Nový román Markéty Pilátové Má nejmilejší kniha je směsicí nejrůznějších žánrů. Umně propojuje detektivku, milostný román, thriller a pohádku, která ale rozhodně nepatří do rukou dětem. To vše je protkáno syrovým popisem života v jihoamerických slumech.

Na první pohled neuvěřitelná kombinace čtenáře pohltí od první věty a na hadím hřbetě – hladce, děsivě a klikatě – ho doveze až na konec. Vypravěčem je paradoxně postava, která ztratila paměť, a dokonce si nepamatuje ani své jméno; ve slumu mu říkají Ten, který tetuje. Příběh, který nám (a svým zákazníkům) předkládá, ho udržuje naživu. Když tetuje, musí vyprávět, přimět tetovaného, aby zapomněl na bolest. Jinak tater zemře – prodavači drog, kteří jsou jeho nejčastějšími klienty, neznají slitování. „Stačí jeden nudný příběh, a změním se na Toho, kdo umírá.“ Inspiraci pro své příběhy čerpá ze Slovanských pohádek, jeho nejmilejší knihy.

Druhým vypravěčem, nebo lépe řečeno komentátorem děje, je bílý had Haré. Motiv hada představuje spojující prvek celé knihy. Čtenář se musí v průběhu čtení proplétat neuvěřitelně zamotaným klubkem rozmanitých postav, které spolu více či méně souvisejí. Hlavním vodítkem k rozpletení tak složitých vztahů jsou právě hadi a jejich hadí píseň, která je jakýmsi refrénem celé knihy: „Had v horečce spí, na smrtelném místě, líbá tě na jazyk, je tvýma očima, rozpleť ty kořeny, krvavý, stočený.“ Tato píseň se postupně rozeznívá v myslích všech postav a jen ten, kdo ji rozluští, žije plnohodnotným životem, dle slov hada Harého: „Je málo lidí, kteří od nás dostanou píseň... Pokud píseň nerozluští nebo nepřijmou, začne jim škodit... Píseň mluví o konci. A kdo porozumí konci, může doopravdy žít.“

Nastínit děj knihy je v podstatě nemožné, skládá se z mnoha dílčích příběhů, které dohromady skládají nesmírně složitý celek. Klíč k nalezení základního tématu tvoří motto knihy od Fernanda Pessoy: „Všichni víme, že zemřeme; všichni cítíme, že nezemřeme.“ Přestože postavy knihy mají úplně odlišené osudy, všechny spojuje jedna a tatáž touha, touha po nesmrtelnosti.

Až k extrému dovádí tento sen vědec Michael Vidal – zkoumá látky v hadím jedu, které prodlužují život.

Důležitým aspektem románu je intertextuálnost. Hned v první promluvě tatera-vypravěče najdeme moderní verzi pohádek Tisíce a jedné noci. Tater vypráví, aby ho nezabili prodejci drog, Šeherezáda, aby ji nezabil manžel. V postavě vědce Michaela Vidala spatřujeme faustovského hrdinu. Proto, aby dosáhl co největšího poznání a slávy, poskytne moc nad svými myšlenkami hadu Harému. Text také obsahuje mnoho motivů z českých pohádek. To, že se autorka inspirovala právě jimi, je v textu explicitně řečeno. Vystupují zde v podobě knihy Slovanské pohádky, procházející pod rukama několika románovým postavám. Některé jsou dokonce ztělesněním pohádkových hrdinů oné knihy. V míšence Pajitě, která políbí hada na jazyk a tím se naučí hadímu jazyku, poznáváme Jiříka ze Zlatovlásky, který snědl hada a potom rozuměl všem živočichům.

Ačkoli autorka jako podklad pro své příběhy používá časem prověřené literární fláky jako Faust či Pohádky Tisíce a jedné noci, je po přečtení zcela zřejmé, že pod taktovkou schopné ruky může být takováto literární recyklace nesmírně zajímavá a přínosná.

Kateřina Kubová

Pilátová, Markéta: Má nejmilejší kniha. Torst, Praha 2009. 276 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.

Pilátová: Má nejmilejší kniha (recenze)

foto: http://img.ihned.cz/
(přidal uživatel katerina.kubova)