Právě vyšel váš šestý román Santiniho jazyk, můžete ho nějak přiblížit?

- Jako obvykle jsem tam toho narval víc, než je na jeden román zdrávo. Santiniho stavby mě provokují od čtrnácti let, kdy jsem poprvé uviděl klášterní chrámek v Kladrubech u Stříbra. V dalších letech se mi o tom kostele zdálo. Pak jsem s bratrem jel do Kutné Hory, ale mnohem víc než Svatá Barbora mě nadchl kostel v sousedním Sedlci – zase Santini. Ty chrámy se do mě těma špičatýma věžičkama zabodly a už ve mně zůstaly. Teď jsem se jich konečně zbavil – po napsání Santiniho jazyka. Pochopitelně je toho v té knížce víc – třeba můj způsob vyrovnání se se skutečností, že pocházím z dvojčat, že jsem se nikdy necítil jako samostatná bytost, ale jen polovina celku. Vzhledem k tomu, že jsem to začal psát v šestatřiceti letech, bylo myslím na čase, aby tahle autoterapie proběhla. Jo a násilí – toho je tam taky dost.

Jak a kde hledáte náměty pro své romány? Jak dlouho se na samotné psaní připravujete?

Inspiruje mě architektura, hlavně městská, a pochopitelně mě inspirují všechny mé vnitřní konflikty, problémy, možná i komplexy a já nevím, co ještě. Inspiruje mě to, jak těžko se vyrovnávám se světem kolem sebe – že s ním nedokážu nic udělat. Namlouvám si pak, že aspoň moje psaní ho dělá trochu hezčím, snesitelnějším. Ne že bych psal selanky, vražd mám na kontě přes míru. Ale zcela to odpovídá mému názoru, že vraždy patří do románů, ne do života. A já své psaní nějakému „popisování poznané skutečnosti“ vždycky vzdaluju co nejvíc. Psaní je pro mě únik z ubíjejícího světa. Podobně jako to má být aspoň chvilkový únik pro čtenáře. A to říkám i přes to, že podobný únik umožňují svým čtenářům autorky červené knihovny. Konkrétní příprava se román od románu liší. V tomhle případě jsem opravdu většinu Santiniho realizací navštívil a přečetl příslušnou literaturu.

Děj některých vašich románů bývá těsně spjat s Prahou, myslíte, že je mohou stejně prožívat i čtenáři v zahraničí? Nebo se jejich čtení liší? Zde se možná nabízí připodobnění k Šifře mistra Leonarda – očekáváte masivní útok na pražské památky?

Masivní určitě ne, ale spousta lidí mi psala, že jsem pro ně objevil něco neznámého, co měli před očima, ale prostě to neviděli. To mě strašně těší. Nebo mi psala nějaká dívka z Argentiny, že v Praze sice nebyla, ale že to město prožívám tak, že se sem určitě vypraví, aby ho konečně viděla. Jestliže lidi aspoň trochu inspiruju a dovedu pro Prahu nadchnout, jsem nadšený i já. To město mě nenechává v klidu, nikdy jsem v něm neviděl jenom bonbón pro turisty. Mluvit o geniu loci je klišé, ale není to od věci. Ale já jsem citlivý, až přecitlivělý na jakékoli prostředí. Kdybych žil dlouhodobě v jiném městě, možná bych se nechal inspirovat i tam. Zatím mi stačí Praha. Myslím, že mi vydrží na celý život.

Cítíte se být ovlivněn víc anglickou nebo českou tradicí? Osobně mi připomínáte víc Arbese, vy zmiňujete Poea...?

Arbes je podle mého názoru (mého, upozorňuju) poněkud slabý autor. Postrádám u něj silnější přesah, nadčasovost, mytický rozměr. Atmosféru uměl, to jo, ale to je málo. Mně samotnému se čte velmi špatně, zůstal prostě v 19. století. Třeba nejsem vůbec lepší než on, naopak, ale inspirovat mě vždycky bude ten Poe – a taky po něm vždy s chutí sáhnu.

Bývá vám vytýkána efektivnost, nemyslíte si, že se ve vašich textech vyskytuje přemíra symbolů, které čtenáři nerozluští?

- Nevadí mi, když nerozluští všechny, a nevadí mi ani, když je rozluští jinak, než jsem zamýšlel. Symboly do literatury patří, stejně jako do výtvarného umění. Pokud někdo bude tvrdit opak, tak ať, prostě to cítí jinak. Já sám všechno podřizuju prvotnímu tvůrčímu záměru. Pro spoustu kritiků a literárních teoretiků je něco takového passé. No a co? Symbol je úžasná zkratka, ale taky třeba slepá ulička. Umožňuje mi, abych si se čtenářem hrál; on si zas hraje s textem. Já sám patřím ke čtenářům, kteří tohle milují, a právě proto se tak snažím psát. Mám to rád, vyhledávám to, používám to, ale pokud to někdo odmítá, rozhodně mu to necpu.

