Obvykle neobvyklý pohled na bohy z Afriky

marzsa

Africký bůh. Když tohle člověk uslyší,tak vlastně ani neví,co si má pod tím představit. Jo člověk sice slyší o "Bohu" - ale jak vypadá Bůh? Je to muž nebo žena, nebo je někde mezi námi na zemi, nebo chodí s náma na pivo nebo na čaj? Kdo to vlastně je?
To nikdo neví.Když se řekne bůh,tak si taky může člověk vzpomenout na to,co se učil ve škole-myslím tím řeckou a římskou mytologii a vůbec všechny báje a pověsti těch ostatních cizích kultur.Takže si třeba vzpomeneme na Dia,Héru nebo Afroditu.Ale když se řekne africký bůh,co si pod tím člověk má představit.Je to nějaký stařík s vousama jako byl Zeus a nosí jen kus prostěradla na sobě,nebo je to něco spíš podobné zvířeti nebo já nevím..Je to hrozně subjektivní věc.Ale proč o tom vlastně mluvím.Chci vás totiž upozornit,že v naší milé nymburské čajovně je celý srpen(tj.od 1.8.2002 do 31.8.2002)výstava žáků Lidové Školy Umění v Nymburce na téma právě afričtí bohové.Tenhle nápad věnovat se Africe a vůbec takhle výtvarně zpracovávat jiné oblasti světa jako například Řecko a Řím,nebo Japonsko či Indii měla naše profesorka výtvarky v lidovce Jitka Janků a Čajovna Na Valech nám umožnila naši práci předvést na veřejnosti.To,že se věnujeme různým kulturám nás nutí o nich přemýšlet a vnímat to,že jsou kolem nás.Učíme se respektovat lidi s odlišnostmi a to je moc dobře.Protože v dnešní době mnoha konfliktů je potřeba,aby vyrostla generace,která se bude snažit zabránit násilí a válkám a všem ostatním špatným věcem,které existují,a nebo aby se alespoň lidé naučili dělat kompromisy a vycházet spolu v míru.Ale abychom neskončili tak filosoficky,tak vás tedy jako jedna z autorek velmi srdečně zvu na již zmíněnou výstavu a doufám,že se vám bude líbit,a že třeba přispějete svým názorem tady na serveru nebo do sešitu,který bude právě pro tuto výstavu zřízen.

(Nymburk, 31. 7. 2002, 7:10)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-11

Ani dětem nejsou povodně a živé bytosti lhostejné

Děti vydělaly zvířatům 10 500 Kč!

marzsa

Základní umělecká škola v Nymburce uspořádala sbírku na pomoc povodněmi postiženým zvířatům v pražské ZOO Trója.
Hlavními iniciátory byli učitelé výtvarného oboru Jitka Janků a Jiří Černý. V článku o výstavě afrických bohů, která se konala v nymburské čajovně, jste si mohli všimnout, že se žáci výtvarného oboru učí tolerovat odlišné kultury a pomáhat potřebným, proto nezůstala tato již několikatá charitativní akce bez odezvy veřejnosti -respektive rodičů žáků výtvarného oboru. Učitelé Jitka Janků a Jiří Černý oslovili rodiče svých žáků prostřednictvím létáčků, kde je žádali o finanční pomoc. Minimální hodnota byla 20Kč a horní hranice byla neomezena. Dražily se obrázky, kde bylo zpracováno téma zvíře libovolně zvolenou technikou. Oba pedagogové věřili, že se jim společně s dětmi podaří alespoň trochu pomoci přispět na dobrou věc....
....a myslím,že se jim to podařilo. Do výtvarného oboru chodí přibližně kolem 180 dětí. Pokud vezmeme minimální hodnotu obrázku, pak by měla být vydražena částka zhruba kolem 3 600Kč. Bylo však vybráno neuvěřitelných !!! 10 500Kč !!! Oba učitelé i celý pedagogický sbor byl velmi překvapen a byl rád, že se našli lidé, kteří jsou ochotni pomoci ostatním v nouzi a to nejen lidem, ale i zvířatům. Peníze byly předány přímo zástupcům ZOO na hudebním vytoupení věnovaném též na podporu ZOO. Jitka Janků i Jiří Černý velmi děkují všem, kteří pomohli!!!
(Nymburk, 31. 10. 2002, 7:39)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-26

Kdo to je Jiří Vetešník? Bytost z kosmu nebo druhý Leonardo da Vinci...

marzsa

Jednoho podzimního nedělního odpoledne, kdy slunce nádherně zářilo a člověk nastavoval obličej proti němu, aby ještě zachytil několik jeho paprsků, když vzduch voněl tak krásně jako na jaře a lidi toho všeho chtěli využít a vydali se ven, sešla jsem se se známou nymburskou postavou - Jirkou Vetešníkem, abych s ním pohovořila o životě, o malování, o výstavě, o Nymburce a o všem možném a nemožném. I my se nechali zlákat tím krásným počasím a usadili se na "Špičce".

