Musím se přiznat, že jsem dnes ráno nezvykle dlouho vybírala boty...

A vybrala jste?

Nakonec jsem z těch dvou párů, co mám na koleji, jeden vybrala. Asi tušíte, kam mířím: Albín, ústřední postava vaší nové knihy Boty a značky, hodnotí druhé podle bot. Má o nich neuvěřitelné znalosti. A vy jako jeho stvořitelka je musíte mít také...

Ale já přece nejsem žádný specialista na boty! V Botách a značkách jsou jen takové obecné věci, takže jsem se nijak nepřipravovala... (odmlčí se)

Obuv mě zajímá, ale jinak než Albína. Vnímám ji zvukově. Klapání podpatků, to je takový malý koncert. Důležitější pro mě je, jak boty znějí, než jestli jsou podle módy...

Albín tedy hodnotí druhé podle bot. Čeho si vy všímáte na lidech nejdříve?

Nevím... U vás jsem třeba první odhadovala věk. Ale o nějakém hodnocení, že bych člověka někam strkala, nemůže být moc řeč.

Dalším zajímavým elementem knihy je Milenka...

Předně bych chtěla říci, že tahle Milenka je vymyšlená Albínem. Je jenom v jeho představách. Funguje v podstatě jako Albínovo svědomí. Jejím prostřednictvím hovoří sám se sebou. Někdy se pomocí Milenky utěšuje, něco si nalhává...

Je to tedy mužská představa o ideální ženě?

Spíše obecná představa člověka o někom blízkém.

Ve vaší další próze Za trest a za odměnu jsem jedním dechem četla otevřené pasáže o intimním životě postav. Málokdy působí erotika v literatuře tak přirozeně a lehce, řekla bych...

Jedna z linií v románu je také milenecká láska mezi Markem a Terezou. Takže přirozeně se tam objevuje i tělesná láska, která je podle mě neodmyslitelnou součástí vztahu. To může být důvodem, proč na vás působí právě těmito dojmy.

Jak probíhá váš „psací proces“?

Vycházím z osnovy. Když je hotová, tak ráno sednu a píšu několik hodin. Denně. Dokud není kniha hotová. Prostě píšu metodou „sednout a sedět“.

Jak řešíte tvůrčí krize?

Metodou „zůstat sedět a psát dál“.

Psaní popisujete jako racionální činnost... Vyvolává ve vás také nějaké emocionální pochody?

Pocit uspokojení. Ten je důležitý při každé činnosti. Asi jako když vy uděláte zkoušku ve škole. Také pak cítíte tu bezprostřední euforii. Ta se, myslím, při tvůrčí práci dostavuje... Ale víte, většina spisovatelů nad tím příliš nedumá.

Stereotypem spisovatele a umělce vůbec je bohémství, rozháranost, nestabilnost... Jaká je umělkyně Anna Zonová?

To byste se musela zeptat mého partnera. Jde totiž o pohled zvenčí. To okolí má umělce za tak trochu nestandardní. Umělecká komunita si podle mě nemyslí, že je nenormální.

Vybavujete si ten okamžik, kdy jste se rozhodla psát cíleně, se záměrem být vydána?

Jako většina lidí jsem začínala psát na střední škole. Ale do roku osmdesát devět jsem pro sebe vůbec neviděla prostor. Soustředěná práce přišla až počátkem devadesátých let.

Byl totalitní režim důvodem, proč jste si ke studiu zvolila technickou školu?

Já jsem tehdy humanitní školu zvažovala. Ale kamarádka byla na gymnáziu a měla dost nepříjemné zážitky z hodin literatury. Dnes už si ani nevzpomínám, kdo ji učil. Ale určitě jsem nechtěla absolvovat socialistický realismus.

To moje profesorka češtiny na průmyslovce, Zdeňka Nešporová, mi přiblížila svět, od kterého byla ta kamarádka úplně odříznutá. Pořád dělali Bezruče a Kozáka... Na „technice“ byl prostor a kvalitní kantor. Tam jsem zjistila, jak je literatura skvělá.

