Milan Kundera si přál, aby oficiální vydání Nesnesitelné lehkosti bytí doprovázel doslov Květoslava Chvatíka, tentýž, který byl napsán před dvěma desítkami let pro exilovou českou verzi, jež vznikla díky nakladatelství Sixty Eight Publishers manželů Škvoreckých. Toto přání o něčem vypovídá: Že navzdory četným názorům o vzájemném nepochopení autora a čtenářů v jeho rodné zemi mu domácí literární publikum porozumělo. A že Nesnesitelná lehkost bytí je i přes určité historické zakotvení románem i dnes aktuálním a svým vyzněním ryze nadčasovým. A právě to je společným rysem všech největších děl světové literatury.

Základní příběh tvořící kostru románu je přitom zcela prostý: již mnohokrát opakovaný a čtenářsky vděčný model přerodu věčného proutníka v milujícího muže zkroceného jedinou, zdánlivě obyčejnou ženou. Jak banální, chtělo by se říci. Ale právě v tom spočívá genialita díla – pro které je ostatně všednost jedním z hlavních témat – neboť dodává banálnosti a každodenní obyčejnosti nádech něčeho vznešeného, co v podivném a zmateném světě událostí šedesátých let, roku 1968 a doby normalizace je nakonec tou největší, jedinou jistotou.

Rozvedený a léta se svým pestrým staromládeneckým životem spokojený lékař Tomáš se řízením osudu (záskok za nemocného kolegu) ocitá v malém českém městě, kde se seznámí se servírkou Terezou. Ta za ním přijíždí do Prahy a začíná vztah, který stejně naplňuje jako vysiluje. Tomáš nedovede pochopit, čím ho právě tato dívka upoutala natolik, že ji jako jedinou vpustil do svého nejhlubšího soukromí, symbolizovaného společným noclehem na úzké posteli v jeho bytě. Je jí neodolatelně přitahován, tato pouta ho však zároveň děsí. Odmítá se jim poddat a brání se četnými nevěrami. Tereza „připlula do Tomášova života v kolébce vymazané smolou“ – vzal ji do svého světa a cítí za ni zodpovědnost. Její láska je romantická, stoprocentně oddaná, ale trpí neustálými důkazy jeho milostných dobrodružství, které dívce poznamenané traumatickými zážitky z dětství brání uvěřit v opravdovost jeho citů.

Jednou z Tomášových milenek je malířka Sabina – ztělesnění svobodomyslné, nekonformní, dominantní ženy bez morálních zábran, pravého opaku Terezy. Nečiní si na Tomáše nároky, nic po něm nechce, a právě proto se jí on neumí vzdát.

Tomáš nedokáže pochopit, že ani svatba, ani dárek v podobě štěněte Karenina, ani díky Sabině získané místo fotografky Tereze tolik očekávanou jistotu nedají. Paradoxně její život je nejšťastnější ve chvíli, kdy ostatní pláčou - získává smysl skrze fotografické dokumentování srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Ale i toto období trvá krátce – Tomáš se rozhodne emigrovat a dvojice odchází do Švýcarska, kde se pro Terezu vše vrací do bludného kruhu podezřívání a smutku, zvláště poté, co zjistí, že do stejné země odešla i Sabina.

Ta se zde seznámí s vysokoškolským učitelem Francem, levicově orientovaným idealistou, pravým opakem jí samé. I Sabina trpí v cizině pocitem osamělosti a na krátké období svého života podlehne nenáviděné představě sladkého kýče, který pro ni ztělesňuje (mimo jiné) spokojený partnerský život s věrným, milujícím mužem. Po období falešného štěstí však podlehne pocitu vnitřní prázdnoty a neporozumění a France opouští. Ten své ideály, které mají být zároveň i jakousi demonstrací mužnosti Sabině, naplňuje protestním pochodem v Kambodži, kde umírá.

Tereza zažívá ve Švýcarsku důvěrně známé pocity zrady, které se v cizím prostředí ještě násobí, a neschopna zde žít vidí jediné východisko pro sebe i pro Tomáše ve svém útěku zpět domů. Vědomí toho, že z obsazeného Československa už není cesty ven, dává jejímu konání punc konečného řešení, které její citová závislost již nemůže změnit. S čím ovšem nepočítal ani jeden z dvojice, je skutečná hloubka Tomášovy lásky, která má za následek jeho návrat do vlasti. Ani tento nezvratný důkaz však Terezu neučiní šťastnou – trpí nyní pocity viny, že ho donutila zříci se svobody a možnosti volby: „Volala ho za sebou, jako by chtěla zkoušet znovu a znovu, zda ji miluje… Bylo opravdu třeba dojít až sem, aby uvěřila, že ji má rád?“

