Ročník, který je považován za herecky silný, opět potvrdil své kvality. Přijde mi pouze škoda, že herci jsou typově obsazováni stále do podobných rolí. Samozřejmě, že je nutné respektovat jejich předpoklady a i tělesné vklady, ale na školní scéně by jim mohlo být umožněno zkusit svůj talent rozvinout i jiným – než pouze již ověřeným – směrem.

Racek vypovídá o věčné lidské nespokojenosti se svým životem, o nenaplněných láskách, o nesplněných snech, o zklamání (ze splněných snů).

Nejkrutěji se splněné přání podepíše na Nině, která snila o slávě na podiu i za cenu zimy a hladu. Klára Klepáčková naivní venkovskou dceru a nadějnou mladou herečku ztvárnila, jako by jí byla ona sama. Životem zničenou ženu, která ztratila dítě – vracející se v druhé části představení – jí ale již nemůžeme věřit bez výhrad.

Diváka mrazí, když slavná matka-herečka (Marie Štípková) není matkou Kosťovi (Jiří Suchý z Tábora) jenom proto, že nerozumí jeho literatuře - vlastně ji ani nečte - ale věnuje veškerý svůj (i mateřský) obdiv mladému, Moskvou obdivovanému, spisovateli žijícímu svůj život pouze proto, aby měl náměty pro povídky.

Právě v postavě Trigorina se nejviditelněji projevuje snaha režisérky Terezy Ludvíkové obsadit herce tak, aby do postav promítli svá osobní témata. Nerozeznáme, zda se nad tíhou slávy zamýšlí Trigorin, nebo písničkář Tomáš Klus.

Velikým přínosem jsou kostýmy Evy Růžičkové, které nám postavy vytvoří dříve, než vůbec promluví. Hercům stačí postavu „pouze“ oživit. Velice povedená je postava učitele Medvěděnka (Ivan Lupták), kterému chceme oprášit křídu z kalhot a později ho poplácat po zádech, že zase bude dobře.

Problémem všech absolventských představení je nutnost obsazovat do rolí všech věkových kategorií dvacetileté. Největší problém s tímto měl loňský absolvent Ondřej Novák. Jeho Sorin byl možná špatně se pohybující, ale stále mladý člověk s minimem životních zkušeností. Senilitu a stařeckou vzpurnost jednoduše zaměnil mladickou rebelií.

Během přestávky bylo osvěžujícímu se davu nabídnuto malé hudební rozptýlení. Tklivé tóny piana bohužel zanikly mezi spěchajícími kroky, cinkajícími skleničkami a šveholícími hlasy. „Je to zamilovaná Dornova píseň, kterou zpívá svým milenkám a bývalým láskám, ve které je obsažena část jeho přístupu k životu. O přestávce si ji Dorn hraje – kolem chodí davy lidí a on je uzavřen se svou písní ve své samotě,“ uvedl jeho představitel Igor Orozovič, který píseň sám složil. Divák se svou nevšímavostí stává vlastně součástí hereckého záměru.

Přes jistou premiérovou rozpačitost se divák bavil. Herci odvedli dobrou práci, skromná scéna nijak nerušila, hudba nenásilně domalovávala atmosféru, ještě jednou chválím kostýmy. Přes velmi dobrou práci musím ale podotknout – tento ročník umí hrát i lépe.

Jak hodnotí nová herecká generace svá studia na DAMU?

Absolventům Katedry činoherního divadla DAMU jsme položili několik otázek o jejich dosavadní herecké cestě. Zatím stále vystupují v divadle DISK, tak se jimi nechte pozvat na jejich představení. Kdo a jak nám odpověděl? Přečtěte si celé rozhovory na www.litenky.cz!

Jakou roli (z absolventských inscenací) si nejvíce užíváte a proč?

Anežka Rusevová: Nejraději hraji Ernu France Merkla v Kazimírovi a Karolíně. Je to taková záhadná a silná ženská a baví mě její tajemství odkrývat. To hraju ráda, i přesto, že mi během představeni chrstnou bezmála litr piva do ksichtu...

Igor Orozovič: Tartuffa – mám rád divadelní líčidla a už jsme si na sebe dost zvykli… Je to padouch par excellence! Ale doktor Dorn se nenápadně – prozpěvujíc si svou píseň – šplhá na první příčku.

Klára Klepáčková: V poslední době je to Nina z Racka, ale to je nejspíš tím, že jsem ji zkoušela jako poslední a celou ji mám ještě čerstvě pod kůží. Markétu si taky hodně užívám.

Jiří Suchý z Tábora: Nejvíce si užívám roli Mikoláše z představení Markéta, dcera Lazarova, protože je to kus chlapa, což já ve skutečnosti nejsem.

Nikola Bartošová: Těžko říct, pokaždé jinou. Docela si užívám Elu v Kazimírovi a Karolíně. Postava sice malá, ale správné trdlo, které si neuvědomuje, do čeho se to nechává uvrtat. Baví mě tvořit tandem s Májou, baví mě se klouzat na klouzačce a lézt po žebříku. Herecky je to milé, nepříliš stylizované.

Šárka Adamovičová

Racek, Divadlo DISK

Režie: Tereza Ludvíková

Hrají: Marie Štípková,Jiří Suchý z Tábora,Ondřej Novák, Klára Klepáčková, Ivan Dejmal, Nikola Bartošová, Anežka Rusevová, Hana Marie Maroušková, Tomáš Klus, Igor Orozovič, Ivan Lupták, Václav Šanda

Racek

Marie Štípková jako Irina Arkadinová

foto: Marek Brožek; DISK

foto: marketa.bohmova

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.