesebevědomá, ale hovořící anglicky, Carmen, s černými dlouhými vlasy. („Před pěti lety jsem se rozvedl a teď žiju s jinou ženou,“ řekl mi Pepé ještě v autě.) Byt vypadá vlastně docela chudě. Kazety o Camarónovi a Floydi jsou téměř jediný, co tady mají, pár knížek, skoro žádný obrázky, sbírka nějakejch sošiček bůžků a asi tři vodní dýmky... Pepé se rozvalí do gauče, unavenej, pak prostře k večeři. Teda prostře noviny, na ty se položí bageta, láhev s vodou, skleničky a balíček papírových kapesníků místo ubrousků, trochu jako symbol chudoby, Carmen všechno podává se zvláštní úctou (přestože jsem pouhý zevl stopař), a hrnec... guláše.

„Nejsi snad vegetarián?!“

„Ne!“

Dlabu guláš (první maso po iks letech) a koukáme na dokument o Camarónovi de la Isla. Vypadá hodně smutně, flamenco... něco mezi smutkem a tou rychlostí, rytmem.. Zároveň rytmus a bujarost a zároveň smutek... Jak to říct... Nevim...

Furt nemůžu pochopit, co se stalo. Třeba mi starej Bog chce ukázat, že Španělé nejsou zlí.

(Barcelona, 30. 7. 2003, 15:23)


vytiskni [=]

Tento článek zhlédlo 9252 párů očí.

Související články

Diskuse k článku


[*]Článek si oblíbili:


marzsa


© HlucnaSamota.net 2002 - 2012 | prostor poskytuje eldar.cz | web zrobil klokánek | mapa stránek