Pokud si čtenář nepřečte před otevřením vlastní knihy anotaci na přebalu, první odstavce mu nejsou zcela jasné: Hlavní hrdina asi píše knihu, ale mluví o nějakém nahrávání... Později se dozvíme, že vypravěč a zároveň hlavní hrdina neumí číst a psát, zato má výbornou paměť, a tak si pamatuje všechny knihy, které mu někdy někdo předčítal, a až patologicky miluje biblické ilustrace Gustava Dorého, realistického francouzského malíře 19. století. Ty mu byly matkou ukazovány od narození a zřejmě se mu do hlavy vryly tak silně, že chlapec později ve škole nedokázal vstřebat písmena.

Hlavní hrdina dostal jakožto odborník na Dorého bibli od švédské církve za úkol napsat o ní pojednání. Vzhledem ke svému handicapu nahrává svá slova na diktafon a my čtenáři máme před sebou tedy zřejmě přepis zvukového záznamu, ačkoli to nikde není přímo řečeno.

Těžko říci, zda by švédská církev byla s takto splněným úkolem spokojená, protože kniha samozřejmě není o Dorém: Vypravěč líčí svůj zvláštní život analfabeta a poeticky ho prokládá (bohužel někdy trochu násilnými) literárními aluzemi a popisy Dorého ilustrací, jež si pamatuje tak dobře, že když o knihu přijde, dokáže obrazy nakreslit všechny přesně stejně jako malíř.

Román se mi velmi líbil a to zejména díky pokroucenému nahlížení světa hlavního hrdiny. Nejdříve jsem se nedokázala smířit s vyrovnaností, s níž hrdina čelí všem nepřízním osudu, ale postupně jsem začala věřit jeho inteligenci a přejala jeho perspektivu. V tomto vyrovnaném stavu potom čtenáře závěrečná pointa zasáhne jako blesk z čistého nebe.

Markéta Jakešová

Lindgren, Torgny: Dorého bible. Překlad: Z. Černík. Havran, Praha 2010. 184 stran.