Jiří Vetešník, univerzální umělec (vpravo) (zvětšit)

Tento "příjemný cápek", jak ho charakterizoval jeden z našich společných přátel, se narodil v Praze, ale zjistil, že toto město pro něj není a tak se žije od svých 14 dnů v Nymburce. Prahu má rád, protože je tam hodně kultury a můžete jít kamkoliv, kdy se vám zachce. Když v Praze studoval ČVUT- vodní stavby, vadila mu ta uspěchanost, kterou tam člověk cítí na každém rohu, takže když ukončil svoje studium, uvítal návrat do klidného Nymburka. Co se týče kultury, myslí, že už je to tady lepší a spousta lidí se snaží to tu pozvednout, ale ještě to bude nějakou dobu trvat- chce to ty správné lidi na správných místech.
Jirka Vetešník je vysoký, urostlý, mladý muž s tmavě hnědýma očima, nakrátko střiženými vlasy a bradkou, s kterou vypadá jako nějaký italský umělec. Jiří ji však má z jednoho prostého důvodu, když přijel vždycky se svou kapelou Zlatej čaj (dnes již neexistující) na koncert, zdravil přítomné heslem: "Přijeli k vám vousáči " - všichni členové měli totiž vousy a tak to bylo jako jakási image. A ač už kapela není, bradku si rád uchovává dál. Sklony k uměleckému projevu má jeho děda, se kterým vystavoval nedávno v nymburské galerii Papyrus. Ostatní členové rodiny se věnují něčemu jinému a do umění "dělá" kromě dědy už jen Jirka. Jeho počátky můžeme vysledovat v Základní Umělecké Škole v Nymburce, kam chodil na hodiny kytary k panu učiteli Chvojkovi a na hodiny výtvarné výchovy k paní učitelce Douděrové. Do lidovky ho přihlásili rodiče, aby ho nějak zabavili a on si neustále nekroutil vlasy. (Některým jedincům tento zlozvyk vydržel až do dospělosti.) Na kytaru chodil hrozně nerad. Velmi ho stresovalo vystupovat na všech těch besídkách a koncertech, které se konaly, a tak dělal všechno proto, aby se tomu nějak vyhnul. Dneska už s tím problémy nemá a spolu s Petrem Svobodou jako tzv. Svoboda – Vetešník jazzduo vystupuje na různých nymburských festivalech- jejich poslední vystoupení jste mohli shlédnout na Binič festivalu v Dělnickém domě. Na Binič č.1 oba vzpomínají – Petr tam poprvé slyšel hrát Jirku a docela se mu to líbilo, takže spolu začali hudebně spolupracovat a v nedávné době se vám mohlo dostat do ruky demo s názvem Pornox, z něhož si některé ukázky můžete poslechnout na webových stránkách http://www.sweb.cz/jazzduo. Jirka se nevěnuje jen hudbě, ale i výtvarnému umění. Na "výtvarku do lidovky" chodil rád, protože jim paní učitelka pouštěla rádio, když kreslili, četla jim pohádky, a snažila se jim povědět všechno o věcech kolem nich. Rád si čárá a kreslí a maluje, a když studoval v Praze a bydlel v jednom bytě, který vypadal jako ateliér, a on byl zrovna v takovém zvláštním stavu vznikly kresby - akty, které jste mohli shlédnout na výstavě v Papyru. Také obraz Houle Joule vznikl za zajímavých okolností, ne spíš jako okolností tak situace, ve které se Wethes (jeho umělecký podpis) ocitl. Byl u kamaráda na návštěvě, který měl doma neskutečný nepořádek a Jirka uviděl takovou jednu fotografii a takový dva fleky a nakonec z toho vzniklo Houle Joule.

Má rád, mám pocit jako každý výtvarník, neobvyklé věci, místa a situace a všechno to zvláštní a podivné bere jako výzvu. Na tohle jsem narazila totiž, když jsem brouzdala na netu na stránkách jazzdua a v galerii objevila zvláštní fotografie, kde je se Svobodou vyfocený někde v nějaké hale u nějakých trubek- na vysvětlenou mi sdělil, že to je nějaká stará hala v Drahelicích. Rád zobrazuje věci kolem sebe, co prožil - třeba Na zábavě v G. s K.-o zábavách o prázdninách nebo Ve sklárně nebo Je to stejně dojemné, jak ta kytka, co tu schne- obraz o kytičce, kterou nějak nestíhal zalévat nebo Bezdomovci a feťáci- potkal v metru takovou podivnou partičku. Každý obraz má svůj příběh, zážitek či vzpomínku. Všechno souvisí s ním. A stejně tak jak na svých obrazech zobrazuje věci , s kterými se setkal nebo je zažil, tak zas opačně chce působit ve filmu. Další Jiříkovou zálibou je totiž filmování. Má hrozně rád, když může hrát někoho jinýho. Třeba opilýho, zamilovanýho, nemocnýho. A zatím točí jenom samé "blbosti", protože jakmile začne točit něco pořádného, nebo spíš vážnýho a co má děj, tak to nějak nedopadne...Ale to určitě někdy přijde a třeba se dočkáme nějakého celovečerního filmu z dílny pana Veteše. K filmu se dostal přes hudbu .Když ji poslouchal, představoval si obrazy, pak scény, příběhy a tak potom nějak ho napadlo, že by mohl třeba něco natočit. A tak to zkouší a zkouší a zkouší a točí a točí a točí.

