Fotky, který jsem ve Španělsku neudělal I.

Barcelona se mi otevřela jako členitý město plný ruchu a života. Tisíce lidí všech barev, metro s barvama a chládkem, tolik odlišný od našeho, lidi se normálně dávaj do řeči, pokukujou po sobě, komunikujou… Hlavní třída, davy lidí, turisti, atrakce stejný jako na Karlově mostě. Portrét do patnácti minut, na ukázku vystavený uhlový portréty slavnejch hvězd a modelek. Karikatura za minut pět. A mimové. Jeden z nich namazanej matnejma černejma sazema, sedící pod kandelábrem v strnulý pozici, vyhlížející jako socha z černýho matného kovu, jakoby k tý lampě patřil, za pár euro se můžeš vyfotit… Hudebníci, stánky s pohledama, turistická klasika… Ale postranní ulice, najednou úplně jiná energie, místní lidi posedávaj na ulicích, děti si hrajou, ty jejich temný byty otevřený do světa, otevřenýma oknodveřmama skoro můžeš vstoupit dovnitř. Z mnoha z nich hlasitá muzika. A cikáni. Jako v Čechách. Trochu zevlové, trochu divočáci, pokřikující po sobě, ale taky nositelé divoký hudby, flamenca. Probouraná proluka mezi domy, po zdech okolních domů barevný fleky po bejvalejch bytech, někde kousky omítky, tapet, takovej průřez všema těma pokojema, chodbama a schodištěma, jejich stíny. Zastavim se a fotim nahoru, někdo se za mnou ohlídne, mladej kluk a jen tak vykřikne, že nechápe, co je na tom zvláštního. Má pravdu. Takový obrazy jsou tady totiž všude.

V jedný takovýhle ohromný proluce cikánský děti házej zbytkama cihel, kdo dál. Nezmáčknul jsem to, neodvážil jsem se. Možná taky tim třicetikilovým baťohem na zádech to je. Starej cikán s táhne svůj vozejček krze to rumiště, taky jsem to nezmáčk.

A mají tu náměstí George Orwella. A na tom náměstí je výrazná varovná cedulka, že náměstí je pod trvalým dohledem kamer. Nejdřív jsem to považoval za vtip, ale v noci se tu schází anarchisti, komunisti, dredaři, tuláci a svobodomylšenkáři a podobná verbež, takže je neustálý dohlet orgánů zapotřebí. Samozřejmě že to vtipně glosujou gráfka na zdech (1984 etc...) a dokonce i vývěsní štít jednoho baru, kde je oko a nápis, že Velký Bratr tě vidí.

V noci pozorujeme stařenku, žebračku, která se šourá po hlavním bulváru La Rambla a v třesoucí se ruce drží misku, mince cinkají v senilním třesu. Je kolem dvou ráno, jdeme za ní, pomalu, rozhlíží se, pak trošku přidává a celkem čiperně se posadí ke stolku ňáký kavárny. Z igelitky vytáhne papírovej ubrousek a pečlivě otírá celej stolek. Pak vytáhne z igelitky pytlík a pomalu ho otírá tim ubrouskem. Teprve potom ho rozdělá, nasype do něj mince z misky, misku, pytlík i stůl znovu pečlivě utře. Tahle paní, žebračka vydělávající na ulici trpí nejspíš fóbií ze špíny! Stovky neznámejch lidí ji dávaj svý ohmataný mince, který prošly tisícema rukama... Když odcházíme, otírá si pečlivě (a jistejma, netřesoucíma se prstama) ruce i obličej a s prázdnou miskou se šine dál...

A další věc, kterou jsem se neodvážil vyfotit. V jedný čtvrti jsem narazil na slušnej dav lidí, který postávali a na něco čekali. Fiesta! napadlo mě. Koncert! Slavnost! Demonstrace! A teprve když jsem přišel blíž a musel tim davem dokonce projít, zjistil jsem, že to jsou samý prostitutky a pasáci a zlodějíčci a podivný existence a kolem byly fakt spousty a spousty odpadků. Už jsem radši ani nepřemejšlel, na co ten dav čeká.