„Klid nezískáš tím, že se vyhneš životu!“ zazněl mužský hlas z pódia. Na osvětleném stole pomalu uvadala ve sklenici s vodou větvička sakury. O kus dál v hledišti seděl starý pán a v tichosti pozoroval své dva syny režiséry, přitom spokojeně mlčel.

Tak jsem si vždy představovala zkoušení hry v ND. Jak se zdá, v případě Dobře placené procházky nejsem daleko od pravdy. Návštěva Národního divadla pro mě nikdy nebyla samozřejmostí, spíš svátkem, a tak i má procházka do oněch míst v dubnový podvečer byla dobře zaplacená. Pokud se však prozíravý divák chtěl dozvědět něco víc předem a zmateně nelistovat narychlo a draze zakoupeným programem před samotným představením, publicita formanovské buffopery z roku 1965 byla nepřehlédnutelná. A proto se i ve mně zrodilo nutkání uchopit komentář představení po „formanovsku“, nově a jinak.

Jiřího Suchého, Jiřího Šlitra ani divadlo Semafor není nutné českému publiku nijak detailně představovat. O jejich tvorbě a významu bylo sepsáno mnoho literatury, mnoho rozhovorů, a co především, na originální hudbě Jiřího Šlitra, básnických textech Jiřího Suchého a na celém divadle Semafor vyrostlo několik generací diváků. Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem se stali jednou z nejpopulárnějších divadelně-hudebních dvojic s nezaměnitelným stylem inscenací. Dobře placená procházka měla premiéru 15. června 1965 v divadle Semafor a celkem se dočkala 64 repríz a též adaptace v podobě televizního filmu v roce 1966. Zařadila se mezi velké úspěchy Semaforu a vystupovali v ní tehdy Eva Pilarová a Naďa Urbánková v roli Vanilky, René Gabzdyl jako Uli, Hana Hegerová s Naďou Urbánkovou v roli tety Brockefellerové z Liverpoolu. Autorská dvojice se zhostila rolí advokáta - Jiří Šlitr a listonoše - Jiří Suchý.

Jsi ta nejkrásnější krajina, co znám

Nejen tato ústřední píseň, ale i další se staly populárními hity, k nimž patří Listonošovo lyrické vyznání "Já přilepím si známku na čelo", vášnivé Vanilčino svádění "Je dusno a těžko", zážitek Tety ze setkání s andělem "Kdesi nad kanálem" nebo Tetina dojemná vzpomínka na mládí "To nebylo mi patnáct let". Přiznám se, že jsem byla zvědavá, do jaké míry se bude hudba a jednotlivé písně lišit v nové alternaci. Byla jsem příjemně překvapena. V tzv. buffopeře, jak zní originální podtitul Dobře placené procházky (ačkoliv se vyskytují i další pojmenování jako jazzová opera nebo muzikál), se nejedná pouze o jednotlivé písničky a uzavřené hudební celky; hudba propojuje "árie" v podstatě operními recitativy a převažuje nad mluveným textem. Od původního pojetí procházky – 1965 – se formanovská studie v mnohém liší. Kromě toho, že se rozhodli rozšířit hudební čísla o písně z další hry Semaforu Sekta (tím se propojily dva různé hudební styly a vznikl jednotný celek, který otevírá i uzavírá vpravdě divadelní píseň „Buď pochváleno divadlo!“) a obsadit Jiřího Suchého opět do role „nového“ listonoše se také zabývali instrumentální a scénickou stránkou. Pracovali zejména na roli sboru, zařazení sboru dětského, přímém uplatnění hudebníků na scéně či hudebních vsuvkách. Sladěním těchto složek se divák znenáhla ocitne na 90 minut v proudu času a hudebních stylů, kdy na něj ze scény nepřetržitě proudí „vlastně všechno“- od spirituálu přes ragtime, swing a disco – ale přesto to všechno drží pohromadě. Na přestávku vás během inscenace ani nenapadne čekat – a kdyby, stejně byste se nedočkali. Diváci tleskali během jednotlivých hudebních výstupů téměř nepřetržitě a dobře se bavili. Členky pěveckého sboru se dokonce během představení objevují mezi diváky v přízemí, zpívají z lóže na prvním balkonu a účinkují i v průhledu za dekorací v pozadí. Hravá inscenace je plná oživujících vizuálních nápadů. Například ve scéně, kdy je jeden z protagonistů opilý, se rozpohybují všechny předměty na jevišti a "tety z Liverpoolu" jsou najednou dvě.