O Jirkovi bych mohla psát ještě hodně, hodně dlouho a myslím, že bychom to všechno ani nevyčerpali, vždyť tenhle článeček - to je jenom takový výcuc z těch 3 hodinek, co jsme spolu byli. Moje první seznámení s ním se uskutečnilo jedné soboty hodně brzy ráno, kdy jsme s přáteli seděli v jedné restauraci a on mi vykládal o tom, jak "Honza Neruda" nepsal povídky, ale chodil kolem košů a vybíral z nich ty věci, co napsali jiní lidé a on to pak dal dohromady a vydal a byl slavný. Na tuhle vymyšlenou historku už dávno zapomněl, ale když jsem mu ji tuhle vyprávěla, tak se smál a divil se, co to z něj zase vylezlo. Hrozně rád totiž sledoval životy jiných umělců- třeba spisovatelů, aby si oživil hodiny českého jazyka a literatury. Všichni jako že jsou velikáni a přitom se podívejte, jak žili- chodili do hospody, za různými slečnami a vůbec to nebyli lidi, kteří by žili spořádaným životem...
Tak to ho vážně všechno hodně moc baví......A to je konec jednoho vyprávění o jednom moc fajnovym človíčkovi z jednoho města jménem Nymburk.
(Nymburk, 17. 1. 2003, 7:12)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-36

Vernisáž Petry Frankové

marzsa

Dne 3.února proběhla slavnostní vernisáž mladé a velmi nadějné umělkyně Petry Frankové v galerii Papyrus. Výstavu zahájila slavnostní řečí vedoucí výtvarného oboru Lidové školy umění v Nymburce Jitka Janků, s niž má Petra velmi vřelý vztah. Janků vzpomínala, jak byla u Petřiných začátků – od mateřské školky přes základní školu a v pozadí pozorovala i její kroky na „Hollarovce“ - jedné z prestižních uměleckých škol v Praze. I nyní se Petru snaží podpořit a dodat jí odvahy a hlavně též trpělivosti v jejím dalším počínání. Další částí slavnostní vernisáže byla i hudební vložka- písně Karla Plíhala za doprovodu kytary. Hlavním tématem výstavy jsou akty. Můžeme však i vidět několik ukázek šperků, což je teď pro Petru „denním chlebem“. Studuje totiž na vysoké škole umělecký obor šperk. Tuto nadějnou talentovanou mladou dámu přišla podpořit nejen rodina, ale i přátelé, známí a její obdivovatelé.Tato velmi povedená výstava nazvaná „Akty“ potrvá v galerii Papyrus zhruba měsíc. Všechny srdečně zveme.

(4. 2. 2003, 9:07)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-39

ŘÍHA - vánoční komerce

Wethes

Bývá již dobrým zvykem, že na závěr roku v domovské galerii Papyrus vystavuje akademický malíř Petr Říha z Píst. Galerie Papyrus (sklepní prostory papírnictví Papyrus) - do konce ledna, otevřeno od 8:00 do 17:00 hod, vstupné dobrovolné.

Minulý rok jsme mohli shlédnout výstavu tvořenou převážně krajinami a grafickými zastaveními po nymburských zákoutích. Tento rok připravil malíř odlišnou kolekci děl. Rozhazovačnost posledních dní roku a samotný komerční nátlak motivoval k pokusu o neotřelou reklamní kampaň. Alkoholický sortiment propagují mladí lidé zobrazení v „pop artových“ stylizacích, přičemž celek doplňuje projekt umístění reklamních ploch (billboardů) do krajiny zimní, letní, domácí či cizokrajné. Ve spolupráci s básníkem Jiřím Teperem vznikla ucelená část zabývající se průnikem reklamních symbolů do lidové kultury. Je radostí sledovat, s jakou přirozeností působí tato symbióza. Reklamní symboly na jistý pivovar přirozeně zapadají do moravských krojů a výborně barevně ladí s tradiční lidovou barevností. Vtipně působí rovněž slogan: „TO TĚ SROVNÁ“ z reklamní kampaně na oblíbenou lihovinu. A co lihovina srovná? Samozřejmě nejznámější symbol křivosti - šikmou věž v Pise. Výstava je dále doplněna několika suprematistickými a surrealistickými olejomalbami na dřevěné desce.
Pozoruhodným námětem k zamyšlení je zde představený návrh pohyblivého leteckého pomníku spisovatele Bohumila Hrabala. Lokace jsou vybrány dvě. První na mostě přes Labe, druhá na Zálabí před Hrabalovou vilou. Návrh samotný je hrabalovina jak vyšitá, otázkou je, zde se tato utopistická myšlenka uskuteční či nikoliv. Uvážíme - li, že progresivní moderní instalace nacházejí své uplatnění většinou ve velkoměstech (např. díla ak.malířů Černého, Davida, Róny v Pražských lokacích), bylo umístění takto odvážného projektu do provinčního Nymburka raritou nemající obdoby. V tomto světle návrh pohyblivého leteckého pomníku ztrácí utopistický tón. Ten pomník tu prostě být MUSÍ!!!
Výstava Petra Říhy v předvánočním i lednovém čase představuje nové trendy ve výtvarném umění a dokáže i rozesmát. Vystavenou směsici komerce, fikce, zábavy či instalace vřele doporučuji. Na závěr dávám téma k diskusi: Jaký je Váš názor na umístění pohyblivého leteckého pomníku spisovatele Bohumila Hrabala?

