Dlouhou večerní procházku a rozhovor s otcem zakončil Emil Hakl v nejbližší hospodě a místo panáka na účet podniku za ní obdržel cenu Magnesia litera. Minulý rok se v nové knize "O létajících objektech" vydal nejen na další pouť pražskými hospodami, ulicemi a nákupními centry, ale zabloudil i do ztracených vesnic kdesi v Čechách, kde se konají obskurní poetické festivaly a oslavy, a podíval se až kamsi do Jugoslávie, kde se výlet může náhle změnit v noční můru.

Oproti knize "O rodičích a dětech", v níž bylo tempo vyprávění dáno tempem chůze, sem tam ještě více zpomalené rozpomínáním se na minulost nebo jedním či dvěma rumy v hospodě, v níž se rozhovor táhl jako vaječný koňak (věřte, že tato alkoholová metaforika je zcela na místě), v jedenácti povídkách knihy "O létajících objektech" už vypravěči/vypravěčům (jedna povídka je např. vyprávěna ženou v ich-formě) procházka pěšky nestačí. Ocitají se spíše ve vagonu zběsile uhánějícího metra, kde si vypravěč nikdy není jist, na které stanici vystoupí a kde za jízdy vyslechne několik rozhovorů a lidských příběhů, které ale musí po několika minutách nenávratně bez pointy opustit a octnout se zpátky ve své starém životě („Byl jsem zpátky na Kulaťáku, zpátky ve svém starém životě. Přihlásil se smutek, kníže všech pocitů.“).

Tato „bezpointovost“ a „střípkovitost“ vyprávění, rozhovor v duchu hrabalovského hospodského pábení, hrdinové vtažení do situací bez vlastní vůle, život trochu odfláknutý a prokecaný se navíc v nové Haklově knize snoubí s nadpřirozenými a paradoxními momenty (tajemné postavy na jugoslávském kopci, náhle vyrostlý kopec za obchodním domem, zastřelený pes, exekutor, který píše básně), z kterých až mrazí v zádech. To všechno Hakl zachycuje s neuvěřitelným pozorovacím (a „odposlouchávacím“) talentem, nechává čtenáře jen krátce konfrontovat se všemi těmi „neklidnými frajírky a starými fotry, pipinami s holými pupíky, falešně ulízanými šmejdy a supernejistými hiphopy“, a tím skládá mozaiku české současnosti, která svou tragiku odhaluje právě v těchto banálních mihnutích se, dialozích a krátkých střetnutích. Emil Hakl ale nic z toho neanalyzuje, protože každý kamínek do té mozaiky patří stejným právem. („Co já to vlastně mám rád? Přece ten déšť, co se snáší venku na střechy, přece ty lesknoucí se koleje, ten ptačí zpěv ve čtyři ráno. Ty třaslavé hvězdy támhle nad Českým středohořím. Chrobáky rachotící v jehličí. Čím dál víc stejné kamarády. Měkké blondýny v účtárnách. Bledé holky ze sídlišť. Všechny ty věčně nasrané rumové dědky. Všechny ty humanitně vzdělané žabí prince, se kterými se tak pěkně žvaní a kteří pak pro člověka nehnou prstem. A koneckonců i všechny ty rychlé šmejdy, co s člověkem zametou dřív, než si jich stačí všimnout, protože je to jejich způsob komunikace.“)

Jen má možná někdy chuť zatahat někoho ve vagonu metra za rukáv a zeptat se, jak to bude dál. Jenže bohužel ten pán už na další zastávce vystupuje.

Hakl, Emil: O létajících objektech. Praha, Argo 2004. 192 s.

Litenky č. 3/13, roč. 2004/2005