Bylinář

Stál jsem na Hlaváku a smejčil, jestli někde neni někdo koho znám, abych nejel do Nymburka sám. Už jsem si začal připadat jako šmejdící úchylák, když jsem zahlídl Dědka Kořenáře. Stál tam v tý svojí čepici s anténkou, stoupnul jsem si před něj, nepoznal mě. Pozdravil jsem.

"Už si vás nepamatuju," řikal a vytahoval si z uší vatu. Tu nosí kvůli vlakům, aby mu neotupily sluch, vzpomněl jsem si. Vytáhl z kapsy klíč pověšenej na provázku, rozhoupal ho. Kyvadýlko.

"Nojo, vy jste celej bílej. Celej," řekl, ale nebyl jsem si jistej, jestli to nebyla otázka. Schoval klíč do kapsy. Pochopil jsem, že je to chudší verze kyvadýlka.

"Ale to je jedno. Já pomáhám všem, ať je černej, nebo bílej nebo modrej."

Dřív měl z černejch mágů docela paranoiu, vzpomněl jsem si a zeptal jsem se.

"Ale to víte. To jsem ještě nebyl tak silnej jako teď," řikal dosti sebevědomě. "Teď mám jednu doktorku v Kolíně, tu pustili domů na umření, rakovinu má, tak tu léčim. No jo, přežije to. Ta ještě dlouho bude žít," chvástal se.

Přijel vlak. Kolem nás se prosmyknul silnej pejzatej chlapík a nějak vtipně se na mě nebo na Dědka zatvářil.

"Do prvního vagónu s kupátkama musíme," poučil mě Dědek. V uličce mi vysvětloval, že to je kvůli tomu, že tam neni tolik černejch mágů najednou, že na člověka tak nemaj šanci sednout.

"Lepší kde jsou ňáký ženský," mlasknul.

"Těch je víc bílejch?" zeptal jsem se.

"No jistě!"

Zapluli jsme do posledního kupé. Seděl tam už ten pejzatej chlapík (ale zdálo se, že se neznají) a dvě ženský kolem čtyřicítky.

"S dovolením zavřu dveře. Větrat jenom tímhle okýnkem," zavelel Děděk, když se vlak rozjel.

Uložil si klíč na provázku do peněženky. Kyvadýlek tam měl mnoho, ve spíchnutym hadrovým váčku.

"Vyšrouboval mi ho cikán tam na nástupišti. Ukradl ho a zahodil. Alemě je to jedno. Proto jsem si jich koupil tolik!" vybafnul a ukazoval mi kyvadýlko s odšroubovaným spodkem.

Chvíli jsem naslouchal těm jeho řečem. Jak bylinky fungujou, jak s nima léčí rakovinu. A jak doma až přijde, se bude ozývat klepání -- zaklepal na stěnu -- ale i horší, dupání, třísknul botou do podlahy až se ženský lekly.... "Ale kdepak, na mě si nepřijdou, já jenom takhle roztočim kyvadýlko a řeknu: Bože prosimtě, Bože prosimtě, Bože prosimtě, to byste viděl, jak upalujou."

Pejzatej chlapík si prohlížel starodávnou pohádkovou knížku. Za chvíli to už nevydržel.

"Tou ssssou kecy, teda! Ježyšy, to sou starosti tohle! Já to řikám vždycky. Měli to vystřílet všechno. Neměli se srát z žádnym mírem, po druhý světový. Všechno to vystřílet!"

Dědek nic nedbal. Vysvětloval mi jak si koupil dvě Hildegardy z Bingenu a že jednu mu temní mágové ukradli a druhou schoval na skrytý místo tak že ji sám nemůže najít.

Začalo to bejt trochu nudný, pořád přikyvovat, mlel ty kecy furt dokola.

"No vidíš mladej," řikal pejzatej chlapík, vytáhl skleničku se zelím a dřívkem od nanuku začal zelí lovit a pojídat, "tak se k němu nakvartýruj, von ti bude dělat přednášky furt!"

Dědek zrovna vysvětloval, že když přijde domů, musí barák nejdřív vysekat nožema. To mě trochu vyděsilo.

Vzpomínal jsem si, jak mi kdysi líčil svoje vize, jak se setkal s Bohem v ohromný zemi a jak dvanáct let chodil před ním Kristus, ale neviděl ho a jak když šel v Nymburce podél Labe, tak se v zimě vařilo a v létě vyskakovaly ohromný sloupy vody, ale on to vydržel. Taky jak někdy před rokem kyvadýlkem muži bezvládně ležícímu na poděbradským nádraží diagnostikoval mrtvici ("Ale už to vyzvrátil, tak to je dobrý, to tu mrtvici vyrovnalo.") a přivolaná záchranka ho jenom identifikovala a jako ožralého předala policii. Ale taky jak Vlček vyprávěl, že vlak zastavil u nějakýho mrtvýho nebo polomrtvýho člověka a Dědek mu kejval kyvadýlkem nad hlavou a von se normálně posadil a vodešel!

