WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.
HlucnaSamota.Net
. časopis . : . . hudba - mp3 .
muzika - tepe to a buší
profil

Klavírní živel Jiří Chvojka – čili o lásce, která prochází ušima


Aleš Misař

Co to? Nad hladinou nymburské parkové zeleně pluje pánský klobouk, švihácky promáčknutý jako u prvorepublikových gentlemanů, a za jeho plavbou poskakuje svazek kučeravých kadeří, údajně již po tři roky rostoucích na volný způsob. Za okamžik vyjde zpoza keřové zástěny nositel tohoto vlasového bohatství: Hleďme, postava sice nevelká, zato plná velkých hudebních myšlenek, letí v ležérně plachtícím saku s potiskem, chtělo by se říci - elegantní větroplach. Žene se trochu nakloněn kupředu, jako by si stále prorážel cestu i tam, kde se nenaskýtají překážky. Kampak tu postavu lakýrky nesou prachem chodníků? Ti, kdo ho znají blíže, si se shovívavým úsměvem bručí pod vousy: To určitě míří za nějakou klaviaturou, na které mu dřímá čerstvě rozdělaný opus, a proto tak spěchá, aby mu noty ještě neusazené neutekly z pěti bidýlek. A já jejich domněnkám rád přitakám. Ale podotýkám, že právě tak na Jirku někde může čekat pivo se spolužáky, fronta na poště nebo ve městě nákup vhodné koncertní obuvi. Ať míří kamkoli, vykonává zdánlivě neuspořádaný kmitavý pohyb, jako by trpěl nutkavou představou, že musí všechno oběhat, aby mohl o to pohodlněji v klidu tvořit. Stěží si dovedu představit, že by se Jiří u něčeho dokázal postát v sošné strnulosti víc než pět minut – samozřejmě pokud nepočítám klavír! Vůbec se zdá, ať se vrtne kamkoli, všechny své kroky přilévá do hlavního proudu jednoho nepřestajně probíhajícího díla. Ano, i sled těch nejvšednějších úkonů se u něho podobá klavírní skladbě: klapka-budík, klapka-oběd, klapka-vlak, klapka-škola, klapka-siesta, klapka-klavír, klapka-spát a celé to musí zahrát bez zaskřípění, jinak Jiří skřípí chrupem.


Ovšemže jako správný umělec je nadán kromě jiných neobyčejných schopností také rozumnou dávkou roztržitosti. Inspirace někdy způsobí takový zával v mozkových závitech, že už se tam nezavine nic praktického. Například když ke mně mladý klavírista přijde na tvůrčí schůzku, pravidelně si při odchodu něco zapomene. Už jsem si tedy zvykl, že se loučíme dvakrát, přičemž mezi první a druhou rozloučkou Jirka sejde schody z patra a až u vchodových dveří dole s provinilým úsměvem oznamuje, že se musí pro něco vrátit. Když naopak přijdu na návštěvu k němu, do jeho zkušebny, zařízené pěkně séparé, ocitnu se v tom, co bych sofistikovaně označil za „tvůrčí binec“, tj. zdánlivý chaos, který by pořádkumilovný člověk pohanil doháněje provinilce k okamžitému úklidu, který je však pro jeho autora nepostradatelný, protože on jediný se v něm vyzná a rozumí pravidlům jeho uspořádání. Přesto se mi po každém mém vstupu do místnosti omlouvá, že neuklízel a záhy začne hledat v kupách kupy partitur strategicky rozmístěných jako praporky v orientačním běhu; klavírista jen učiní pár přeběhů kolem místnostmi a za chvíli už s přehledem vyloví potřebný list.


