WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.
HlucnaSamota.Net
. časopis . : . . hudba - mp3 .
Eddy - marocká probuzení - cestopis Vlasty Trnky z Maroka
Eddy - Marocká probuzení - 9. díl

Loutky


Vlasta Trnka

Den pomalu ukládal svůj děj do rudých peřin. Chlapci společně pojedli z jediného talíře a pak se s důvěrou oddali hlubokému spánku. Únava odehnala všechny sny a nevědomí proplulo nocí až k nově namalovanému jitru. Znovuzrození se chlapci pustili na cestu přes kořeny prastarých jalovců, jejichž shrbená záda nesla kříž mnoha jalovcových dynastií. Den byl horký a zvláštně pomalý.


Ani stíny horských vesniček uplácaných z chladivého bláta neosvěžily jejich pohyby. Jen hlasité kokrhání kohouta nesoucí se ozvěnou skal dalo Eddymu vybavit si vzpomínku na usedlost jeho babičky – moudré vlídné ženy, jejíž tvář ho teď s laskavostí provázela. Vzpomněl si na její starý skleněný pohár na sůl, do kterého tak rád smáčel konečky prstů. Místo oušek měl dva malé skleněné psy. Vlastně jednoho, neb tomu druhému, snad již století, chyběla hlava. Eddy je vždy hladil a vymýšlel si jejich osudy, před tím, než se proměnili ve skleněné sochy. Tento babiččin grál probouzel v Eddym vzpomínky na to nejčistší a nejkrásnější

Řeka, která chlapce věrně doprovázela, hluboce oddychovala a kameny v jejích tyrkysových očích, vytvářely vábivé studánky slzí. Nebylo kam spěchat, proto se přátelé schoulili ve stínu rozložité koruny ořešáku, který Eddymu připomněl aleje stromů u nich doma. Chvíli chladili své unavené údy ve vodě, hned se zase dobíjeli v záři slunce a večer koupali zrak ve výhni plamenů špatně hořícího ořechového dřeva.

Dalšího rána se nad jejich ležením objevil malý domorodý chlapec s roztomilou copatou sestřičkou. Ve tvářích ani úsměv ani pláč, v rukou rezavé náčiní na trávu. Nic neříkali, jen si přátele zkoumavě prohlíželi. Nežebrali ani nepokřikovali jako již mnozí před nimi. Pak, až po příliš dlouhém čase, Eddy pochopil, že děti chtějí zalévat a sekat trávu na místě, jež doposud zahřívala záda chlapců. Rychle si tedy sbalili své věci a chystali se na cestu. “Co je to za místo, kde děti musí dřít na polích a žebrat, místo aby si hrály a smály se,“ brumlal si Eddy a popotáhl smutně slzu u nosu, kterou mu spustil pláč v duši. Šimon věnoval chlapci jednu ze svých košilí a Eddy děvčátku vetkl do dlaní panenku pro štěstí, která ho doposud doprovázela na jeho cestách. „Snad ti přinese alespoň pár chvil radosti, maličká,“ řekl si v myšlenkách a byl odměněn nejkrásnějším úsměvem. Ten úsměv nevěnovalo děvčátko Eddymu, ale hadrové panence v zelených šatech.

Do nejbližší vesnice zbývalo pár hodin chůze. Poslední zásoby chlapci dojedli předchozího večera a dnes již ve vzdorovitých mokřinách, kterými se nesnadno prodírali, sotva pletli nohama. Těla měli jak staré marionrty s přetrhanými provázky, a řeka tvořící mokřady, které domorodci přehradili pro zavlažování svých polí, přidávala jednu zákrutu za druhou. Už se zdálo, že cesta nikdy neskončí, když chlapci začali přes hlady a malátností zamlžený pohled rozpoznávat první domky. Dopotáceli se k tržišti, kde se mohli trochu posílit a po dalším hodinovém stoupání ve skalách ulehli do vlahé trávy u zpívajících vodopádů. Zde dobili síly, kterých jim tolik chybělo, aby se následujícího dne mohli utkat s velkým městem. Jméno toho města připomínalo Eddymu překrásnou čarodějnici a snad tomu tak ve skutečnosti i bylo. Tou dámou byla Marakeš.

(23. 8. 2005, 0:00, přidal uživatel klokanek)


vytiskni [=]

Tento článek zhlédlo 4896 párů očí.

Související články

Diskuse k článku




© HlucnaSamota.net 2002 - 2012 | prostor poskytuje eldar.cz | web zrobil klokánek | mapa stránek