Využíváte poznatky z technických předmětů i v dnešním životě?

Ano. Při obživné činnosti. Jsem na volné noze, a tak kromě psaní dělám ještě poradenství v investiční činnosti.

Proč nejste pouze „spisovatelkou na volné noze“?

Důležité je pro mě vyrovnávání tvůrčí práce a technické činnosti, při které si určitým způsobem odpočinu. Vyhovuje mi to. Hlavně proto, že si sama určuji, jak naložím se svým časem.

Pracovala jste také jako kurátorka výtvarných výstav v Moravském Berouně...

To byl spíš můj koníček vedle práce. Založili jsme si s přáteli občanské sdružení, hlavním iniciátorem byl Lubomír Dostál. Nejdříve jsme vystavili všechny své známé, které jsme chtěli a kteří třeba do devětaosmdesátého nemohli vystavovat...

Tu a tam pořádám výstavy dodnes. Ale v galeriích. Už ne v tom barokním kostele. Výtvarné umění mě zajímá opravdu odmalička, takže si to patřičně užívám.

Psala jste výtvarné recenze do Literárních novin a A2. Necháváte se výtvarnem inspirovat při psaní?

Jedním ze zdrojů inspirace pro Boty a značky byl Autoportrét Lubomíra Dostála. Pohled z hlavy nahé postavy v autě mě inspiroval k vytvoření Albína. Propojení světa literatury s výtvarnem existuje, ale spíš ve vnímání. Ráda si s výtvarnem hraju: zachycení bílých ploch na bílém pozadí nebo tónování barev. S tím, že je rozluští jen člověk mně blízký. Občas tyhle narážky používám pro své zpestření. V jedné mé knize se objevuje například Picassův obraz. Neprozrazuji ho přímo. Jen popisuji. Člověk znalý ho třeba odhalí...

Sledujete diskuzi kolem nové budovy Národní knihovny?

Mně se zdá, že se z toho stala bulvární diskuze. Mimo výtvarné řešení. Sleduji ale stanoviska politiků, jak se ty jejich názory přelévají... Vášeň člověka po moci je zajímavá věc.

Z hlediska společenského mi ta kauza připadá podivná, nebo možná spíš typická pro situaci v naší republice. Prostě postsovětský stát. Je to více méně mezinárodní ostuda.

Debut vám vydalo nakladatelství Petrov, další knihy však zajišťoval Torst. Proč jste změnila nakladatele?

V Petrově vydávali hodně současných českých autorů. Pravděpodobně toho měli opravdu moc, dlouho – celý rok – se mi neozývali. I trpěliví autoři už potom nevydrží... Měla jsem kontakt do Torstu na Jana Šulce. On reagoval během několika dnů, že mi knihu vydají. S Petrovem jsem měla dobrou zkušenost, jenom prostě neměli tolik času.

Takže spolupráce je teď příjemnější?

Já říkám, že v Torstu se splní sen každého literáta. V té kombinaci Viktor Stoilov, Jan Šulc a Eva Lorencová. Opečovávají autora nejen v průběhu, ale i „po“: vydáním knihy to pro ně nekončí, starají se i o kontakty do zahraničí... Navíc je mi blízká jejich produkce. Hodně knih doma mám právě z Torstu.

Loni jste získala ocenění Great Prize for East European Literature...

Nominoval mě Jiří Gruša, můj literární oblíbenec, s překladatelkou Christou Rothmeierovou, která teď překládá Za trest a za odměnu do němčiny. Obou dvou si velice vážím. Byla jsem potěšena. Ale spisovatel jinak z cen neomdlévá, protože psaní přece jen není lehkoatletická disciplína, že. Nejde o to stát na nějakých stupních vítězů, ale spíše o kontakt s příjemnými lidmi a dobré je, že kniha bude přeložena...

Jak přijala vaše spisovatelství rodina?

Rodina to nijak neprožívá. Můj partner je výtvarník, ten to bere jako běžnou věc. Jako se dělají sochy, tak se i píše...

Shromažďujete knihy?