Podílíte se nějak na výzdobě svých knih, nebo necháváte volnou ruku Pavlu Růtovi?

Vždycky je to spolupráce. V Santiniho jazyku jsem všechny ilustrace připravil já, jsou pouze „technické“ a velmi úzce dokreslují text. Pavel je vzal a všechny je překreslil po svém, dal jim „růtovskou“ patinu. Ve Stínu katedrály to bylo jinak – důležitou roli tam hrají obrazy anglických „prereffaelitů“, a tak jsem přiměl Pavla, aby aspoň trochu přiblížil výtvarnou stránku knihy jejich estetice. A třeba v Pamětech poslance parlamentu jsem měl v hospodě takový nápad: vsadit do obálky knihy krabičku sirek. A on to ve své realizaci obrátil: celou knížku koncipoval jako krabičku od sirek – se škrtátkem a jedinou zápalkou. Myslím, že kritik Chuchma tenkrát naznačil, že by se ta knížka měla po přečtení právě tou sirkou zapálit, a já si řekl: proč ne? Aspoň to tam není jen na parádu.

Co spočívá za vaší hrou se jmény? Pseudonymy se prolínají s postavami ...

Já jménům přikládám význam, který třeba nemají, ale třeba taky jo. Můj hrdina se nikdy nemůže jmenovat třeba Petrželka. Jméno mu musí sedět na míru – asi jako šaty. Pokud to jiný autor cítí jinak, otevře Zlaté stránky a prostě do nich píchne prstem, prosím. Pro mě jméno a postava jedno jsou.

Přijal jste nabídku divadla Na zábradlí a napsal jste hru, cítíte se být také dramatikem?

Necítím, ačkoli mě divadlo pořád strašně láká. Na druhou stranu mi vadí ta nutná kolektivnost. Poté, co v Divadelních novinách nějaká dáma naprosto smetla mou hru, jsem si říkal, že pro divadlo už psát nebudu – prostě těm lidem od divadla nerozumím, anebo oni nerozumí mně. Připadají mi uzavření do svého světa, se svojí estetikou, svým názorem na umění, a nic z toho nechtějí nedejbože změnit, ale ani obohatit. I já mám vyhraněný vkus, ale takhle se rozhodně do svého světa neuzavírám.

Proč píšete? Pro tisk, peníze, slávu, jméno, zábavu, soukromý nebo veřejný prospěch...?

Nebudu zastírat, že z prodeje svých knížek mám peníze, jaké bych si v normálním zaměstnání (třeba redaktorském) nikdy nevydělal. Ale to neznamená, že bych nepsal, kdybych z toho neměl ani korunu. Protože ve mně vznikají příběhy a dramatické situace, musím se z nich vypsat, jinak bych asi prasknul. A přináší to nemalé uspokojení. Touha prosadit se je ve mně od dětství, jenom jsem dlouho nevěděl, v jakém by to mělo být oboru, a zpočátku mi zcela scházela sebedůvěra. Pak jsem se odhodlal a publikum to nějak ocenilo. A já si řekl: ty jo, já něco vytvořil a ono to, aspoň malinko, nějak ovlivňuje běh tohohle světa. Možná je to iluze. Bez iluzí se neobejdu.

Co chystáte do budoucna?

Jsem zaúkolován asi pěti povídkami, což je problém, povídky se mi píšou strašně těžko, to ďábelské soustředění na hutnost a stručnost a ostrou pointu nemám rád. Pak bude jeden velký pražský román, nejspíš za tři roky, a co přijde pak, to si netroufám odhadnout. Plánovat moc dopředu nemá smysl. Před týdnem mě na železničním přejezdu málem smetl vlak – Santiniho jazyk mohl být mým dílkem posledním. Mnoho nechybělo.

Prozaik a překladatel Miloš Urban se narodil 4. října 1967 v Sokolově. Žil v Londýně, vystudoval moderní filologii na katedrách anglistiky a nordistiky na FF UK. Od roku 1992 pracoval jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta, od roku 2001 pracuje v nakladatelství Argo.

Bibliografie:

Poslední tečka za Rukopisy (pod jménem Josef Urban).Praha, Argo 1998.

Sedmikostelí. Praha, Argo 1999.

Hastrman. Praha, Argo 2001.

Paměti poslance parlamentu. Praha, Argo 2002.

Stín katedrály. Praha, Argo 2003.

Michaela (pod pseudonymem Max Unterwasser). Praha, Argo 2004.

Santiniho jazyk. Praha, Argo 2005.

LitENky č. 1/17, roč. 2005/2006