Rekrutují se zhusta z řad studentů vysokých škol, lhostejno jaké fakulty. Introvertní matfyzák se před zraky publika změní v citlivého symbolistu, kandidát na inženýra jiskří vtipnými bonmoty a aforismy. Přímo se vtírá otázka, kde se to v nich v době elektronické komunikace, která opovrhuje i hacky a carkami, bere, co je nutí vyjadřovat se jinak, než prostřednictvím blogů, twitterů a osobních fanklubů. A co je to popadlo, že svou tvorbu publikují v tradiční formě opotřebovatelné a interneaktivní papírové knížky, namísto aby využili bezplatných služeb bujících publikačních serverů, kde se na svá dílka navíc dočkají bezprostředních reakcí? Možnosti komunikace nahrávají grafomanním projevům, které jsou občas obdařeny i čtenáři, nebo aspoň lidmi, kteří si dají tu práci, aby jejich autora poslali do háje i jinam.

Přesto ale, když se člověk začne rozhlížet tím správným směrem, vyrojí se kolem něj nezanedbatelné množství současných mladých autorů se svými současnými sbírkami a autorskými čteními, jež jsou kupodivu poměrně hojně navštěvována.

Lze namítnout, že každý z nás měl v onom rozháraném věku jisté literární výrony a někomu to, co naplat, zůstalo prostě o něco déle. V čem je tedy rozdíl mezi poezií, lze-li to tak titulovat, rozcitlivělých pubescentů a adolescentů a poezií mladých básníků, kteří navíc mohou do předchozí kategorie také spadat? Myslím, že nemá smysl rozepisovat se zde o pochybných kvalitativních měřítkách té které básně či sbírky; s tím mají ostatně potíže i literární vědci u autorů renomovaných, starých a mrtvých. Je docela dobře možné, že by se třeba vaše báseň z patnácti let, kterou jste oplakali a zatratili svou druhou nezvedenou lásku, mohla velmi dobře uplatnit na literárním poli. Mohli byste v zaprášených učebnicích literatury stanout po boku Máchy či Hálka. Mohli by se podrobně zabývat vašimi duševními úlety a psychickými úchylkami.

Ovšem to, co je podstatné, je právě ten kondicionál – kdyby. A co je tedy to, co dává jakési právo říkat o sobě v hospodě okouzleným (nebo okouzlovaným) slečnám ono tajemné a lákavé: „Jsem básník.“ ? Nejspíš jde o ten poslední krok – vytáhnout opatlaný sešitek z příslovečného šuplíku a něco s ním podniknout, ať už je to účast v nějaké literární soutěži, kterých je víc než přehršel, autorské čtení, třeba po boku jiných odvážlivců, nebo troufalý dopis do nakladatelství. Teprve když své niterné úzkosti a radosti zabalené do poezijní formy předhodíte lačné a zároveň nechápavé veřejnosti, která se o ně bude zajímat málo/moc/špatným způsobem/nebude to zajímat tu holku z přednášky, můžete si snad dělat nárok na titul básník, nebo aspoň básník h. c.

Podstatně jiná kategorie je kvalita „mladé poezie“. Tematika se od dob antiky nezměnila a asi nezmění, dokud se z nás nestanou kalkulačkoví androidi nebo éteričtí osvícení – láska, úzkost, zklamání, naděje... něco osobního, nepřenosného, ale zároveň sdělitelného, a to právě třeba pomocí poezie. Lze vysledovat určité tendence, kterým tvorba mladých básníků podléhá. Tou nejsilnější je naprostá liberalita forem, rozsahu, obsahu, výrazových prostředků či básnických figur a tropů: setkáme se se sonety, poezií, která se blíží próze, hloubavými volnými verši, krátkými epigramy či melodramem.

V tomto čísle bychom vám chtěli ukázat pár těch podivínů, kteří se v civilu bezostyšně skrývají za nenápadnou maskou. Pronikli jsme na autorská čtení, která prosakují z úzkého kroužku přátel, vděčných známých a fanatických obdivovatelů už i do řad veřejnosti. Vymámili jsme z básníků jejich drahocenné sbírky i různě ochotně poskytnuté rozhovory. Nechali jsme se překvapovat ve všech směrech, opájet mladou poezií jako mladým vínem (a občas nás po obojím čekala stejná kocovina).