Fetiš, tajemno, ženy a trochu krve s omamnou vůní smrti si nejlépe vychutnáte tak, že si koupíte nejluxusnější verzi Mrtvých holek, totiž knihu zabalenou do dámských kalhotek a dřevěné truhličky a poslechnete radu spisovatele: „Doporučuji nerozbalovat, rovnou pověsit na zeď.“. Já dále doporučuji jen se kochat obalem knihy a soukromě rozvíjet fantazie na dané téma; určitě to bude plodnější, než se spoléhat na Urbana.

První povídka Běloruska je velice slibným začátkem, bohužel už ale není v celé knize překonána, a tak si dychtivý čtenář hned na začátku vychutná dezert a pak už jen srká vystydlou polévku. Obecně jsou nejlepší první části povídek, pak jakoby autor nevěděl, co si s nimi počít, a tak je nějakým, povětšinou absurdním způsobem zakončil. Přijmout „pravidla“ a „logiku“ Urbanova světa je asi klíčem k porozumění, ale jakkoli jsem se snažila otevřít se všemu neuvěřitelnému a nepochopitelnému, ve výsledku jsem se stejně nemohla ubránit pobavenému pousmání, když třeba na konci povídky Smrtečka po několikastránkové anabázi s mrtvolou daná ubožačka zase procitne. „Divností“, které nám slibuje podtitul, je v knize dost a dost, ale jen co se týče námětů a celkového vyznění. Zpracování povídek je tradiční, žádné převraty se nekonají, třeba charakteristiky jednotlivých postav jsou až smutně tuctové („Měla protáhlé tělo i krk, krásnou šíji s umně tvarovanou hlavičkou jako z porcelánu, krátké světlehnědé vlasy..“). Z řady trochu vybočuje Záznam rozhovoru se ženou středního věku, který je celý psán formou dialogu a ve kterém je žena představena jinak, než jen jako kus masa, objekt, věc. Její postava se chová mnohem přirozeněji než jiné a ačkoli se ji autor snaží nasoukat do nějaké přihrádky, stále mu z ní vylézá a dělá nepříjemnosti. Povídka Občina je milá svojí nejednoznačností a zdánlivou všedností, nejasné náznaky a nevyřčená skutečnost je to, co ji dělá tajemnou a přitažlivou. Nejméně tajemna se zato nachází v hororových povídkách Štědrá noc baronky z Erbannu a To strašný kouzlo podzimu. „Záhada“ v první z nich je tak průhledná, že se nám dokonce na konci ani nedostane polopatického vysvětlení, jak je zvykem jinde, druhá je pak českou variací na Záhadu Blair Witch, kde nám je naopak na konci vrah odhalen.

Povídky nebyly sepsány s úmyslem souborného vydání a vznikaly v průběhu delšího období (2002- 2006), přesto působí jako poměrně kompaktní celek. Některé z nich byly pro vydání upraveny, ale hlavní důvod soudržnosti souboru tkví v kontinuitě Urbanova rukopisu. Ani v povídkách se autor neodchyluje od svých osvědčených postupů a témat, především v Bělorusce se mu podařil skloubit zájem o historii (vypravěčem povídky je starožitník) s fetišem- staré šaty, krajky, šperky… Stejně jako nás tu zaplavuje „nenápadně“ použitými znalostmi umění, sype na nás po hrstech i originální pojmenování, metafory, hry se slovíčky, asociace („Mládenci se o ni rvali jako psi o fenu. Nevím, jak na tom byla s krvácením ona, ale boxerovi crčela červená z nosu a tomu s pendrekem z obočí.“ „V zelených šatečkách se třásla jako účtenka v průvanu“). Škoda, že už mu do dalších povídek v hrsti moc nezůstalo.

Tato kniha určitě není zlomovým bodem v Urbanově tvorbě, je to takový nezávazný flirt s krátkou formou, který se dostal do širšího povědomí díky reklamě na dámské kalhotky.

Urban, Miloš: Mrtvý holky, 10 divných povídek. Oblálka, ilustrace a grafická úprava Pavel Růt. Nakladatelství Argo. Praha 2007. 206 stran

LitENky č. 5/25, roč.2006/2007