Ano. Kdykoliv jdu kolem knihkupectví, tak prostě „musím“. Tady v Olomouci mě naštěstí ohrožuje jenom jedno. Někteří lidé mají vášeň z nakupování šatstva, já z knih.

Takže máte doma velkou knihovnu...

No knihovnu mám teď v krabicích, co jsem se přesunula do Olomouce.

Jaká má být dobrá kniha?

(po chvíli váhání) Má způsobovat potěšení. Člověk se k ní vrací, protože mu zaplní prostor. A také aby diskutoval s autorem. Důležité je vědomí, že člověk nečte bláboly a slova bez obsahu.

Jaká jste byla studentka?

Já jsem byla vzorná studentka.

Takže jste psala všechny úkoly...

No, tak všechny úplně ne, ale... Měla jsem je, když se odevzdávaly. Ideálem je, když to nemusíte přehánět s úsilím a jde to samo. A občas je to náhoda, že to tak jde.

Co vám první prolétne hlavou při vyslovení slova „studium“?

Naše studentská komunita. Jak jsme byli otevření a všechno zažívali poprvé. Pokud má člověk štěstí, potká pár přátel i později, ale většinou v dospělosti přicházejí už jen známí...

Vybavují se mi bezesné noci, kdy jsme četli knížky, které se musely do rána vrátit. Samizdaty. Přes noc jsme to museli přečíst a ráno poslat dál.

Jste milovnice přírody?

Na vesnici jsem vyrůstala. Takže mám pocit, že jsem součást vesnické přírody. Ale město mi vyhovuje taky. Tedy jestli je Olomouc město.

Třeba ve srovnání s Moravským Berounem?

Já moc nevnímám počet obyvatel. Spíš si všímám, že je tady tepleji a že je tu nepříjemná rovina.

V Olomouci plánujete zůstat?

Já takové velké vize nemám. Teď jsem tady...

A zítra?

Tak třeba dny nebo měsíce budu určitě v Olomouci. A pak to nechám náhodě. Má kamarádka Magdaléna Platzová říká, že Olomouc je ideální město pro období důchodu. Všude se dá dojít pěšky, je tu ticho a klid.

Nejsem fixovaná na jedno místo. Záleží mi spíše na okruhu přátel. Ale přiznám se, že tíhnu k horám. Kde jsou blízko hory, tam je mi dobře. Ve všech ročních obdobích.

Máte rusínské kořeny...

No, spíš bych řekla, že jsem Rusínka. Narodila jsem se na východním Slovensku náhodou. Maminka byla na cestě za babičkou a špatně odhadla termím porodu. Ale dětství jsem prožila v oblasti Nízkého Jeseníku. Takže jsem Rusínka, uváděnou národnost mám slovenskou a mým jazykem je čeština.

Co byste si vzala na pustý ostrov?

Na Zem nebo na Měsíc?

Na Měsíc...?

Kyslíkové lahve.

Abyste mohla dýchat...

No tak, na určitou dobu. Jako měla bych si vzít knížky a takhle, jo? Na pustý ostrov na zemi bych si radši vzala ploutve a šnorchl, abych se mohla potápět. Ke sklonku života, na pustém ostrově...

Něco na způsob poslední cigarety před smrtí.

Takže moře vás fascinuje podobně jako hory?

K potápění mi stačí české nádrže. I když netvrdím, že se chodíváme potápět jen do povolených míst.

Pracujete na nové knize?

Píšu něco nového, ale...

Nic neprozradíte?

Ne, protože potom mi to nepíše. Přílišné rozebírání mi škodí.

Ema Stašová

Rámeček

Prozaička a výtvarná kritička Anna Zonová (*24. 4. 1962) patří k nejzajímavějším osobnostem současné domácí literatury. Velkým tématem její tvorby jsou severomoravské Sudety, nejen co se jejich složité historie týče. V nejnovějším románu Boty a značky se dotýká stále citlivé otázky členství ve straně před revolucí a zároveň sleduje pohasínající mezilidské vztahy.

Dílo:

sbírka povídek Červené botičky (2001)

román Za trest a za odměnu (2004)

román Boty a značky (2007)