Jiřímu se velmi protiví nicnedělání. Tedy činnosti, na kterou se mnohý těžce pracující člověk těší po celou dvanáctihodinovku. Ne tak umělec takzvaně nakopnutý bohem a nucený tedy zpracovávat přílivy inspirací, které do údolí duše jako dar i úděl nahání neviditelná přízeň démonických múz výměnou za ztrátu duševní vyrovnanosti a klidu. Ano, soudím, že tvorba je vykoupena určitým výskokem z pohodlí, je ukončením stavu zahálky a zahájením neklidu a svérázné obdoby horečky. A Jiřím tento zvláštní druh horečky podpaluje snad nepřetržitě. Jsem například u něho na návštěvě, on se provinile usmívá, rozhazuje rukama a jako za trest si tahá štůčky vlasů z dobře chytatelného účesu a proklíná se: Já nic dneska ještě neudělal! A za chvíli se už omlouvá, že mě sice nechce vyhazovat, ale že musí na hodinku držet alespoň čestnou stráž u piana, jinak to prý není možné a nedá mu to, aby se nezeptal, jak dlouho jsem pracoval na své poslední básni. „No, celý den“ doznám se po pravdě a Jirka zesmutní, prokleje se ještě hlouběji a já už se hotovím k odchodu a neurazím se. Chápu spřízněnou duši - když si umělec žádá klid na soustředěnou tvorbu, nemělo by se mu bránit. I on samozřejmě dovede nicnedělat, ale ne tak, aby mu tato bohulibá činnost přinášela trvalé štěstí. Třebaže právě nezasedá u svých oblíbených oktáv, už pouhé pomyšlení, že někde doma mlčí jeho oblíbený nástroj, způsobuje, že mu jeho rorýsí černá očka nadšeně planou tisící jiskérkami jako ohýnky na jehličí.


Jiří patří mezi neúnavné dříče – tam, kde by jiní dávno podlehli svodům lenošení, náš skladatel na sebe uplatní přísnost a zatne prsty do kláves a tužku do osnovy, vždyť po úbytku svalů vůle, bývá jedinou léčbou nástup bičů disciplíny a tu na sebe umí Jiří bez reptání uplést. Takové sebemrskačství dává vzniknout podezřením z workoholismus, ale to důsledně popírám. Jiří si přeci vynajde čas pro své kamarády, pokud si kamarádi dříve nenajdou jeho, často s úmyslem zlákat jej na lahodnou sklenku. Potom hrozí spíše alkoholismus, neboť když už se vám umělce podaří získat na přátelský posed, ožije v něm společenský člověk a tu se mění v brilantního vypravěče, který rozhazuje vtipnou kaši se stejným přehledem jako druhdy akordy, pomlky a ligatury a jeho oči přitom střílí ohnivé šípy na všechny strany. Ovšem podvědomý odpor k nicnedělání ho popichuje i v gravitačním poli kolektivu, a pokud s ním někdo mluví třeba o poslední remíze Žižkova na Spartě, nemůže si být jistí, zda už si v hlavě nerozplétá notové osnovy. Nerad bych byl netaktní, ale prosím, zmlkněte už a odemkněte své slechy. Jiří se těší, až zase zaboří své ruce do životadárného koryta klaviatury, odkud vám pak vyloví velké ryby, jménem Bach, Chopin, Beethoven a samozřejmě Ryba.


Zážitek sám o sobě přináší pouhý pohled na Jiřího v plném zaujetí hrou. Vychutnává si každý úder do kláves tak nepokrytě jako labužník každý hlt svého oblíbeného pokrmu, zvláštně krouživě při tom pohazuje hlavou a rozkošnicky přivírá oči a rty se lehce našpulují jako k polibku přilétající múze. Jiřího hlava se takto stává doslova tanečním partnerem rukou obratně vířících o něco níže.


Ti, kdo ho neznají a stačí ho ještě zahlédnout v jeho přeletu městem, uvidí plující klobouk, rozevláté sako a hned si pomyslí: hm, to oblečení… to bude nějaký bohém tohleto, asi nějaký ten vlasatý filozof, podívejme, ani nevnímá, co se děje kolem a štráduje si to v pohodě, jéžinkute, klapky na uších, a kdyby takhle jelo auto… atd. Ty klapky jsou ve skutečnosti sluchátka, Jirka totiž nosí muziku v kapse, spojen s ní pupeční šňůrou discmanu, ale daleko raději se zajímá o klapky na prsty. Ano, Jiří, či spíše Jiřího ruce jsou hladové po vyzývavě otevřených klaviaturách; tam, kde na něho cení své černé a bílé tesáky neméně hladový klavír, tam musí neodbytně zabořit své prsty, (a teď nejde řeč o rukavicích) sice útlé, nedlouhé, ale dost mrštné na to, aby jimi vymodeloval nějakou sličnou melodii a poslal ji vzduchem suverénně jako prvotřídní tenisový servis.