"Už se vám někdy stalo, že to nevyšlo? Že jste se spletl?" ptám se.

"Ale kdepak, vždycky jsem se strefil," odvětil sebevědomě. Asi ještě sebevědomější, než předtim. A svět má ještě plnější temnejch mágů, který jsou všude kolem. A jeho oblíbený a všude se vyskytující choroby: mrtvice a rakovina.

Tak jsem teda bystře zabrousil do kruhů, kde se dá někdy začít rozplejtat, navázal jsem na jeho řeči vo zděděnejch předpokladech, ptal jsem se na jeho rodiče, děti, jestli měli schopnosti taky.

"To vite že jo! Matka ta dycky řikala, že by mohla bejt hnedle cikánkou, jak předpovídala budoucnost!" Vo dětech nemluvil. Začal mě srát, tak jsem byl čim dál vlezlejší. Ptal jsem se.

Začal mi vykládat vo svý ženě.

"Vona byla švadlena a stará pana, to víte, ty maj svý názory, ty si to nenechaj vzít. Dvanáct let už je po smrti. A když se jí ta bradavice udělala, ta její sestra ji chtěla dát do nemocnice, ale já ji řikám, dyk to je něco úplně jinýho, Máňa myslí už úplně jinak, dyk má rodinu, myslí na ni, ne na tebe! Byl to vobyčejnej bércák, bylinky na to stačily. Žádnou nemocnici nepotřebovala, ale vona ne, nenechala si říct. Já jsem vychovaná katolička, vo tomhle mi budeš mluvit a vyhodim tě vodsaď, bůhví jaká bible to je!"

Už mě sral fakt hodně. Vadil mi. Hádal jsem se. Označil mě za černýho mága. Jeho žena se na něj vykašlala a šla do nemocnice a dobře udělala, řikal jsem si.

"Serete mě," oznámil jsem mu. "DYCKY, když se potákme, řeknete, že jsem celej bílej a za chvíli začnete řikat, že jsem temnej mág. Dyk to pořád měníte! Dyk ten, kdo vám nějak odporuje, je pro vás černej mág! Každej, kdo se vám nelíbí.

Ale co řikal dál mě fakt vodbouralo. Vyprávěl dál, jak ho jeho žena poslechla a zůstala doma jak jí to vymejval bylinkama, dvoje rukavice jsem měl, ale ona chtěla abych jí to vymejval normálně rukama bez rukavic, nejsem prašivá, říkala. Rozrůstalo se to. Vobyčejnej bércák to byl. Začal rukama ukazovat rozměry. A takovejhle kus páteře to vyžralo!

Už jsem to nevydržel, schoulil jsem se do sebe. Von ji zabil! Von ji zabil, pulzovala mi hlavou ta věta. Věděl jsem, že to budu muset říct.

Vykládal mi vo virech v tom nádoru, jak se vodtamtaď šířily.

"Jaký viry, proboha!" zařval jsem už jenom. "Měl byste si dát pár semestrů medicíny, dyk plácáte úplný pitomosti! Bush má antrax, prej! Víte jak rychle účinkuje antrax?! Jaký viry v nádoru?!"

"Ale to bych pak měl doktorskej mozek, to bych musel myslet jako doktor a ne jako bylinář!" křičel Dědek.

Bylo ticho.

Nevěděl jsem, jestli vostatní v tom kupé to taky pochopili, ale nemohli to přeslechnout.

Pražce drnčely, za voknama to svištělo. Rozhlídl jsem se.

"Ta si s váma asi užila, že jo," nadhodil do ticha pejzatej chlapík. Blížili jsme se k Nymburku.

"Jak užila? Dyk já pořád studuju knihy a dělám byliny!" bránil se Dědek.

"No ale přednášky jste jí dával, ne?" zkoušel to chlapík.

"Ale kdepak! Vona byla švadlena a stará panna! Ty svý názory jenom tak nezměněj..."

Nymburk. Rychlík zastavil.

Vylejzali jsme z vlaku.

Už jsem to nevydržel.

"Vy jste šarlatán! Dyk vy jste ji zabil! Dyk měla rakovinu! Nepustil jste ji do nemocnice!" křičel jsem na něj, nevim jak nahlas.

"Jakou rakovinu, vobyčejnej bércák, až potom to byla rakovina!" mumlal dědek.

Ve vokýnku rychlíku jsem zahlídl květinový známý, zaklepal jsem na ně, stáhli vokýnko. Dědek zatim kráčel po nástupišti pryč. Klábosili jsme, byli roztomilí, pozitivní, krásný a lákali mě sebou do Poděbrad. Ne, sorry, dneska ne.

Rychlík odjel. Dědek si na lavičku odložil tašky s lahvema a s krámama, co nakoupil.

Koukal se na mě, jako když jsme se potkali v Praze, možná už zapomněl, co jsem mu před chvílí řikal. Otočil se, byl tam ňákej jeho známej.

Odešel jsem.