Ondro, svoji první básnickou sbírku jsi vydal letos v červenci. Jak dlouho už píšeš básně?

Básničky píšu zhruba od třinácti let. Ve Stínohradu jsou texty z doby, kdy mi bylo mezi 17 a 19 lety, některé jsem napsal ještě ve dvaceti. Je to na tom asi znát, ale doufám, že ne pouze v negativním slova smyslu.

Proměnil se za tu dobu způsob tvého psaní?

Zajímavé je, že když jsem začínal psát, bylo to spíše volným veršem, nebo lépe řečeno uvolněným. Pak se ale něco zlomilo a od té doby jsem neopustil pevný tvar s důrazem na zvukovost verše.

A proč zrovna sonety?

Protože mi nabízejí přesně to, co při psaní potřebuji. Nevelký, sevřený prostor, možnost hrát si s pointou – odsouvat ji, zastírat, zdůrazňovat... zkrátka stavět na malém prostoru objekt s hlubokými základy a mnoha tajnými sklepeními. Sonet nabízí všechno a chce za to málo – upsat se mu vlastní krví (smích). Přiznávám, jsem sonetofil.

Texty, které se objevily v tvé sbírce, jsi tedy sbíral delší dobu. Nevznikly na jeden zátah?

Ty texty vznikaly delší dobu, zhruba v letech 2004 – 2007. Na jeden zátah jsem asi nikdy nic nenapsal – nebo alespoň nic "závažnějšího". Básnička mi většinou zraje v hlavě několik dní.

Jak bys svou poezii popsal?

Charakterizoval bych ji jako formálně sevřené texty s otevřeným (nebo alespoň pootevřeným) významem. Důraz kladu i na zvuk. Tématem Stínohradu je především smrt, to souvisí s mým strachem z ní, ale samozřejmě to není to jediné.

Většina lidí, kteří píší poezii nebo i prózu, ji píšou tzv. do šuplíku.

Myslím, že dnes už zase tolik lidí do šuplíku nepíše. Existují různé literární servery, které nabízejí okamžitou možnost virtuální publikace. Je to sice na jednu stranu semeniště grafomanů, ale rostou tam i opravdoví básníci, jako je třeba Jonáš Hájek (sbírka Suť), Ladislav Zedník (Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly), Eva Košinská (skvělý Solný sloup) nebo Tereza Ješátková (Oblásky).

Co pro tebe bylo impulsem k vydání básní?

Co bylo impulsem? Když jsem poslal ty texty básníkovi Milanu Ohniskovi. Jemu se líbily a doporučil mi je poslat do Hosta a do Welesu. Do Hosta jsem je snad ani neposlal, už nevím, ale do Welesu ano. Nejdřív mi nabídli publikaci několika textů ve své revue, pak i celé sbírky. Vzhledem k tomu, že jsem v té době měl už materiál na celou knížku, sesbíral jsem to, utřídil a dal Welesu k vydání. Moc hodní pánové.

Kde bereš inspiraci pro své básně?

Inspiraci, hm... je to spoustu zdrojů. Samozřejmě v knihách, ať už prozaických nebo básnických, ve vlastním životě a strachu, v životech jiných lidí, u nás na vsi, v kázání našeho pana jáhna... hlubokou studnicí inspirace je mi samozřejmě Bible. Zjevení sv. Jana považuji za největší literární dílo všech dob.

Když už nějakou báseň napíšeš, zasahuješ pak do ní ještě? Předěláváš, přepisuješ?

Svoje texty přepisuji dokola a dokola, cizeluji, škrtám, mažu. Mockrát se mi stalo, že jsem básničku zničil jenom proto, že mi tam jeden detail neseděl.

Vím, že studuješ na FF UK bohemistiku. Máš nějaké své vzory nebo autory, kteří tě oslovují, inspirují?

Studuji bohemistiku a anglické překladatelství. Těch autorů je spousta. Z českých samozřejmě Mácha, Erben, Karásek ze Lvovic, Březina, Hlaváček, Palivec, Halas, Zahradníček, Hrubín, Ludmila Macešková alias Jan Kameník, ze současných Norbert Holub, Bogdan Trojak, Vít Slíva, Petr Halmay, Zbyněk Hejda a další. Z cizích miluji expresionisty, Trakla, Heyma, Benna, z anglofonní oblasti Johna Donna, E. A. Poea, Emily Dickinsonovou, Roberta Frosta, Seamuse Heanyho, Sylvii Plathovou atd.

Vysoká škola ti asi také poskytla širší teoretické znalosti. Ulehčilo to tvé psaní, nebo naopak ztížilo? Promítlo se do způsobu tvorby?

Ano, teoretické znalosti mi skutečně poskytla. Při psaní si je potom člověk jistější, zná území, na které vstupuje, neobjevuje Ameriku. Zároveň má lepší interpretační aparát, což je klíčové i při překládání poezie. Ale je ho třeba i když člověk tvoří nějaký vlastní text. Tím, že pochopí model jiných, je schopen lépe vytvářet svůj vlastní. Poznat cizí země znamená lépe poznat i tu svojí.

Měl jsi už někdy nějaké autorské čtení?

První autorské čtení – to bylo na konci dubna, ještě před tím, než vyšel Stínohrad. Byl jsem na literární přehlídce Větrák v Brně. Byl jsem nervózní, ale docela to vyšlo. První větší čtení jsem měl při křtu čtyř sbírek Welesu letos v říjnu. Kromě mě tam byl Vladimír Šrámek (sbírka Řeč chce syna), Milan Šedivý (Výběh slov) a Vít Slíva (krásné leporelo Koloběžka). Byl jsem tam ze všech nejmladší, takže to byl takový křest (sbírky) ohněm. Poslouchat Víta Slívu, to je... mocný zážitek. A když vám ještě pochválí vaše vlastní básničky... Ještě dneska se při té vzpomínce otřesu.

Zúčastnil ses někdy nějaké soutěže?

Různých literárních soutěží se snažím účastnit pravidelně, ačkoli je vybírám spíše náhodně. Vždycky jich pár obešlu, zapomenu na to a pak se divím, když mě zvou třeba do Čelákovic…

A nějaká ocenění?

První cenu jsem si odnesl v patnácti letech ze soutěže Lidových novin Staň se spisovatelem. Pak ještě různá umístění v česko-rakousko-německém Sprichcode, Literární ceně Vladimíra Vokolka, strakonické O cenu prof. Antonína Voráčka, Městské knihovny v Čelákovicích a asi i pár dalších. Zrovna tuhle sobotu, 13. 12., jedu do Děčína na vyhlášení letošní Literární ceny V. Vokolka. Před dvěma lety jsem tam byl třetí, a to jsem tam navíc ani nedorazil, tak uvidíme, co letos.

Denisa Garciová