(12. 12. 2003, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-360

Amerikáni, mandaly k sežrání a pozvracená „Panoráma“

Wethes

Nadpis je poněkud lapidárním shrnutím minulého víkendu (2. 4. – 4. 4. 2004), který byl ve znamení kultury. Do Nymburka zavítala vážná hudba, ale srandy kolem bylo k popukání. Když hrají muzikanti přesilovku, znamená to, že koncertní sál není zaplněný či je dokonce prázdný. Tato situace se stala v pátek 2. 4. 2004 v kulturním domě, kde vystupoval středoškolský symfonický orchestr EDINA HS ORCHESTRA z Minnesoty.
Po nepříliš povedeném zahájení úvodním slovem s moudry tytu: „orchestr vystupoval v městech jako Vídeň, Salzburg, Nymburk“ a úžasnou ukázkou simultánního překladu z angličtiny do češtiny, došlo k tomu hlavnímu, hudební produkci. Orchestr složený ze studentů střední školy připravil program, který nás provedl historií hudby. Začalo se renesancí (Vivaldi), skok do 19. století za Dvořákem, pak trocha jazzu (20. stol) a minnesotského folklóru, z úplné současnosti filmová melodie (Badelt – Piráti z Karibiku) a kruh se uzavřel českými lidovkami. Tato pestrá škála stylů je pro posluchače velmi přitažlivá, ale bohužel odhaluje na co orchestr má či nemá. Rozhodně nemá na Dvořáka, i když podle slov dirigentky je to pro ně srdeční záležitost. Nejjistější výkon předvedl orchestr při hraní hudby z filmu „Piráti z Pacifiku“ a kupodivu při českých lidovkách! Čerešničky, čerešničky, čerešně úprava pro symfonický orchestr zněla úžasně, někteří přítomní si dokonce s chutí zazpívali, což dirigentka ocenila krásným úsměvem. Cítil jsem hrdost nad tím, že nějací pásci v Minnesotě studují několik týdnů jim nic neříkající lidovku, která zní pro ně tatarsky, jen proto, aby mám v sále kulturního domu udělali radost. Potlesk, potlesk a ještě potlesk. Pak úsměv na jednu krásnou houslistku (vrátila mi jej) a pak na úžasně fascinující violoncellistku (taky úsměv vrátila), cítil jsem své dojetí a chtěl jsem vlítnou na pódium, dát jedné i druhé krásce hlavu do klína a děkovat jak o život. V tu Keith rozsvítil světlo, vlepil dirigentce kytku a hudlana, potlesk ztichl, orchestr se rozutekl.
Sobotní konzumní vernisáž v čajovně na Valech připravila studentka a výtvarnice M23. Celý měsíc zde bude vystavovat své mandaly z těstovin. Co je to mandala? „Slovo MANDALA pochází ze sanskrtu a znamená bod, střed, posvátný rituální nebo magický kruh. Obraz mandaly Vám může pomoci znovu najít kontakt s působením léčivých energií obrazů, přinést novou duchovně-duševní orientaci i pomoc při zdravotních problémech. Mandalu můžete mít stále při sobě, přikládat na jednotlivé čakry, dát si ji pod polštář, vystavit si ji na zeď či si ji dát pod sklenici vody.“ to je, dejme tomu, definice z odborné literatury. Pokud bude oko kritika na vystavovaná díla M23 nahlížet na tomto základě, dojde k závěru, že se o žádné mandaly nejedná. Přesnější název by byl moravské krajky z těstovin či trpělivost tvary přináší. Nic však nemění na tom, že se jedná o díla pozoruhodná a obdivuhodná. Umění zde, jak již několikrát, dokazuje maximální kontakt se skutečností, potravina jako vyjadřovací prostředek snesla uměleckou tvorbu z výšin estetických oblak na zem, k nám smrtelníkům s prázdnými žaludky. Výstava „Dokáže tohle Vaše těstovina“ v čajovně na Valech si rozhodně zaslouží pozornost. A mimochodem autorka je violoncellistka! a je stejně krásná, jako ta z Minnesoty.
Kulturní víkend byl zakončen již pravidelným setkáním se studenty Konzervatoře Jaroslava Ježka. V restauraci „Panoráma“ se tato akce uskutečnila již počtvrté. Komponovaný pořad věnovaný Chopinovi, Beethovenovi, Lisztovi a Prokofjevovi slovem provázel PhDr. Ladislav Brábek, jeho výklad byl citlivý a zasvěcený. Krom životních příběhů všech uvedených autorů jsme se mohli dozvědět i něco o myšlení doby a společnosti. Hudebně se předvedli studentky Anna Trauškeová (Chopin, Liszt), Veronika Němcová (Chopin, Liszt) a Zuzana Dubnová (Beethoven, Prokofjev). Poslední jmenovaná předvedla mimořádně osobitý výkon, který jsem ocelil dvacetiminutovou zamilovaností (do ní). Po smrti si Chopin přál, aby z jeho těla bylo vyjmuto srdce a posláno do rodného Polska. Jeho vztah k Polsku byl silný a nešťastný. A proč to tu píši, protože jsem konečně pochopil jistou skutečnost. Mé oblíbené jídlo: Uzené vepřové srdce s polskou omáčkou, rozinkami, mandlemi a knedlík. A umění zase sestoupilo z výšin na zem. Poslední záhada, proč byla pozvracená „Panoráma“, odpovím prosbou. Rodiče a prarodiče nenuťte své ratolesti vždy do posledního sousta dojídat, dětský žaludek je malý a cesta na toaletu je někdy až příliš dlouhá.

