Vaše první kniha s názvem Pavouk vyšla na podzim loňského roku. Bylo těžké najít vydavatele?

Těžké to nebylo. Rukopis jsem přinesl do vydavatelství Torst, pan Stoilov (majitel vyd. Torst – pozn. redakce) si ho přečetl a asi po týdnu mi dal vědět, že se mu rukopis líbil a že knihu vydají. Musím říct, že jsem byl překvapen. Vždyť Torst je nakladatelství prestižní.

Nedočetla jsem se v jakém nákladu Pavouk vyšel. Prozraďte, nakolik vám Torst jako začínajícímu spisovateli věřil?

Prozradil bych rád, ale sám to nevím. Myslím ale, že u prvních knížek se dělá náklad tak okolo jednoho tisíce kusů. Nejsem si tím však vůbec jist, neboť jsem se na to ještě neptal.

Copak se od počtu výtisků neodvíjí honorář?

To ano a pokud se nepletu, je to asi osm až deset korun za knížku. Myslím, že v současné době nedělají spisovatelé literaturu pro peníze, alespoň ti mladí ne. Aby tomu tak bylo, je třeba mít velké štěstí a také psát jiný žánr, než o jaký se pokouším já. Na to, abych vedl kontroverzní život a stal se mediálně známou osobností, jsem už moc starej a línej...

Co vlastně je Pavouk žánrově? Román, novela? Přeci jen na román je to docela krátké.

Já bych to charakterizoval jako prózu románového typu. Román, to je vrchol, ke kterému se spisovatel dobírá až svými literárními a životními zkušenostmi.

Když jste Pavouka psal, měl jste před očima konkrétní čtenáře, kterým by se kniha mohla líbit?

Nad tím, komu se bude knížka líbit, jsem nepřemýšlel. Psal jsem ji pro sebe. Možná proto mi teď jde psaní obtížněji, protože už na potenciální čtenáře myslím a to je asi chyba.

Zajímalo vás, jaké má Pavouk ohlasy u literárních kritiků?

Samozřejmě mě to zajímalo. Ne že bych si dennodenně kupoval všechny možné noviny, ale občas jsem si zadal své jméno do vyhledávače na internetu a přečetl si, že v těch a v těch novinách právě vychází na mou knihu recenze. Většina kritik, které vyšly, mě potěšila, neboť převažovaly pozitivní ohlasy. Ale bylo i několik negativních kritik. Asi každého autora, když něco napíše, ohlas kritiků zajímá. Ale musím říct, že pro mě bylo možná ještě důležitější vědět, co si o knížce myslí okolí – lidi, kteří si ji přečetli. A i v tomto případě jsem byl potěšen tím, že ohlasy byly ve většině případů příznivé.

V čem jsou pro vás negativní kritiky podnětné?

Zamýšlím se nad nimi. Literární kritika obecně je věc zřejmě velice obtížná, neboť nemá-li kritik za sebou velikou literární a praktickou zkušenost, je těžké být objektivní. Každému se líbí něco jiného a podle toho má tendenci dílo posuzovat. U kritik na mou knihu mě překvapilo, jak každá recenze poodkryla něco trochu jiného. Po přečtení jedné kritiky náhle vyvstala řada nových souvislostí, které jsem před tím v tom textu vůbec neviděl a náhle jsem je začal vidět. (smích)

V Pavoukovi hodně odkazujete na Milana Kunderu. Předpokládám, že je to váš oblíbený autor?

V době, kdy jsem to psal – to už jsou vlastně dva roky – patřil a stále patří k mým oblíbeným autorům. Měl jsem velmi rád automatické texty, beat generation, Hrabala a byl jsem touto četbou poměrně ovlivněn. Závislosti na automatickém textu a tomto způsobu psaní jsem se zbavoval objevováním nových autorů jako Kundery a dalších. Pavouk je tedy jistým způsobem i o hledání vlastní polohy, o vymaňování se z nějakého epigonského vztahu. Myslím si, že vlastní polohu jsem určitým způsobem našel a že nejsem ani Kunderův epigon.

Označení kunderovec jsem už ale v médiích zaznamenala.

Upřímně si myslím, že by k tomuto škatulkování nedošlo, kdyby v knize Kunderovo jméno nezaznělo. Já jsem ho tam dal ale schválně. Jistě, bylo by hloupé, kdybych nepřipustil, že Pavouk Kunderou a jeho Nesmrtelností zčásti ovlivněn nebyl, ale téma náhody tím hlavním není. V knize se objevilo proto, aby se původně nesourodé příběhy něčím spojily, což se snad zdařilo, a text působí jako homogenní celek. Hlavním tématem je nezaručenost existence - pavouk na nás může skočit kdykoliv, aniž bychom to čekali - a to by se čtenáři mělo odhalit až na samém konci příběhu, jak by tomu mělo v dobré próze snad i být, a dát mu jiný význam.

Ale ty náhody jsou tam přeci jen dost nápadné a dokonce vytvářejí, řekla bych, velmi promyšlený řetězec.

Děkuji za to slovo promyšlený. Hodně čtenářů mi řeklo, že je to zaujalo, protože si tak uvědomili, jak popisované děje probíhají simultánně vedle sebe. Pro mě je forma díla velmi důležitá. Je tím, co dělá umění uměním. Umělec, ač se sám za něj zatím nepovažuji, má vždy dvě možnosti. Buď se pokusí objevit zcela novou formu, což je poměrně obtížné, nebo naprosto vyčerpá formu, která již existuje. Já jsem použil postupy, které jsem v literatuře poznal, a zároveň i postupy v lecčems vlastní. Někdo formu mé knihy přirovnal k postmoderním filmům, což mě docela potěšilo, a to i z toho důvodu, že jsem si z těchto filmů snažil udělat trochu legraci. Jen nevím, jestli to čtenáři postřehli.

Budou i v příští knize nějaké kunderovské nebo jiné ohlasy, anebo budete chtít, aby vaše další kniha byla úplně jiná?

Možná i v příští knize budou odkazy na nějaké autory, ale asi spíše skryté.

Pavouk vyšel už před půl rokem. Jak ho vnímáte s tímto časovým odstupem? Kdyby se teď třeba připravovalo druhé vydání, udělal byste nějaké úpravy a změny?

Obsahově bych ho neměnil. Udělal bych snad jen jednu malou úpravu a změnil dvě slova. Celá kniha je důsledně psaná ve třetí osobě, ale v jednom případě mi tam utekla první osoba. Je to jenom detail a možná si toho čtenář ani nevšiml.

Označil byste sám sebe za spisovatele?

Zatím si jako spisovatel nepřipadám. Možná až toho napíšu víc. Naštěstí téma i příběh pro další knihu mám. Co ale hledám, je vhodný font písma, ve kterém bych byl schopen přemýšlet. Times New Roman už opravdu nemůžu ani cítit. Je to ostré písmo - sice dobře čitelné na monitoru, ale špatně na papíře. Mimochodem - významní čeští písmolijci momentálně protestují proti tomu, aby byl tento font písma užíván v učebnicích českého jazyka, protože děti pak získávají k češtině odpor.(Tento problém zdá se být pro Marka Přibila opravdu klíčovým. Jeho řešení jsme po skončení rozhovoru společně věnovali téměř celý večer – pozn. redakce)

Marek Přibil se narodil 12. 9. 1976 v Trutnově. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze - obory čeština a angličtina. Žije a pracuje v Praze. Na podzim roku 2004 mu vyšla první próza nazvaná Pavouk, na druhé nyní pracuje.

LitENky č. 5/15, roč. 2004/2005