Agresivní termín „demonstrace“ jako by s laděním akce příliš nekorespondoval; vždyť od počátku bylo zřejmé, že se k protestu neshromáždil lebonovský dav, nýbrž přemýšlející lidé – intelektuálové, chcete-li. Setkání zahájila Lenka Dusilová s kytarou. Svými křehkými písněmi a naléhavým výrazem předznamenala proslovy zástupců tří pořádajících iniciativ, které se nesly v emotivním, avšak k populismu nesklouzávajícím duchu.

Ačkoli se hnutí Věda žije, Za Česko kulturní a Petiční výbor Za Odpovědnou reformu zabývají odlišnými problémy, v příspěvcích mluvčích zaznívaly totožné požadavky. Byla jimi transparentnost, jež by měla být vnesena do rozhodování zástupců politické moci, a nesouhlas s privatizací veřejného prostoru. Zástupce Akademického senátu Josef Šlerka se například vyslovil proti násilnému přizpůsobování vysokých škol poptávce trhu a jako tragikomický příklad uvedl kauzu právnické fakulty v Plzni, která vyšla trhu vstříc svými dizertačními rychlokurzy.

Martin Krummholz z fóra Věda žije přirovnal nekoncepční myšlení současných politických zástupců k mentálním výkonům Milouše Jakeše. Na pozadí jeho slov se poprvé rozezněla rezonance, jež během toho večera nabírala na razanci: letos je tomu dvacet let od pádu totality, ale máme vůbec co slavit?

„V poslední době se na ulici scházíme čím dál častěji, ač demonstrovat jistě není naše záliba,“ připomněla herečka Táňa Fischerová loňské protesty proti reformě financování divadel a rozdělování literárních grantů, demonstraci učitelů i o několik let starší televizní krizi na Kavčích Horách. Poukázala také na změny ve vedení RVVI – Rady pro výzkum, vývoj a inovaci: „Nyní sedí v radě lidé svázáni s podnikatelským sektorem a stejně jako grantová komise svými nekompetentními rozhodnutími likvidují duchovně-kulturní život.“

Fischerová se dotkla i všudypřítomného hesla „krize“. Na kulturu a vědu by podle ní bylo dostatek financí, jen kdyby se miliardy korun ze státního rozpočtu netopily v neprůhledných zakázkách. Rovněž Ondřej Hrab, ředitel Divadla Archa, kritizoval přístup politiků a jejich absenci vizí přesahujících čtyřletý mandát volebního období. Astrofyzik Jan Grygar zase komentoval postoj vlády k vědě, která je volebním heslům navzdory nikoli podporována, nýbrž ignorována.

Sešlost Budoucnost není na prodej zakončilo vystoupení písničkáře Xindla X. Během jeho písně možná doznívaly v hlavách přítomných dojmy ze všech těch nepříliš optimistických projevů. Mně se vybavila teorie sociologa Ralfa Dahrendorfa o vývoji posttotalitních společností. Podle ní má trvat šedesát let, než se národ morálně vzpamatuje a skutečně porozumí zásadám demokracie. Pokud by tato hypotéza platila, znamenalo by to pro nás ještě dlouhých čtyřicet let živoření na materiálně orientovaném „divokém Východě“.

Člověk by z toho mohl upadnout do letargie. Právě z té se ale trojspolek iniciativ snaží veřejnost vytrhnout. Slovy Jana Vávry (hnutí Za Česko kulturní): „Nechceme si dát vytunelovat veřejný prostor a stojí za to o něj bojovat.“ Série demonstrací za uchování kulturních hodnot v Česku tedy podle všeho zdaleka nekončí.

Ema Stašová

Budoucnost není na prodej, společná demonstrace Petičního výboru Za odpovědnou reformu, iniciativy Za Česko kulturní a Věda žije. 6. 10. 2009, náměstí Jana Palacha, Praha.

Vystoupili: Lenka Dusilová, Josef Šlerka, Jan Vávra, Martin Krummholz, Jiří Grygar, Táňa Fischerová, Jan Royt, Rudolf Zahradník, Ondřej Hrab, Tereza Vlasáková, Xindl X.

Budoucnost není na prodej

(Praha, 6. 10. 2009.)

foto: Martin Mádl
(přidal uživatel ema.stasova)

© www.vedazije.cz

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.