(8. 4. 2004, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-434

Recenze na knihu a film Divka s perlovou nausnici {Girl With a Pearl Earing}

marzsa

Musim rici, ze ac jsem cetla knihu Divka s perlovou nausnici, ktera popisuje pribeh{jedna se jednu ze tri verzi} divky, jez byla namalovana Johannesem Vermeerem z Delftu, v anglictine, byla mnohem lepsi nez film, ktery byl v nedavne dobe natocen. Kniha vypravi o divce Griet, jez se stane sluzkou u malire Johannesse Vermeera. Jeji otec otec totiz vlastnil keramickou dilnu, a pri nehode prisel o zrak. Griet se tak stane zivitelkou rodiny. Co mi ve filmu chybelo byla navsteva Vermeera u Griet doma, dale se ve filmu vubec nedozvite o jeji sestre, ktera zemre pri morove epidemii, a jejim bratrovi, ktereho Griet obcas navstevuje v tovarne, kde pracuje. Griet v knize popisuje, jak se citi, co vsechno musi delat, jak snasi ponizovani jedne z dcer a synu Vermeera, napriklad, kdyz dcerka schova ozdobny hreben sve matce a vina pada na Griet. Nedozvite se, jak se citi pri kazdem setkani s van Ruijvenem, rodinnym pritelem, ktery kupuje Vermeerovy obrazy. Reziser tez vynechal postavu vedce Leuwenhoeka, ktery Vermeerovi poskytne cameru obscuru, jez umozni videt zatisi, jak bude vypadat na obraze. V prubehu filmu se Griet zamiluje do syna reznika, ktery prodava maso rodine Vermeera. Co bylo pridano do filmu, a nejsem si jista, jestli zrovna vhodne, ze Griet a Peter spolu proziji milostnou chvili v ve staji. O tom se v knize vubec nepsalo. Naopak Peter se jevi jako mily a slusny mladik, ktery na Griet oddane ceka do doby nez je vyhnana z domu Vermeera, ac uz ji bylo 18 let a ona mohla odejit a vdat se za nej. Co me dost zklamalo, byl konec filmu. Dost podstatne se lisil od knizky. Vermeer namaloval Griet s perlovou nausnici, jez patrila jeho trosku hloupoucke a neustale tehotne manzelce. Ani by se to nedovedela, protoze obraz mel hned po dokonceni dostat van Ruijven, ale nahody tomu daly, a ona tak po tomto hruznem zjisteni, vyhodila Griet z jejich domu. Film konci tim, ze sluzebna-kucharka prinasi Griet, ktera je stale stejne mlada dve perlove nausnice. V knizce je ovsem psano, ze Griet si musela propichnout obe usi, ac je na obraze videt jen jedno s nausnici, dale Griet po odchodu z domu Vermeera se stane Peterovou zenou a zacne praovat na trhu a pomahat u jeho reznickeho stanku. Sluzebna ji sice prijde navstivit, ale prinese ji zbytek veci, co nechala v dome. Po nekolika letech se dozvida z vyslechnuteho rozhovoru dvou zen na trhu, ze zemrel Johannes Vermeer, a zanechal zde jedenact deti a svou nebohou manzelku a jeji matku. Nasledne prichazi rodinna sluzebna za Griet se vzkazem, ze ma prijit za Vermeerovou manzelkou. Griet po nekolika letech vraci zpet, pozoruje pracovnu, kterou mela za ukol uklizet,aniz by se hnula jedina vec, a dole ve velkem obyvacim pokoji se setkava s van Ruijvenem, manzelkou Vermeera a jeji matkou. Griet dostava obe perlove nausnice. Jeho manzelka je po tom incidentu jiz nikdy nemela na sobe. Aby je Griet dostala bylo Vermeerovo posledni prani. Cely dum se tez stava postupne prazdnym. Rodina nema penize, takze postupne rozprodava vsechny veci, Vermeerovy obrazy, atd. Griet chodi mestem, prichazi do obchodu, kde prodava nausnice zlatnikovi, penize dava do rodinneho rozpoctu, ale nikdy se o teto epizode svemu muzi Peterovi, s kterym jiz ma syna, nesveri.

Pro obycejneho laika by mohl byt film zajimavou podivanou. Pro me, ktera jiz precetla knihu v originale od Tracy Chevalier, byl film trosku zklamanim. Chapu, ze reziser nemuze do filmu nacpat vse, ale v teto dosti oklestene story divak obcas nemusi chapat, proc se Griet chova tak zarazene a tak ublizene, jak to mozna obcas vypada. Co se mi libilo, bylo herecke podani hloupoucke manzelky Vermeera, a hudba doprovazejici cely film. Co se tyce umisteni- jedna z prvnich scen, kdy Griet jde pres namesti a vy muzete videt Novy Kostel {Nieuwe Kerk}, je opravdu natocena v Delftu. Zbytek filmu si ovsem nejsem jista, zda v Delftu natocen je nebo neni. Vermeeruv dum totiz vypada uplne jinak. Narazila jsem na nej uplnou nahodou pri jednom z vyletu do Delftu. Co me dost prekvapila, ze naopak v knize je vse popisovano, jako kdyby autorka presne vedela umisteni jednotlivych budov ve meste. Jiny kostel, ktery je v knize zminen, je totiz velmi blizko domu, kde je na desce napsano, ze Vermeer bydlel.

