"Komu z vás se nikdy nestalo, že zatoužil být někým jiným: úspěšným hollywoodským hercem, manažerem na samé špičce největší počítačové firmy nebo třeba lichtenštějnským knížetem?"

Mikuláš Mazel - hlavní hrdina nového románu Jiřího Kratochvila, je herec. Nalezený na balkoně, vychovaný v rodině hodináře Kryštofa Mazla, jednoho z posledních umělců hodinářského řemesla (kterému sice komunisti vzali dílnu, vilu i velikou a milovanou sbírku hodin, ale nemohli mu už vzít jeho um a lásku k hodinám a všemu kolem nich), milující svého otčíma jako vlastního otce a snažící se jít v jeho stopách.

Hodinářem se člověk musí narodit, hercem také. Ačkoli se ho otčím snaží zasvětit do hodinářského umění a vychovat v něm svého pokračovatele, ačkoli se Mikuláš snaží naučit pracovat s drobnými přístroji a nástroji, kterými se zastavená srdce hodinových strojků vracejí k životu, tento talent mu chybí. Naopak herecký talent se u Mikuláše objevuje už od dětství, lépe řečeno talent hrát. Mikuláš pozoruje lidi, jejich podobu, chování, pohyby a je schopen je napodobit, vstoupit do jejich rolí, zahrát je. Postupem času ho jeho talent čím dál více ovládá a pohlcuje a pro Mikuláše se stává hraní vším (…protože pro mě je herectví stejně libidnostní jako sexualita, a podezřívám sám sebe, že pro mě znamená dokonce mnohem, ale mnohem víc než sex.) Podaří se mu i přes nástrahy a překážky kladené hodinářské rodině komunistickým režimem vystudovat JAMU a stává se z něj skutečný herec. Jenže poměry v divadelních kruzích mu příliš nepřejí, a tak se potlouká jen po provinčních divadlech a hraje v nich jen malé role. Pro Mikuláše ale není žádná role malá. Vždy, když ho nějaká postava zaujme, přímo ho vtáhne a on se jí oddá. A nejen postava na jevišti, ale i postavy všude kolem, lidé na ulicích, pijáci piva v hospodách, cestující v nočních šalinách.

Kratochvil buduje román v několika rovinách. Seznamuje čtenáře s Mikulášovým osudem a zapojuje do vyprávění i své vlastní vzpomínky a zážitky z dob minulého režimu. Zároveň ale dává prostor i samotnému Mikulášovi a pasuje ho do role spoluvypravěče, a právě toto střídání vypravěčů a pohled na události z úhlů dvou osob dodává románu dynamický spád. Mikuláš se na začátku knihy na počátku devadesátých let stěhuje po smrti svého otčíma do jeho garsonky a tam pomalu balí staré otčímovy věci do pytlů a zároveň se svým otčímem hovoří, vypráví mu svůj příběh, vše, co nebylo vysloveno za otčímova života, vše, co Mikuláš chtěl, ale nestačil říct. Příběh se chvílemi pohybuje na samé hranici skutečnosti a fantazie, nechybí mu humor, ale zároveň ani tvrdá ironie, kterou Kratochvil hojně využívá při charakterizaci postav (jakýchsi figurek, kterým vždy někde něco chybí a někde něco přebývá), ale především ve vztahu k minulému režimu, k postavičkám kontrášů a vyzvědačů, estébáků a kariéristů. Ale ani po sametové revoluci se situace příliš nemění. Staré známé firmy převlékly kabáty a dál vesele využívají všech svých osvědčených metod k dosažení té nejlepší pozice ve společnosti.

Svého hereckého nadání – schopnosti vžít se do druhého, přebrat jeho úlohu a zahrát ho tak, že je k nerozeznání od originálu, se nakonec Mikuláš rozhodne využít ke své obživě. Podá si inzerát a nabízí, že zahraje kohokoli. Nejprve si není úspěchem sám jist a od realizování tohoto nápadu ho odrazuje i případ prvního zákazníka, který si nechá zahrát svého úhlavního nepřítele, jen aby si na něm mohl vylít svůj vztek a nemusel se přitom utkat s tím pravým. Ale postupně přicházejí další a další nabídky a Mikuláš hraje vdově jejího zemřelého manžela, bývalému komunistickému pohlavárovi domnělého bratránka emigranta, který má pomoci očistit komunistickou minulost svého příbuzného, a další stovky a tisíce jiných rolí. Ale přestože mu nakonec tato činnost přináší pohádkové výdělky, Mikuláše to nezajímá. Pro něho je nejdůležitější hraní, poznávání nových postav a přebírání jejich úloh, stále nové a nové studování rolí a jejich ztvárňování.

Kratochvilovi se stejně jako v jeho předcházejících románech povedlo vytvořit přitažlivého hrdinu, který je člověkem, ale zároveň je něčím výjimečný – má schopnost, která ho od jiných lidí odlišuje. Prochází dějinami, je součástí dění, ale jako by byl odjinud. Jakoby přišel splnit nějaký svůj úkol a pak mohl opět beze stopy zmizet. Je nalezencem, přichází z neznáma (a přestože se na konci románu zdá, že jeho původ bude objasněn, nestává se tak) a na konci se opět ztrácí, když dobalí do pytlů všechny staré otčímovy věci, nechává pytle odvézt popelářským vozem a jako by už neměl proč dlít v tomto světě, když dohrál všechny role, které na něho čekaly, když otčímovi řekl vše, na co vystačila doba nutná k dobalení pytlů, zahazuje klíče od garsonky do kanálu a odchází. A tento Mikulášův osud je jasný už od prologu - dialogu s jedním ze zákazníků, který se sám chce stát hercem, ale nakonec se svého snažení vzdává. „Tak náhle, jak se k Mikulášovi začali hrnout zákazníci, když jim hrál dvojníky a když je to navíc ještě učil hrát, tak se teď zas vypařili. Najednou přestal být v Brně populární, až se na něho zapomnělo, a jednoho dne dočista zmizel. Nic lepšího si nemohl přát.“

Lidská identita, její skrývání a odhalování, její cena a to, jak s ní lidé dnes zacházejí, jsou obrazem v zrcadle nastaveném příběhem Mikuláše Mazla. Jsou lidé, které potkáváme na ulicích, naši známí a nejbližší, skuteční, nebo jsou to jen dvojníci, objednaní herci, kteří mají zastupovat unavené a dnešním světem znuděné originály – nás lidi? Je svět skutečný, nebo hraný? Pokud ale i vy zatoužíte někdy po dvojníkovi nebo si budete chtít nechat zahrát svého ztraceného známého, úhlavního nepřítele či vysněný nedosažitelný idol, přečtěte si Kratochvilova Herce a podívejte se do novin. Třeba tam opět někde bude Mikulášův inzerát.

Jiří Kratochvil - Herec

repro: milan.soucek

Jiří Kratochvil: Herec. Druhé město, Brno 2006. 312 str.

LitENky č. 2/22, roč. 2006/2007