Kniha je mozaikou poskládanou z příběhů čtyř žen, které zdánlivě nemají mnoho společného. Lena a Marta žijí v Brazílii – Marta ve městě, Sao Paulu, a Lena na okraji džungle, kde pomáhá své matce s vedením farmy. Neznají se, ale mnoho věcí je spojuje. Jejich čeští rodiče či prarodiče do této země emigrovali ve 30. a 40. letech a obě mladé ženy se teď dostávají do životní fáze, kdy si uvědomují, že je potřeba protřídit myšlenky a rozmyslet se, co vlastně od života očekávají. Jejich rozhodování komplikuje i potřeba hledání vlastního místa v životě, místa, kde by se člověk cítil doma a které ani jedna z nich nenachází. Obě se rozhodnou hledat ho v zemi, odkud pocházeli jejich předkové, a vydávají se do Evropy. V Praze se protnou jejich životní cesty společně s osudy dalších dvou žen – o poznání starších a zkušenějších – Marušky a Luizy. Maruška v Čechách prožila druhou světovou válku i léta komunismu. Její první láska – Jaromír – se jí sice v roce 1938 snažil přesvědčit, aby s ním a jeho rodinou emigrovala do Brazílie, ona se ale rozhodla zůstat. Po letech dopisování, které – jak Maruška tušila – nebylo pouhým vyprávěním o životě a vyzvídáním situace v Československu (Jaromír totiž působil jako dvojitý agent), přichází parte od Jaromírovy brazilské manželky a několik let poté stojí ve dveřích i ona sama – Luiza. Zajímá ji, kdo je vlastně ta žena, od které dostával její muž česky psané dopisy a kterou nepochybně i celá ta léta miloval. Společně s Martou a Lenou, které zpočátku působí především jako překladatelky a zprostředkovávají veškerou komunikaci mezi oběma dámami, se pokouší poodhalit pavučinu vztahů, záhad a tajemství, jimiž byl jejich muž opředen.

Během celého procesu pátrání, který je pro ženy zároveň i jakousi formou terapie, si všechny čtyři uvědomují, jak je zrádný je pocit vlastní vykořeněnosti, který tak často zažívají emigranti a s jehož následky se potýkají často ještě jejich děti. Jaromírův život je celý naplněný kolísáním, hledáním svého domova, který se mu marně snažila vytvořit Luiza. Jeho rozpolcenost je podpořena i pobytem v koncentračním táboru, který zažil za druhé světové války. Jedinou nadějí pro něj i většinu ostatních byla cikánka Johana, která vždy dokázala sehnat jídlo a jejíž žluté oči všechny fascinovaly. Nemusela utěšovat, slibovat, ale přesto dávala naději, že jednou vše skončí a že se všichni dočkají dne, kdy se budou moci vypravit domů. Stejně tak i Marta, Lena, Maruška i Luiza neztrácejí naději na to, že i ony najdou místo, které jim bude tím pravým domovem.

Žluté oči vedou domů je román prodchnutý exotikou a tajemnem brazilské džungle, mísí se v něm dusná atmosféra Sao Paula s historickým klidem a melancholií Prahy. Kromě střetávání dvou naprosto odlišných kultur dochází i ke konfrontaci mezigenerační a v neposlední řadě i k dialogu mužského a ženského světa. Všechny tyto o tři složky se pak setkávají v jednom bodě – v bodě hledání své pravé identity, životního štěstí a spokojenosti.

Kristýna Horáčková

Pilátová, Markéta: Žluté oči vedou domů. Torst, Praha 2007. 162 stran.