Děj Slibu se z větší části odehrává počátkem 50. let v reálném i nereálném prostředí Brna, které zažívá komunistickou stavební explozi. Ústřední hrdina, architekt Kamil Modráček, je autorem několika vysoce umělecky ceněných vil; doba a jiné okolnosti jej však tlačí ke kolektivním představám a nutí ho přehodnotit své umělecké ideály. Kromě charakteristické lokace se ve Slibu objevuje několik dalších konstant typických pro Kratochvilovy prózy. Jednou z nejvýraznějších je přítomnost několika vypravěčů, která přináší spektrum různých úhlů pohledu. Mimo autorského vypravěče k čtenáři promlouvá i architekt Modráček, poručík Láska či soukromé očko Daniel Kočí.

Jak již název knihy naznačuje, příběh se bude točit okolo slibu. Ten dal totiž architekt Kamil Modráček své sestře Elišce, jež se po policejním vyšetřování oběsila v cele. Snaží se pomstít její smrt, a to velice svérázným způsobem. Vezme spravedlnost do svých rukou a hodlá potrestat toho, kdo je v jeho očích vinen sestřinou smrtí – poručíka Lásku.

Jiří Kratochvil už názvem svého románu Slib odkazuje na stejnojmennou novelu švýcarského autora Friedricha Dürrenmatta, která vyšla roku 1958. Dürrenmattův Slib však představuje rekviem na detektivní román, kdežto podtitulem Kratochvilova románu je „rekviem na padesátá léta“. Díky epizodním příběhům však čtenář o detektivní zápletku úplně ochuzen nebude.

Zásadní roli hraje v románu také tajemno, kuriózní a groteskní situace. Na to jsme však u Kratochvila zvyklí, tak čím nás ještě může překvapit? Modráčkova vize o odplatě spočívá v uvěznění poručíka Lásky v kleci ze zlata v brněnském podzemí. Nejprve se za mřížemi ocitne symbolicky jen lístek s poručíkovým jménem, s tím se však architekt nechce spokojit a nakonec polapí samotného Lásku. Osobní msta se však architektovi vymkne z rukou a souhrou náhod začne počet podzemích nájemníků stoupat. Kamil Modráček se s touto situací snaží vyrovnat po svém a vytváří ve svém sklepním vězení alternativní společenství se vším všudy (tedy samozřejmě kromě svobody pohybu) a zároveň tu buduje své vrcholné architektonické dílo.

Kniha je prosycena někdy až bizarními náhodami, s každou další kapitolou se jednotlivé, zdánlivě nepodstatné epizody provazují, vše do sebe začíná zapadat. To ukazuje na to, že Kratochvil nepíše jen tak nazdařbůh, ale že své dílo pečlivě komponuje. Stejně můžeme interpretovat velké množství aluzí a parafrází. Mimo výše zmíněného Dürrenmatta tak v knize najdeme přímé odkazy na ruského spisovatele Vladimira Nabokova a jeho povídku Mluvíme rusky. Ve třetí části knihy se dostaneme také do současnosti, kde se to hemží narážkami na tzv. Kuřimskou kauzu či případ Rakušana Fritzla. Z tohoto okénka do budoucnosti je čtenáři zřejmé, že muselo dojít k rozuzlení, k naplnění slibu.

Ten, kdo zná Dürrenmattovu novelu, nebude v Kratochvilově Slibu překvapen, že zlom přichází v okamžiku automobilové nehody. A ten, kdo zná alespoň trochu Kratochvila, se však bude mít stále na pozoru. Ví totiž, že si autor se čtenářem rád pohrává a příběh dovádí k neuvěřitelným absurditám. Strůjcem příběhu není totiž náhoda, jak jsme si mohli celou dobu myslet, ale Kratochvil, to on tahá za všechny nitky. Závěr knihy je podle mého názoru neotřelý a vůči čtenáři nestoudně troufalý. Ale nic jiného bychom od Kratochvila snad ani nečekali.

Denisa Garciová

Kratochvil, Jiří: Slib. Druhé město, Brno 2009. 292 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.

přebal knihy J. Kratochvila Slib

foto: denisa.garciova