Obraz Divka s perlovou nausnici muzete najit v Muzeu Mauritshuis ve meste Den Haag. Prekvapil me svou velikosti, neni to zadne velke platno, tak kolem 20*30 cm.
(14. 8. 2004, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-595

recenze

Stažený králík, mrtvá kočka a kde byl Kopičák

Wethes

V pátek 20. ledna proběhla vernisáž výstavy „Všechno je jinak“ malíře Horálka v lysském kinobaru. Nezůstalo jen u obrazů, návštěvníci mohli shlédnout performaci a krátké filmy.
Obrazy a kočičí zmrtvýchvstání

Horálek se svou tvorbou zařazuje mezi malíře expresivního stylu, patrné jsou i vlivy dekadence a naturalismu. K vidění byly až Váchalovské dřevoryty, kterými ilustroval sbírky básníka Morgensterna nebo dřevěné reliéfy inspirované renesančními náhrobky, dále pak drobné olejomalby v lomených barvách zobrazující figurální motivy. Nejvíce mě však zaujala vysušená mrtvola kočky, dle slov Horálka „z mé sbírky“. Kočičí mumie, instalovaná nad radiátorem, zažila během vernisáže své malé zmrtvýchvstání. Za vše mohly pavučiny, obalené pozůstatky proběhlého hnilobného procesu. Vlivem proudění teplého vzduchu se roztančily, v připomínce na již prožitých sedm životů. Morbidní podívanou přerušila malířova výzva: „Kdo má zájem vidět, že jsem i dobrý herec, ať se odebere do kinosálu“.

Filmy a králičí ejakulace

Promítaná dílka pokračovala v duchu Horálkových obrazů. První byl promítnut deníček mimozemšťanů, kteří si vybrali za svůj turistický cíl planetu Zemi, potažmo město měst - Prahu. Kvarteto do krabic oblečených ufonů si prohlédlo Karlův most, Pražský Hrad, projelo se tramvají a s velmi silným dojmem se vrátilo do rakety. Slibně se rozvíjející film začal být až příliš brzy nudným, kvalitu dílka by nejspíše ocenilo vstřícné dětské publikum. Pomatených a podivně oblečených bláznů je v hlavním městě dostatek, což bylo nejvíce vidět na reakcích Pražanů. Zato turisté byli z aktérů nadšení a velmi rádi se s nimi fotografovali. Po filmu následovala performace, na pódiu se objevili dva bubeníci, kytarista, baskytarista, saxofonistka a zpěvačka v jedné osobě. Hudební produkce vskutku originální, jestliže jsem o filmu tvrdil, že byl spíše pro dětské publikum, o tomto uskupení lze říci pravý opak. Hlučná, kakofonní hudba připomínající AKTUAL Milana Knížáka rámovala podivně nechutnou show. Na kovovou kostru byly postupně navlíkány kosti, poté kusy masa a na závěr kusy kožichu. Vznikl tak králík v nadživotní velikosti, tuto skulpturu začala ladnými pohyby vzrušovat sličná králičice až došlo k ejakulaci zkostnatělého pyje. V obdobném duchu se vyvíjel i následně promítaný film Bon apetit, hlavním hrdinou byl opět králík, nyní již skutečný. Animací, nepodobnou Švankmajerovým filmům, ze sebe odhodil kožich, následovně pak v picapu divoce souložil se stopařkou. Šokované publikum žádalo přídavek a dostalo jej v podobě videoklipu skupiny Mrtvej teta Vlasta k písni Daruj krev! Opět velmi šokující dílko o tom, jak lze trávit odpoledne odběrem krve na náměstí v Brandýse nad Labem. Zajímavostí je, že se tento videoklip umístil v soutěži videoklip roku, uspořádané Nocí s Andělem, na krásném dvoustém třetím místě. Hravě tak v anketě přeskočil již zavedené ikony popové scény jako je Daniel Hůlka, Ilona Czáková, Bohuš Matuš. Záměrem všech filmů i performace bylo šokovat nechutností, nihilismem a morbiditou, což mi potvrdila saxofonistka v krátkém rozhovoru po představení.

Seznat nějaké info o všech tvůrcích byl ten večer docela problém, protože slibovaný Kopičák nepřišel.
Spokojte se prosím s tímto:

Vernisáž: 20.01.2006 kinobar Hogo fogo Lysá nad Labem

Obrazy, grafiky, řezby a chcíplá kočka: V. Horálek

autor filmů: Pavel Kopecký a kolektiv

hudební performance: Kulturní památka

(Nymburk, 26. 1. 2006, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1391

vernisáž

Retroprostor

Wethes

V sobotu 27. ledna proběhla v Lysé nad Labem vernisáž malířky Pavly Bořek ? Dohalské.
Vydařený večer zahájil Vítek Andršt se svou One Man Show. K vystoupení si přizval několik přátel hrajících na ?prapodivné? nástroje jako jsou velká pila, tympánový buben, čínský déšť, xylofon z ocelových trubek. Dohromady vytvořili meditativní směsici zvuků, až se málem z baru Hogo fogo stala buddhistická svatyně. Tou dobou již prostory praskaly ve švech, takový zájem si vyžádala vernisáž. Vítek Andršt zahrál na příčnou i barokní flétnu a svou dvacetiminutovou skladbu ukončil tak jak začal, do naprostého ticha. Následoval bouřlivý potlesk a diváci se přesunuli do kinosálu, kde je očekávala Vábnička.

Film Pavla Kopeckého Vábnička vyprávěl nihilistický příběh o lovu divokých lidí na obrovskou myší past, na návnadu lidského mláděte. Sledovali jsme marné bloudění nahého, divokého člověka nočním prostorem, jak zvědavě nahlíží do cizích domácností a sleduje někdy až absurdní dění kolem. Nakonec stejně skončil chycen v pasti a odvezen do jakéhosi ústavu. Kopeckého film rozhodně diváky zaujal, po promítnutí jsem slovil jednoho z tvůrců, Petra Vokála, který se podílel na zvuku filmu: ?Já s tím nemám, moc společného. Přišel jsem k tomu až na poslední chvíli, ale jak sis všimnul, tak téměř devadesát procent filmu tvoří postsynchrony.? Dále jsem se dozvěděl, jak vytvářel nechutné zvuky kručení v břiše a tzv. řitní exploze. Je až překvapivé, co lze vytvořit s plastovou lahví na kečup.

