„Já jsem Olof Helmersson, představil se Olof Helmersson. Nedávno jsem objevil skvělou kořalku. Takříkajíc místní. Starý norrlandský akvavit.“ Olof Helmersson, 84, bývalý probuzenecký kazatel, po čtyřiceti osmi letech a třech měsících přijíždí do kraje, kde kdysi obrátil čtyři sta šestnáct duší na víru. Jak sám poznamenává, některé dokonce dvakrát.

Dlouho nad spasením bádal, až zjistil, že s obrácením a samotným Bohem je to jinak, než si celou tu dobu myslel. Proto se vrací s novým poselstvím do Västerbottenu zpět, aby své činy napravil a bývalé ovečky přivedl opět na správnou cestu.

Na smrtelném kole objíždí krajem, aby hlásal poselství. Nic ale nejde tak hladce, jak by si člověk a Olof představovali. Jeho ovečky se mají k světu, případně leží na smrtelné posteli nebo už rovnou na hřbitově, ale především se zatvrzele odmítají znovu obrátit a uznat Olofovu pravdu o neexistenci Boha.

Norrlandský akvavit je dalším střípkem z västerbottenské mytologie, kterou Lindgren ve svých prózách buduje již celou řadu let. Mýtotvorný charakter románu posilují především dva prvky. Prvním jsou epizodická vyprávění o návštěvě krále Karla Patnáctého, který přijel do kraje na kontrolu staveb odvodňovacích kanálů. Druhým prvkem je způsob zprostředkování příběhu pomocí vypravěče.

Vypravěč Norrlandského akvavitu s neobyčejným sebevědomím zpochybňuje prakticky cokoli. Prostor příběhu, västerbottenské vnitrozemí, posouvá do zvláštního kraje bytí a nebytí, stejným způsobem relativizuje i čas příběhu. Možná i díky této vskutku existenční nejistotě jsou pro postavy Lindgrenova románu jedinou jistotou vzájemné svazky, pevné v přátelství i nenávisti, přehledné jako systém odvodňovacích kanálů.

Co je tedy na Norrlandském akvavitu nového? Má vůbec cenu číst knihu, která přináší už stokrát předložené? Zcela jistě ano, a to z několika důvodů. Tematika Lindgrenových próz nebývá úplně radostná. Nejinak je tomu i u Norrlandského akvavitu, kterému vévodí nevíra, stáří a smrt. Lindgren je ale také mistrem v práci s paradoxem, což jeho prózám zajišťuje potřebný nadhled, zároveň se mu daří upozorňovat na potenciálně přehlédnutelné perspektivy. „Za tímhle dílem, vyjádřil se Olof Helmersson, lze tušit rozsáhlé a hluboké studium dějin. To opravdu ne, namítl lokálkář, spíš naopak. Což ale klidně může být jedno a totéž.“

Lindgren se v Norrlandském akvavitu pouští do experimentování. Text doplňují fotografie, obálky knih, které dají vašemu životu nový směr (Výroba úlů od Alexandra Lundgrena), nebo reklamy – román se tak stává kouzelnou koláží, opět s jasně čitelným rukopisem Lindgrenovy ironie a smyslu pro humor.

A třetím důvodem je výtečný překlad Zbyňka Černíka. Černík zachovává jemné jazykové nuance, v promluvách postav zaznívají nespisovné a nářeční výrazy, archaismy dotváří atmosféru téměř pohádkové návštěvy Karla Patnáctého.

„Zkrátka a dobře, pokračovala prodavačka a nasadila při tom slavnostní tón, tři rostliny z řádu Umbelliferae, okoličnatých, tři zdravé byliny, které se šťastným způsobem spojily v živou vodu. A nakonec se zušlechtily pomocí několika kapek sherry. Přejete si tašku?“

Markéta Holanová

Lindgren, Torgny: Norrlandský akvavit. Překlad: Z. Černík. Host, Praha 2009. 176 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.