Dnes už to není jen přechod jeviště

Při návštěvě divadla Semafor jsem se na představení „Včera večer poštou ranní“ (mimochodem složeném ze čtení dopisů mezi Suchým, Šlitrem, Werichem či Formanem v krušných začátcích kariéry a exilu) měla možnost setkat s Jiřím Suchým a promluvit si o jeho úloze v tehdy ještě připravované inscenaci Dobře placné procházky. Suchý, který se jako jediný z původního obsazení pěti rolí v jedné z alternací objeví, sebekriticky přiznal, že dnes k tomu má úplně jiný přístup. "Tehdy to bylo něco mezi pomyšleníčkem a legrací, zatímco teď jsem postaven před úkol odvést profesionální práci na velké scéně," řekl. Minulost mu prý někdy byla i na obtíž. Například nová předehra k jeho árii ho plete, protože se mu najednou vynořila ta původní. "Proto mě občas přepadla úzkost. A řeknu vám, že dělat na Národním divadle s úzkostí v duši je velký handicap," dodal s tím, že to snad do premiéry překoná.

Stejně jako Suchý, má i Forman s inscenací v minulosti zkušenosti. Málokdo ví, že Miloš Forman, který spolupracuje se syny Petrem jako spolurežisérem a autorem scény Matějem, s dirigentem Liborem Peškem a autorem nové instrumentace Markem Ivanovičem, se v roce 1966 podílel s Jánem Roháčem na její televizní verzi. Inscenace v Národním divadle získává na původnosti nejen díky mimořádné sestavě tvůrčího týmu a ozvláštnění vloženými písněmi, ale také novou instrumentací orchestru. Původní instrumentace z roku 1965 se nezachovala, proto bylo nutné vytvořit ji znovu. Tohoto náročného úkolu se zhostil mladý dirigent a skladatel Marko Ivanović. Hudebního nastudování se ujal dirigent Libor Pešek. Svým spolupracovníkům nakonec zatleskal i Miloš Forman sám – a že jich bylo. Po představení se tleskalo nejméně dvacet minut. Vedle sedmdesátičlenného orchestru pod jevištěm se v této původně komorní inscenaci objevilo téměř osmdesát účinkujících. Otec se syny názorně předvedl, jak si představuje "velké plátno“.

Jako Uli se představil Petr Stach, Vanilkou byla Jana Malá, advokátem Petr Píša a listonošem Jiří Suchý. V roli tety z Liverpoolu vystoupila Zuzana Stivínová, krásnou dívku ztvárnila Jana Fabiánová a harmonikáře Miroslav Lacko. Ten vyhrával i před začátkem představení před vstupem do "zlaté kapličky". Na premiéru přišlo mnoho politických a kulturních osobností, mimo jiné bývalý prezident Václav Havel, předseda vlády Mirek Topolánek či herci Jan Tříska, Jana Brejchová, Jiřina Jirásková, Milan Lasica a Magda Vášáryová atp.

Na konci představení si divák odnášel nejen v pravdě komplexní propletenec hudebních žánrů, ale především pocit, že se na chvíli ocitnul někde na procházce mezi minulostí, přítomností a budoucností, na procházce v krajině snění, která by byla získaným milionem liber opravdu dobře zaplacena. Buď tedy pochváleno divadlo!

Dobře placená procházka

Režie: Miloš Forman, Petr Forman

Hudební nastudování: Libor Pešek

Dirigent: Libor Pešek, Marko Ivanović

Scéna: Matěj Forman

Kostýmy: Jan Pištěk

Choreografie: Veronika Švábová

Sbormistr: Pavel Vaněk

Sbormistr Kühnova dětského sboru: Jiří Chvála

Hrají:

Uli: Zbyněk Fric / Petr Stach

Vanilka: Jana Malá / Dáša Zázvůrková

Advokát: Lukáš Kumpricht / Petr Píša / Tomáš Trapl

Listonoš: Zbyněk Fric / Petr Macháček / Jiří Suchý

Teta z Liverpoolu: Tereza Hálová / Jitka Molavcová / Zuzana Stivínová

Premiéra: 22. 4. 2007