Následovala pivní smršť, prokládaná vegetariánskými jídly, podávanými v rámci vernisáže. Poprvé v životě jsem ochutnal květákový guláš a něco jako prejt, ale vše ukuchtěno z čočky! Při vegetariánské hostině hrála skupina ZAUM ve složení Lenka Carbochová (housle, zpěv), Luděk Franke (kytara, zpěv) a Radek Carboch (baskytara). Muzikanti předvedli originální styl čerpající z alternativní hudby, místy připomínající Dunaj či tvorbu Ivy Bittové.

Další bod programu vernisáže se odehrával opět v sále kina. Za doprovodu bubínkářů a kytaristy Pavla Kopeckého jsme sledovali taneční improvizaci. Za zmínku stojí vzhled scény, dva pytle plné zrní visely volně v prostoru, za plentou seděla ženská postava, jejíž silueta se promítala do namalovaného trojúhelníku. Tanečníci Jiří Lössl a Jan Švec stáli pod děravými pytli a nechali na sebe pršet zrní. Tanec kolem padajícího zrní skončil až po vyprázdnění pytlů. Silným momentem celého představení byl závěrečný zpěv tajemné ženské postavy (Pavla Bořek Dohalská) za plentou. Názory na viděné se u většiny diváků zajímavě lišily, někdo v tom viděl příběh o prodeji zrní, někdo zas příběh o lásce a hledání. Pro jistotu jsem se zeptal Jiřího Lössla, který mimo jiné působí na DAMU jako externí pedagog: ?Jedná se improvizaci, je dost možné, že v tom každý vidí to, co chce.?

Na závěr vernisáže vystoupila skupina MAŇANA JAM, hrající funky a soul, s krásnou a talentovanou zpěvačkou. Bližší informace o této skupině se mi nepodařilo nalézt, takže pokud někdo něco ví, ať se v diskusi podělí. A na úplný konec se ještě musím zmínit o hlavní postavě povedeného večera, Pavle Bořek ? Dohalské. První věc, která zaráží je poněkud nezvyklé jméno, tak vězte, že Bořek ? Dohalských je a byl šlechtický rod a pokud Vítek Andršt nekecá, tak jim před druhou světovou válkou patřil zámek v Lysé nad Labem. Malířka Pavla je autodidaktik, vystavené práce jsou buď studie lidských těl, obličejů a architektonických míst Lysé (interiéry a exteriéry kostela, zámku), nebo akrylové a olejové obrazy na kartonu či plátně. Pokud jste malířský svět Pavly Bořek Dohalské nezhlédli při vernisáži, rozhodně se vypravte tento měsíc do baru Hogo Fogo.

(Lysá nad Labem, 1. 2. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1866

REPORTÁŽ

Vernisáž dvou malířek (a ne JEN TAK ledajakých)

Aleš Misař
( Wethes)

Dne 2.března měli nymburští opět možnost na vlastní kůži zažít vernisáž obrazů ? tentokrát v prostorách Čajovny na Valech, která bylo krátce po šesté večerní vzorově naplněna do poslední židle, aniž by někdo přečníval nebo chyběl. Už chvíli předtím mohli shromáždění obzírat čajovenské stěny zpestřené plátny dvou malířek, jež vám brzy představím.
Na oficiální část večera si dohodnutý kurátor výstavy Jiří Červák pozval několik kolegů-literátů, kteří obrazové vjemy doplňovali mluveným či recitovaným slovem. Na pomyslném pódiu v rohu u okna vedle věšáků se cyklicky střídali tři slovesní tvůrci v tomto pořadí: Aleš Misař, Jiří Červák, Jiří ?Ježíšek? Zradička a Jan Duhajský. Kromě těch Misařových se jednalo o básně kratší, povětšinou temným sarkasmem nabité, a tudíž vtipné. Jirka Červák v jedné z nich litoval, že v něm dívka-cívka nevzbuzuje indukci a vůbec bylo patrné, že do jeho veršů vlíná fyzika, jíž se věnuje na ČVUT. Předvádí tak podivuhodnou syntézu dvou zcela se vylučujících oborů. Další zmínku zaslouží Jan Duhajský a Jiří ?Ježíšek? Zradička. Jejich poezie i způsob podání se velmi podobaly. Předvedli účinnou směsici zaručeně smutného obsahu a pochmurného přednesu, za kterým se však mihotal laškovný tón sebeironie vzápětí nevyhnutelně odměněný vděčným smíchem z publika. Jejich poezie získává kouzlo převážně tím, že záměrně končí cynicky do ztracena bez pointy, ovšem právě tento ulomený hrot dopadá na intelektuální membrány posluchačů snad ještě ostřeji, než kdyby tam nějaká pointa byla. Mohou dokonce s nadsázkou mluvit o ?cynické poezii.? Jan Duhajský v jejím duchu například píše o ?ržacím koni?, který ?ržál tak krásně?, že ze svého řevu ?skládal básně.? Jiří Zradička podle mne nejvíce zaperlil vynalézavou skladbou o klepajících babkách, kde virtuózně žongloval se zvukomalebnou skupinkou hlásek ?-kl?. O sobě se zmiňovat nebudu, neboť vím, jak se vždycky nenapravitelně rozepíšu. Mluvené slovo dokresloval přiléhavou hudbou Vítek Andršt, stojící, na příčnou flétnu a Pavel Kopecký, sedící, na kytaru. Během hodiny tedy došlo na všechna umělecká odvětví a dobrovolný divák tak musel zaměstnávat sluch, zrak i pozornost, pokud nechtěl vyloženě být unášen hudbou obrazů, slov a příčných fléten. Opravdová volnost přišla až v okamžiku, kdy kurátor Jiří Červák oficiálně vyhlásil volnou zábavu. Přesto si zanedlouho, po pár locích medoviny, literáti dopřáli ještě jednu čtecí rundu.

