Poněkud buržoazní čtvrť Hřebenka, která se nachází nad Smíchovem, jsem znala jako své boty, bydlela jsem tam 15 let. Jakýmsi předělem mezi vilkovou zástavbou a ošuntělou cikánskou Plzeňskou byla Holečkova ulice, dnes už obyvatelná. Tam dole páchly psí exkrementy, křičeli cikáni a močili opilci, ale také tam byl Sokol, potraviny a tramvaj č. 9, která vás v případě potřeby dovezla až do samého centra města, jímž „v době po výbuchu času“ bylo Václavské náměstí, nikoli okolí křižovatky Anděl. Starý Anděl ještě dobrých 10 let po revoluci upomínal na to, že Smíchov je čtvrtí dělnickou.

Od určité doby přes Anděl jezdily nejen tramvaje, ale i metro. Nízká dělnická zástavba se pomalu rozpadla, chátrající továrnu nedávno nahradila prodejna obuvi. Na jedné straně křižovatky stojí synagoga (před níž si ulevovali celé generace opilců, jak připomíná Topol, a potkávám je tam dodnes), na opačné straně pak v polovině 90. let otevřeli druhý pražský Mac Donald. Vypadalo to jako pěst na oko, ale právě toho Topol využil ve své novele.

Na jedné pražské křižovatce se mu totiž v textu sešly signifikantní porevoluční středoevropské fenomény: tradice (synagoga, kostel), konzum (Mac Donald), drogy, mafie a „multi-kulti“ po česku: cikáni, vietnamci a mnoho dalších s rozmanitými životními osudy… A aby Topol podpořil mytickou atmosféru křižovatky Anděl, zahalil vyprávění krvavým oparem a vybraný topos nadto obohatil o jámu, v níž mizí lidé... Oba motivy umocňují jakousi zemitost, která je pro novelu charakteristická. Celý příběh se odehrává vespodu společnosti, kopce, města. Leží se na zemi, umírá se taktéž v horizontální poloze ve vaně či v nemocnici.

Mytologické prvky se do textu dostávají i skrze prostředky vyloženě lexikální. Celá novela je označena jako „pokroucený vyprávění z letopisů 5. čtvrti“ a spojení slov Anděl a exit také určitě není náhodné. Další hříčkou je Topolův výklad názvů městských částí Smíchov a Košíře. Co myslíte, znal je někdo předtím, než novela Anděl vyšla? Samozřejmě, že ne – ale mystifikace je to pěkná!

Symbolický význam má i sama křižovatka, kterou v literatuře běžně vnímáme jako prostor, který nás nutí k rozhodnutí – navíc se novela Anděl odehrává „v době po výbuchu času“, kdy se i střední Evropa ocitla na křižovatce. Před důležitým rozhodnutím „kam dál?“ stojí také postavy vyprávěného příběhu.

Vydání z roku 1995 obsahuje ilustrace Michala Cihláře, na nichž je zobrazován sám Topol v různých prostorech, o nichž ve své knize píše. Některé obrázky prý vznikly podle fotografií, ale to pro text samotný vlastně vůbec není důležité. Určitě si však Cihlářovy ilustrace zaslouží pozornost, jejich syrovost a emotivnost dojem z četby jen umocňuje.

A tak stále uvažuji nad tím, co si z knihy odnese čtenář, který bude číst třeba její turecký překlad (jenž není doplněn ilustracemi). Rozhodně bude vnímat motiv drogy, města a křižovatky, Jatekovo věčné pendlování především okolím Anděla. Motivy krve, jámy a pohybu „při zemi“ mu také nezůstanou skryty, určitě bude novelu vnímat jako vskutku katarzní vyprávění. Podobně na tom asi bude i čtenář český, avšak mimopražský; tomu však jméno Anděl bude asociovat i různé archetypální vlastnosti. To se zmiňovanému Turkovi nestane – minimálně proto, že překladatel vydání, které mám k dispozici já, název nepřekládal.

Je tedy novela Anděl tak působivá kvůli tomu, že si Topol prostor této novely nevymyslel, ale vlastně jen zbásnil to, co se mu nabízelo? (Znal tento prostor velmi důvěrně, několik let zde žil.) Anebo prostor pražského Anděla není nijak výjimečný, ale Topol mu dodal mysticko-mytologickou patinu? Hlasuji pro první možnost.

Topol, Jáchym: Anděl. Praha: Hynek 1995. 135 stran.

Jáchym Topol (*1962)

Básník, prozaik, dramatik, autor písňových textů a novinář. Výrazná osobnost českého undergroundu 80. let, spoluzakladatel časopisu Jednou nohou, později přejmenovaném na Revolver Revue. Po revoluci vydává např. novelu Anděl či romány Sestra a Chladnou zemí. V roce 2010 získal Cenu Jaroslava Seiferta.

Eva Marková

Jáchym Topol.

Jáchym Topol, Foto: Kateřina Ciborová

foto: Eva Marková
(přidal uživatel dominik.melichar)

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.