Začal se u nás objevovat kolem roku 1935, vydávání skončilo po 2. světové válce. Další výtisky „zatrhla“ při kontrolách tisku komunistická diktatura. Velký boom zase zažil v 90. letech 20. století, kdy je nakladatelé hromadně vydávali v různých reedicích. Měl podobu románového sešitu. Přímo do kapes se však nehodil, spíše jako nenáročné čtení pro zábavu. Díky zjednodušené, primitivní variantě soudobé zábavné četby tvořil nejnižší a nejjednodušší vrstvu populární literatury.

Podobný typ četby se zde objevoval už dříve, od 20. let 20. století. Byly to příběhy legendárních postav: Buffalo Billa, Nicka Cartera, Billy Kida, Sitting Bulla atd. Obdobná sešitová vydání měla v zahraničí velikou oblibu. Formou připomínal zámořské magazíny, vůbec se však nezabýval publicistikou. Zprvu obsahoval i další rubriky, mj. tzv. "Trampskou hlídku", přinášející informace o počátcích trampského hnutí, písňové texty, návody ke stavbě srubů apod. Vzhledem a složením poukazoval na životní styl přelomu 20. a 30. let 20. století. Obsahem upozorňoval na roli muže a ženy ve společnosti, obhajoval vlastenecké hodnoty, odkrýval ideály štěstí, všímal si konfliktů dobra a zla… Postupně si získal celou širší veřejnost.

Významnou náplň tvořily překlady, spousta autorů ale používala vícero pseudonymů (např. Američan MAX BRANDT, vl. jm. Frederik Schiller Faust, jich užíval asi 17).

Asi nejznámější edice byly Rodokaps, Weekend, Rozruch, Divoký západ.

Nejfrekventovanějším typem románu byl western, který se postupně vyvíjel v několika liniích:

1/ Kovbojské romány:

Odehrávají se na americko-mexickém pomezí, v dobytkářských oblastech, později v Jižní Americe. Typickými motivy jsou vyhánění z půdy, krevní msty, krádeže koní a stád, budování železnice, válka o Texas.

2/ Zlatokopky - romány ze severních oblastí Ameriky:

Popisují život v drsné divočině, hrdinové jsou zpravidla zlatokopové, lovci, kurýři apod.

Dalším typem byly letecké a námořnické, cestopisné, vojenské, vědecko-fantastické a kriminální romány.

Všechny se tematicky zaměřují z domova ven, do světa – na rozdíl od sešitových románů pro ženy. Dobrodružství pojímají jako řetězec zkoušek, překážek, překonávaných silou a rozhodností, oslavují krajní výkony lidské odvahy. Postavy nejsou po stránce psychologické příliš propracované. Hrdinové bývají šerifové, rančeři, kovbojové, pistolníci, Indiáni, lovci.

Muži představují určitý jednotvárný typ ideálu krásy. Vyhraněný charakter a ušlechtilou povahu zpravidla podtrhují výrazné rysy: svalnaté otužilé tělo, větrem ošlehaná (osmahlá) tvář, ostražitý pohled v očích prozrazuje sebevědomí. Pod zdánlivě tvrdou slupkou však skrývají citlivou, pozornou duši a chovají se jako „opravdoví gentlemani“. Proti těmto „klaďasům“ stojí „záporáci“ – jejich krutost, lstivost, nemilosrdnost a padoušství lze vyčíst už v pohledu očí, z nichž „nenávist přímo čiší“. Ženy musí být hrdé, nezdolné a sebevědomé - aby vydržely v tvrdých podmínkách. Nebo naopak vystupují jako křehké, něžné a jemné bytosti, které přišly zvenčí a v novém prostředí se příliš neorientují.

Děj se řídí určitými principy. Tím nejzákladnějším je střet dobra a zla, pravdy a lži, zbabělosti a odvahy. Dále morálka, zásady, důsledná obhajoba zákona, pořádku a práva. Velkou roli hraje „zločin a trest“ – viník musí být vždy odhalen, odchycen a potrestán. Výstavbou připomíná červenou knihovnu s podobnými schématy. Např. střet pyšné a hrdé dívky s mužným protějškem, skrývaná náklonnost, muž v roli zachránce; boj dvou mocných rančerů, tajná láska; překonání sociální nerovnosti (otec – mocný muž, neposlušná dcera, obyčejný kovboj nebo pistolník neprávem odsouzený); muž jdoucí po stopě vraha; odsouzenec bránící svou čest... Děj se dá předvídat a příběh končí happy endem.

Rozhovory bývají strnulé a téměř nepřirozené svou strojeností. K typické kovbojce neodmyslitelně patří dané fráze a klišé: „střílet od boku“; „odebrat se do věčných lovišť“, „zákeřně střelit do zad“; „se mnou přijde zákon“; „být mizerný, prašivý pes (kojot)“; „za to budete viset“; „mít kolty proklatě nízko u pasu“; „jsi synem smrti“; „slovo muže platí“; „vyzývám tě na souboj!“ apod.

Někteří autoři však chtějí být originální a tato klišé obměňují, což ale působí spíše komicky, např.:

„Světle modré oči zářily jak jestřábí oka, ocelovým světlem chladné jistoty.“

„Z levého boku vyšlehl jazyk ohně a zařízl se do zápěstí.“

„V očích jí tkvěl divoký děs.“

„V rozhovoru mluví kolty a hvízdají kulky.“

„Tomahavk přiletěl včas, aby mi zachránil kůži.“

Autoři se dají rozdělit do dvou skupin: Ti, kteří se drželi zažitých pravidel falešné romantiky Západu (Z. Grey, M. Brand, G. F. Unger atd.) a ti, kteří svá díla propracovali pokud možno podle skutečnosti a vycházeli z historických pramenů (J. F. Cooper, T. M. Reid, Scott O´Doyle). Právě tyto romány mají trvalejší kvalitu, poukazují na jiné hodnoty a podávají věrnější obraz o Divokém západě spíše než ty „krásné“, rádobyrealistické fantastické produkty romantických nadšenců.

Ludmila Pechová

Použitá literatura: P. Janáček, M. Jareš: Svět rodokapsu. Karolinum, 2003.