Všudypřítomný sníh taje, námraza ustupuje dlažebním kostkám. Čepice vystřídaly cylindry, deštníky látkové slunečníčky v rukou překrásných dam. Je 3. července roku 1883, stojím na dnešním náměstí Franze Kafky na nároží domu č. 27/5, kterému se ve středověku říkalo U Věže, a je mi zas konečně na chvíli teplo. Zmizel i hluk demonstrace proti pražské koalici na nedalekém Mariánském náměstí.

Oklepu se zimou. Spadá ze mě vrstva sněhu a z domu č. 27 na mě kouká uhlem nakreslený Kafka lákající do stejnojmenné galerie. Dívám se mu do očí. Ten zvláštní melancholický úsměv… Náhle se otevřou dveře. Oči mi zakalí sluneční svit, ale jakmile si zvyknou, vidím statného, jistě váženého muže, kterak pobízí svou neméně statnou ženu držící za ruku malého chlapce, aby si pospíšili. Rychle se vzpamatuji a vydám se za nimi do podloubí směřujícímu podél Malého náměstí k Velkému náměstí (dnes Staroměstské). Přesně v místech, kde tuším hranici obou náměstí, se nachází dům U Minuty. Rodina do něj spěšně vchází a zanedlouho konečně spatřuji v okně tvář malého chlapce. Kolem je čilý ruch, který chlapec nehnutě oknem pozoruje. Okna jednou budou pro Kafku poškrábaným sklíčkem, jímž bude pozorovat svět kolem sebe. Blízká, a přesto neprostupná hranice; stejná jako Kafkův pohled.

„Kdo žije opuštěně a přitom by se rád tu a tam někam připojil, komu se vzhledem k proměnám denní doby, počasí, poměrů v zaměstnání a podobně zachce uvidět jedno jakou paži, jíž by se mohl zachytit – ten se dlouho neobejde bez okna do ulice.“

Náhle chlapec opustí svůj výhled. Slyším těžké, staré kroky a vedle lehké, cupitavé, nestíhající… věčně nestíhající krůčky, vrzající po dřevěných schodech. Ze dveří vychází paní. Drobná, suchá, hubená, se špičatým nosem, propadlými tvářemi, nažloutlé pleti, avšak pevná, energická a dávající najevo svou převahu. Za ruku vede malého chlapce. Táhne jej kolem orloje přes Staroměstské náměstí; minou Mariánský sloup a zamíří do Týnské ulice. Už se ani nesnažím skrývat. Vím, že o mně malý Franz ví, ale je to rošťák, který dokáže tajemství uchovat.

Konečně se stmívá. Znovu se ochladilo a mladý muž mě vede napříč celým Staroměstským náměstím do Mikulášské ulice (dnes Pařížská). Cítím z něj neklid, ale i odhodlání. Zastavujeme až na samém konci bulváru, těsně u vltavského nábřeží. Kafka nedočkavě zapadá do domu U Lodi (dnes tu stojí hotel Intercontinental). Postávám venku. Je opravdu chladno a domy Židovského města se začínají roztodivně natahovat a stahovat. Stromy domy prostupují a vše se dá do divného tance. Cosi mě nutí sepnout ruce. Šílený uliční klezmer náhle prořízne skřípot pera po papíře. V domě U Lodi se svítí a z tahů poznávám: „Es war an einem Sonntagvormittag…“ Sedl jsem si na zábradlí, vinoucí se podél domu, a šťasten poslouchal. Konečně, řekl jsem si. Nad ránem jsem se šel podívat, jak pokračují práce na budoucím Čechově mostě… „Na mostě vládl v té chvíli přímo nekonečný ruch.“ Tehdy Kafka nad sebou vynesl Ortel.

Od té doby až do noci z 12. na 13. srpna 1917 se Kafkovi alespoň částečně dařilo temné síly Prahy od sebe držet dál. I já jsem svého přítele nechal jít vlastní cestou. Teď už mě nepotřeboval. Tehdy jsem se jen náhodou dostal při svých toulkách na Malou Stranu k Schönbornskému paláci na Tržišti č. 365/15. Z okna směřujícího ke Zlaté uličce se ozvalo nepříjemné chrchlání a já věděl, že od této chvíle již svého přítele nespatřím živého. Putoval pak od léčebny k léčebně, až po sedmi letech doputoval z Vídně na Nový židovský hřbitov ve Strašnicích, odkud se občas za šedých podzimních dnů znovu ozývá tichý, tichounký pláč…

Franz Kafka (1883–1924)

Pražský spisovatel židovského původu. V Praze prožil celé dětství i dospělost. Nejznámějšími díly jsou povídky Ortel a Proměna a romány Proces a Zámek. Mnoho jeho textů bylo převedeno i na divadelní prkna, což svědčí o stálé živosti jeho díla.

Dominik Melichar

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.