Nesmím zapomenout na největší hvězdy, kolem nichž se otáčela svobodomyslná galaxie naší sešlosti: Hlavními hrdinkami večera (kromě vděčně přijímané medoviny) byly dvě dívky z Čelákovic ? Marta Janoušková a Ivona Kociánová, které na výstavu přispěly zhruba rovným dílem. Pokusil jsem se v době deklarované volné zábavy o soukromé interview s nimi v kuřáckém budoáru čajovny. Výsledky našeho pohovoru předkládám zde:

Obě studují posledním rokem gymnázium v Čelákovicích a obě také už vědí o svém příštím působišti: Ivona se na podzim chystá studovat restaurátorství nástěnných maleb v Litomyšli, Marta míří na Západočeskou univerzitu do Plzně na obor knižní kultura (týká se vázání knih a vůbec jejich estetické úpravy před vydáním). Jak obě uvedly, výtvarné sklony u sebe zaznamenávaly zhruba už od mateřské školky a nadále si pěstovaly výtvarnou dovednost obkreslováním pohlednic Josefa Lady. Mladé malířky své přátelské a později i profesní pouto navázaly až na výtvarném kroužku při ZUŠ Čelákovice, kam Marta chodila od 6.třídy a Ivona od 8.třídy. V současnosti navštěvují výtvarné kursy při AVU v Praze. Když jsem položil obligátní otázku výtvarných vlivů, Ivona po chvíli přemýšlení prozradila tři jména: Géricault (francouzský malíř, 19.století) a z českých Josef Lada a Jan Zrzavý. Marta také zmínila Francouze ? Henri Toulouse Lautreka (konec 19.století), a vedle něho Rakušana Gustava Klimta, představitele Vídeňské secese. Obě mladé umělkyně přiznaly, že se převážně věnují portrétní malbě, ?snad proto, že jsme chodily na kursy, kde se pořád ty portréty malovaly? dodala Marta. Další dotaz mířil na způsob tvorby. ?Pokud maluji olejem, nedělám přípravné skici,? odpověděla Ivona a Marta doplnila, že ona sama upřednostňuje spíše kresbu. Zajímala mě také délka zhotovování jednoho obrazu od začátku do konce, protože tuším, že například Josef Mánes dokázal na monumentálním obrazu ?Setkání Petrarky s Laurou? pracovat několik let. Obě dívky mi potvrdily, že olej na plátně zabere kolem tří hodin a v duchu jsem se pousmál nad tou shodou; právě tak dlouho se dovedu mořit nad jednou svou průměrnou básní. Na závěr příjemné rozprávky jsme se shodli, že za kurátory ? čili iniciátory, manažery a zprostředkovatele výstavy budeme považovat oba Jiříky, Červáka i Zradičku. Řádná výstava se totiž bez kurátora neobejde.

Mezi asi dvacítkou děl rozvěšených v hlavním sále čajovny i v jejím kuřáckém oddělení naleznete převážně portréty. Mým favoritem se stal jeden z nich, po formální stránce důkladně propracovaný portrét-podobizna malíře Delacroix. K viděni jsou tu také dva mužské akty (Marta a Ivona nám pověděly, že jim v roli předloh pózovaly najaté osoby) a dvě krajinomalby. Nyní zkusím vystihnout alespoň něco z toho, co jsem uviděl svým laickým okem: Malířky bezesporu zvládají svůj obor nejen jako řemeslo, ale nebojí se ani experimentu a tu a tam ? zvláště v trojici portrétů jako by přepršených pastelkovým deštěm ? podnikají odvážné výboje do krajin nové krásy. Budou ale muset ještě vytrvat, než se vyhraní a usadí v nějakém osobitém stylu. Jisto je, že po formální stránce už vládnou štětcem suverénně a nadání nechybí ani jedné ani druhé. Přejme jim, aby i nadále a stále více prosazovaly svá díla na veřejné výstavy a aby i poté, kdy se třeba jejich profesní dráhy rozejdou, rozvíjely poupata svých uměleckých snů ke spokojenosti své i k potěše rostoucího počtu svých obdivovatelů.

Na závěr cítím bytostnou touhu za všechny poděkovat čajovně Na Valech, která vychází vstříc mladým umělcům s ochotou, jaká je v těchto případech široko daleko vzácná. Díky ní smíte společnou výstavu malířek Ivony Kociánové a Marty Janouškové nazvanou nenápadně ?JEN TAK? obhlížet až do 3.dubna 2007.

Aleš Misař, 3. 3. 2007

(7. 3. 2007, 12:00)

článek na adrese: http://hlucnasamota.net/clanek.php/id-1890