Zaznamenal jste již nějaké reakce na svou poslední knihu „O létajících objektech“?

Úplně všechny varianty, které vás napadnou jako možná reakce na vydání knihy, se dostavily. Od názoru, že se opakujete a že vydávat čtvrtou knihu už snad ani není slušné, až po tvrzení, že teprve tahle se dá číst. Výsledný pocit je ten, že se vy jako autor za tím někde v klidu ztratíte, což je asi v pořádku – autor se dostatečně vyskotačí při psaní a pak by mohl mlčet.

Asi je pak těžké si z toho něco vzít.

Je, ale ono není potřeba si z toho něco brát. Stačí sledovat svoje vnitřní oko, nějakou základní supervizi, která vám pomáhá rozhodnout se, kudy má ten panáček, ve kterém sedíte a řídíte ho, jít dál, aby se nezamotal do křoví u cesty.

Takže vy nevnímáte kritiku jako radu nebo návod, jak něco změnit, zlepšit?

Vemte si nás dva, jak tady sedíme: mladý trdlo a starý trdlo. Vy byste určitě byla schopná vznést věcně správné výtky k tomu, co já patlám na papír. A já bych vám zase měl chuť říct: ptáte se přesně na totéž, na co jsem odpovídal už padesátkrát. Jenže co vy můžete poradit mně a co já vám? To je jako když slyšíte mluvit muzikanty, a oni říkají o jiných muzikantech: Ten hele vezme kytaru a já už vim hodinu napřed, co bude, umtata umtata... A vy si říkáte: No jo, sakra, to je pravda! Jenomže pak skončí pauza a ten člověk, co mluvil, se vrátí na pódium a už to mastí zase po svým, stejný akordy, stejný kiksy...

A vy se nebojíte, že se budete opakovat? Některé historky se objevují ve více povídkách...

Mám jednoho známého, který dlouhá léta vykládá všem okolo sebe pořád stejné historky a stejná úsloví. A já to jednou v opilosti nevydržel a zaútočil jsem na něj: „Ty ses zbláznil, dyť furt dokola vykládáš to samý... Víš to?“ A on mi bleskurychle odsekl: „Ne, nevim to! A nechci to vědět!“

Píšete povídky i romány, která z těchto forem je vám bližší?

Bližší je mi povídka, protože za prvé zachovává tempo a kontinuitu, za druhé když se nepodaří to tempo a tu kontinuitu udržet v rámci pěti stránek, tak je zbytečné psát jich dvě stě, a za třetí krátký text má nejspíš budoucnost, protože nadměrně neobtěžuje trpělivost čtenáře.

Doposud jste vyprávěl pouze s použitím ich-formy. V knize „O létajících objektech” zkoušíte i jiné způsoby. Proč?

Tak, libovolně teď zkouším vyprávět ústy různých postav, a zjišťuju, že v tom není až tak velký rozdíl, protože přes veškerou psychologii a psychologizaci se stejně ve chvíli, kdy máte co sdělit, vrátíte sama k sobě. Takže až zase někdy budu mít dost dobrý důvod sednout a psát, tak si nebudu lámat hlavu, jestli ich nebo er-formou. To už se nějak uspořádá samo.

Máte nějaký vztah k Žižkovu a k Letné, do kterých jste situoval většinu svých próz? Jsou pro vás tato místa něčím specifická?

Mám k Žižkovu a k Letné velmi vřelý vztah, ostatně jako ke všem ostatním čtvrtím, ostatně jako k jakýmkoliv jiným místům. Ale je pro mě jednodušší psát o místech, kde jsem žil, protože nejsem studijní typ a netěší mě chodit do městské knihovny a detailně půl druhého roku skenovat, jak se žije v Chile, abych potom mohl napsat novelku, která se odehrává v Chile. I když to vlastně není špatný nápad...

MARKÉTA KOZÁKOVÁ

Emil Hakl, nar. 1958 v Praze, aranžér, knihovník, skladník, strojník, zvukař, reklamní textař, nyní novinář. Od poezie přešel koncem 90. let k próze. V nakladatelství Argo od té doby vydal: povídky Konec světa (2001), román Intimní schránka Sabriny Black (2002), novelu O rodičích a dětech (2003) a konečně opět povídky O létajících objektech (2004).

Litenky č. 1/11, roč. 2004/2005