Hájíčkova próza má na první pohled, jak už bylo řečeno, mnoho společných rysů s detektivním příběhem: hrdina krok za krokem rozkrývá dávno promlčený a tajemstvím opředený případ, na konci dojde k úplnému vyřešení, dobrání se „pravdy“, nechybí ani překvapivý obrat v ději a závěrečné vysvětlení. Čtenář se nechá lehce svést a společně s hlavní postavou a vypravěčem v jednom, genealogem Pavlem Straňanským, si radostně skládá dohromady střípky příběhu o nikdy nevyjasněném udání v jihočeské obci Tomašice a o nešťastném osudu tamější krasavice, kolem kterého se vlastně všechno točí. Hltá stránku za stránkou, už už se radostně dobíraje rozuzlení.

Vrstev je ale v textu víc a zdá se mi, že právě díky všem těmto „vedlejším“ rovinám, které se Hájíčkovi podařilo do textu nenásilně vložit, dostává jeho vyprávění nádech opravdovosti, přirozenosti, a proto oné, pro čtenáře veledůležité, čtivosti. Nenápadně, bez formálních experimentů nechává autor pod hlavní linií příběhu vyvstávat několik dalších. Jednou z nich je daná opozice: město versus vesnice (z pohledu vesnice je zde město umělým, barevným, našminkovaným světem s jinými pravidly, rovněž Pavlova exmanželka byla jen „umělkyně z města“ a také to tak dopadlo…), dojemné a přesvědčivé je i nahlédnutí do vnitřního řádu vesnického života (večerní schůze hasičů, vzájemná pomoc „chlapů“ při převážení podstavce na sochu nebo mistrovo pravidelné sobotní putování na trh s kohoutem, ačkoliv ho nikdy neprodal). Hodnoty lidí z města a vesnice byly a jsou rozdílné a autor to pěkně ukazuje na postojích Pavla a jeho bratra Vlasty, který se nikdy nezbaví ironicky nahořklé příchuti, když vysloví „ten studovanej“. Rozehrává se tu i otázku osobního štěstí (Pavlovo nepodařené manželství, naděje, které do něj vkládal, nebo nynější vztah k synovi, kterému jednou odkáže svůj notebook, svou celoživotní snahu, své jediné jmění…). Flirtování s tajemnou Danielou získává sice v závěru nečekanou klíčovou roli, ale nejde vlastně pořád o hledání nějaké spřízněné duše?

Selský baroko umně pokrývá polyfonii jednoho lidského života, či přesněji jedné životní etapy, ale někdy mi chyběl ten pocit, kdy vás text osobně zasáhne, kdy ho musíte na moment odložit a chvíli se jím kochat. Tu a tam se mi některé popisy zdály přespříliš kýčovité (tráva pichlavá jako vlasy syna Hynka nebo konce jednotlivých kapitol). Hájíček vypráví umírněně, neexpresivně a může se stát, že si po přečtení zapamatujete jen rozluštění detektivní zápletky. To by byla ale škoda.

Všudypřítomné váhání mezi řádky, kam až může zajít spravedlnost a kolik stran má jedna mince, je po pozorném čtení, myslím, přeci jen podstatnější a více inspirující.

Hájíček, Jiří: Selský baroko. Brno, Host 2005. 175 s.

LitENky č. 2-3/18, roč. 2005/2006