Tomáš však svou svobodu přesto našel, ač je draze vykoupena: Odmítl odvolat své postoje v článku otištěném ještě před invazí v literárním časopise (o vině komunismu a katastrofě národní existence). Všichni předpokládali, že vidina místa primáře v nemocnici mu nedovolí váhat. A právě to, že je od něj všeobecně očekávána nectnost - a ne ctnost, mu dodala sílu se vzepřít. Přichází o své místo v nemocnici, poté i ve středisku. Pracuje jako myč oken a výkladních skříní, nakonec se s Terezou přestěhuje na vesnici, kde se živí jako řidič v JZD. Teprve tady najdou podstatu svých životů, štěstí a klid – daleko od lidí, kteří využívají politickou situaci k tomu, aby se mstili za dávné křivdy.

A ve chvíli tohoto štěstí a smíření zcela náhodně a – opět banálně – umírají při autonehodě…

Tolik k ději Kunderova románu. Ale není to na prvním místě děj, co jej povyšuje z roviny milostných příběhů mnohem výš.

Je to forma, je to kompozice – zdánlivě složitě propletená (několik dějových rovin, opakování a obměňování motivů, vstupy vypravěče – autora, nedodržování chronologie), ale do detailu promyšlená a ve svém celku, který výstavbou připomíná hudební skladbu, není nijak obtížně dešifrovatelná. Kniha je složena ze sedmi oddílů, opravdový počátek všeho najdeme ve třetí části nazvané Nepochopená slova – z těchto slov (žena, věrnost a zrada, světlo a tma, síla, žít v pravdě) se zrodil sám román. První a pátá část (Lehkost a tíha), druhá a čtvrtá část (Duše a tělo) a šestá část (Veliký pochod) se pak jako prstence obepínají kolem tohoto středu. Závěrečný sedmý oddíl Kareninův úsměv je jakousi syntézou předchozích kapitol, propojením osudů všech postav, konečné smíření a porozumění, vyrovnání tíhy a lehkosti, kdy se trpící pes se svým posledním úsměvem před smrtí stává symbolem.

Je to hra se čtenářem, jsou to otázky, které autor předkládá. Nesnesitelná lehkost bytí se zabývá filosofickými tématy, ale není to kniha filosofická, což je na ní příjemné. Můžeme se při ní zamyslet nad smyslem života, otázkami existence, svobody člověka, nad problémy emigrace a osudy disidentů, a to prostřednictvím smyšleného příběhu, ne filosofického traktátu. Myšlenky nietzscheovského mýtu o věčném návratu i Parmenidova teorie protikladů ožívají v jednání hrdinů, které se nenásilně prolíná s vypravěčovými úvahami a komentáři.

Autor nijak nezastírá, že jeho postavy jsou zcela fiktivní, jako vypravěč zdůrazňuje, že je sám stvořil („Tomáš se narodil z věty einmal ist keinmal. Tereza se narodila z kručení břicha.“) jako nositele svých myšlenek. Postavy žijí svůj příběh, hned na následující straně se však teprve rodí z náhlé vzpomínky: „Myslím na Tomáše už řadu let, ale teprve ve světle této úvahy jsem ho uviděl jasně. Viděl jsem ho, jak stojí u okna svého bytu a dívá se přes dvůr na zeď protějšího činžáku a neví, co má dělat.“ Kolikrát se takto z okna díval Milan Kundera? A kolikrát ho napadaly tytéž otázky, které si klade Tomáš, Tereza, Sabina, Franz a které si pokládáme my?

Román nám umožňuje sdílet jakési společné vědomí toho, že naše životy se ve svém prožívání a svými osudy liší, že sice každý zažíváme jiný příběh (nežijeme ve světě věčného návratu), ale naše otázky, pochyby a nejistoty jsou nakonec stejné. Všichni čas od času podléháme kýči, protože je tou nejsnadnější cestou, všichni po určité období života považujeme lásku za jediný možný způsob seberealizace, všichni jsme tíženi vědomím zodpovědnosti za své činy, protože nemáme možnost zkusit si život „nanečisto“. Nikdo z nás na tom není lépe než ostatní, protože všichni máme jen jeden pokus. Možná i to se skrývá v poselství této knihy i za slovy jejího autora – totiž že „román nechce být ničím jiným než románem“: Neberme tu „nesnesitelnou zodpovědnost“ tak smrtelně vážně. Jestli si však vybereme tíhu, nebo lehkost, to už závisí na nás…

LitENky č. 2/22, roč.2006/2007