První próza dala jméno i celé sbírce, na každém řádku poznáváme rukopis tohoto zkušeného spisovatele. Původně vyšla pod názvem Jak jsme táhli za Stasiukem (pokus o kroniku). Popisuje cestu autora a jeho tří kumpánů na východ. Míra autenticity díla je ještě silnější než obvykle. Zdání deníkového vyprávění přerůstá spíše do nespoutaného putování, úzce spojeného s alkoholovým opojením. Další rozměr, na který v díle narážím, tvoří popis kultury v těchto zemích. Cítím tu především sílu pohostinnosti, přátelství a hlavně vliv kořalky. Zároveň prostředí skrývá protiklady nebo alespoň velice vzdálené obrazy. Topol navštíví Duklu a před našima očima se objevují bunkry. Jenže po pár řádcích už se ocitá zase v malé vesničce se „sámoškou“. Lidé tu ještě velmi dobře pamatují totalitu, jenže jejich nátury se rychle přizpůsobují.

Druhá část s názvem Zlatá hlava je úryvek z dosud nepublikovaného románu Mongolský vlk (viz ediční poznámka knihy), napsaného v zimě 1997. Děj se třikrát ponořuje do tří příběhů. Jde o krátký text tvořící rámcové vyprávění s vloženou povídkou: Ilja letí s Margašem letadlem, cesta je nepřehledná, cítíme nebezpečí z přistání. Hrdinové nevědí, kde se ocitnou. Pak se nejspíše propadá do bezvědomí a jeho ústy autor vypráví další příběh s dějem předcházejícím rámcovému. Ilja, vypravěč, se ocitá v Mongolsku na nádraží. Tady rozpráví s dvěma místními starousedlíky. Za hrubou, dřevěnou zdí mu jeden z nich, starý slepec, vypráví svůj příběh. Ten zaujímá největší část textu. Odkrývají se tu takové „malé – velké dějiny“ nástupu komunismu v Mongolsku a jeho příčiny. Pocity, které tehdy stařec jako mladý muž zažíval, jsou líčené s existenciální skepsí v hlase.

„A ona mi říkala ‚Můj čerkeský princi‘ a někdy mi rozškrábala záda do krve a musel jsem jí říkat, že jí miluju a že si jí vemu, protože to chtěla.“ Cítím tu ohromnou lhostejnost k životu, lhostejnost k vlastním hodnotám a k důstojnosti. Autor zde svůj jazyk exotizuje (podobně jako Hůlová v knize Paměť mojí babičce) jmény a výrazy odkazujícími k mongolskému prostředí. Používáním této terminologie se vyprávění stává čtenářsky více přitažlivým.

Výlet k nádražní hale je třetí text v knize. Na tomto místě se popis mění. Věty se prodlužují, a stávají se tak méně úsečnými, navzdory autorovu typickému stylu. Zároveň se stupňuje existenciální pocit vykořenění. Dále následuje filmový scénář Karty jsou rozdaný a dramatický text Uzavřeno, který se odehrává rovněž ve velice stísněné atmosféře vězení a následně v něčem, co lze nazvat nitrem nebo svědomím vězňů. Na konec knihy je zařazena divadelní hra Cesta do Bugulmy z roku 2006.

Topol tyto prózy napsal již dříve a vesměs byly již uveřejněny pod jinými tituly, myslím ale, že se nejedná pouze o tah, který bude v tomto roce udržovat čtenářskou pozornost. Je zřejmé, že tyto prózy mají něco, co je staví neoddělitelně vedle sebe. O celé knize i o jejích jednotlivých částech můžeme říci, že se tu postupně s každou další prózou násobí pocit vykořeněnosti, hrubě a nesmlouvavě mi při čtení byly předkládány i nejšílenější vize. Pro její žánrovou rozrůzněnost můžu sbírku označit za velmi inspirativní a myslím, že pokládá celkem zevrubný, i když stručný obrázek o práci tohoto autora, který v poslední době patří mezi nejznámější české autory ve světě.

Jáchym Topol, Supermarket sovětských hrdinů, Torst, Praha 2007.

LitENky č. 2/28, roč. 2007/2008