A on ví, kam míří a dobře ví, jak štědře ho obdaroval muzický pánbůh, a proto nehodlá zahodit lacino ani zrno z nabyté suroviny talentu; urputně a ukázněně, v tvrdém boji o formu, kde se střetá žhavá duševní bezprostřednost tvůrčího činu s matematickou ukázněností skladatelského mozku, Jiří staví celoživotní pyramidu svého díla a snaží se, aby její špičku zaostřil co nejblíže hudebnímu nebi. Až jednou dohasne, dochrlí tisíce svých notových odrůd a láva ztuhne, pyramida by ho měla skrýt uvnitř ve svém bezpečí a navenek jej přesahovat velikostí a nezměrnou hodnotou pro všechny, kdo se s ní potkají či ji sami vynajdou. Ovšemže základy své velkorysé stavby podezdil jistotou zvanou hudba. A ta s ním roste; je mu denním chlebem, vodou i vínem a solí a jeho láskou, která prochází ušima.


Aleš Misař, 11. 7. 2007



Jiří Chvojka

Jiří Chvojka (zvětšit)



…. Podle mého soudu umělec tvoří zčásti nedobrovolně, pod diktátem talentu. Tato shůry seslaná energie v něm hloubí tvůrčí vulkán nucený přetavovat v uměleckou hodnotu každé otřesení duše, která je sama svou podstatou citlivější na vnitřní i vnější nárazy proudu života. To, co by jiný člověk řešil hádkou, douškem lihu z placatice poslední záchrany, nebo cigaretou na uklidnění nebo dokonce cynickým ruky mávnutím za podpory selského rozumu, to si umělec odbývá urputněji a dramatičtěji soustředěnou duševní prací. Citlivá duše se stává jevištěm daleko více propustným pro dramata. Musel by popírat sebe sama, kdyby měl přeslechnout vnitřní volání, kázající mu: Sedni ke své práci a maluj, piš a skládej, sestavuj, zkrátka tvoř něco nového, i na úkor praktičtějších úkonů, které by ti třeba přinesly větší užitek, kdybys jim věnoval čas. Nadaný člověk nemá tedy na vybranou, musí tvořit, a ačkoli tvorba často bolí a stojí hodně fyzických i psychických sil, hromadit v sobě bez ladu a skladu přízeň múz a nepřetkávat je do nových hodnot, netvořit, nicnedělat, by pro něho znamenalo daleko krutější, nezdráhám se říci existenciální bolest. Stejně jako v nemoci, i v tvorbě zůstává člověk osamocen - sám se svou múzou.

AM



(Nymburk, 16. 7. 2007, 0:00, přidal uživatel Wethes)


vytiskni [=]

Tento článek zhlédlo 4831 párů očí.

Diskuse k článku

FT a Klokánkoj
anonymní uživatel, 13 . 8 . 2007, 4:14
To Little Kangaroo: Ne, kdepak, jsem si docela jistý, že Jiří je tady vyblýsknut poprvé. To FT: Díky za ohlas, ale jestli to je báseň, pak jedině v próze. Alesh

buchtě trávnický
klokanek, 12 . 8 . 2007, 5:00
hele a neviděli jsme mladýho chvojku už někde pod jiným jménem? nebo si to podle fotky pletu?

anonymní uživatel, 23 . 7 . 2007, 7:38
To je docela příjemná báseň, to cos tady napsal vo tom mladým Chvojkoj. Trávnickej




© HlucnaSamota.net 2002 - 2012 | prostor poskytuje eldar.cz | web zrobil klokánek | mapa stránek